Pohled Calluma

Měl jsem být na koleji. Měl jsem mít na uších sluchátka, nechat se pohltit hudbou a zkoušet své bubenické sólo na koncert, který má kapela příští týden. Ale ne. Trmácel jsem se do pracovny profesorky Hawthornové a v hlavě mi pořád třeštilo z Irisiny návštěvy.

Rakovina. Chemoška. Svěřenský fond. Co to má kurva bejt? Co je to do prdele za nesmysl? Jediná věc, která by tenhle den mohla ještě víc posrat, by byl už jen kopanec přímo do koulí.

Když jsem došel k jejím dveřím, zkusil jsem to ze sebe setřást. Nechtěl jsem tam vletět naštvaný; na ni jsem nepěnil. Profesorka byla jedno z mála jmen na krátkém seznamu lidí, kterým na mně záleželo. O tom všem budu přemýšlet později, až budu zpátky na pokoji, snad dřív, než se tam přitáhne ten ubožák Rhett.

Otevřel jsem dveře a on tam kurva byl.

Rhett.

Seděl u stolu, tvářil se děsně zaneprázdněně a zíral na profesorku, jako by mu nabízela klíče od nebes. Potlačil jsem nutkání obrátit oči v sloup a zůstal jsem stát kousek dál, než jsem došel k jejímu stolu.

„Thorne,“ řekla a vzhlédla s úsměvem. „Díky, že jsi přišel tak narychlo.“

„Jasně. Žádný problém, paní profesorko,“ zamumlal jsem a střelil pohledem po Rhettovi, který se na mě už mračil. „Děje se něco?“

Hluboce se nadechla. „Potřebuji, abys Rhetta doučoval.“

Zůstal jsem na ni zírat s otevřenou pusou. To si ho najala na nějaký kanadský žertík? Natáčelo se to snad na skrytou kameru? „Prosím, cože?“

„Jeho známky nebezpečně klesají a potřebuje pomoc. Prosím. Jsi jeden z mých nejlepších studentů.“

Takže to nebyl vtip. Suše jsem se zasmál. No, raději by se to v něj mělo brzy změnit. „Ne, díky.“

Rhett si odfrkl a měl tu drzost vydat ten zatracený pohrdavý zvuk. „Jako bych o to prosil.“

„No, já teda rozhodně taky ne,“ vypálil jsem zpátky.

Hawthornová si povzdychla a stiskla si kořen nosu. „Dost, vy oba. Rfette, ty ho potřebuješ. Callume, prosím tě, abys to udělal. A teď vy dva ven. Vypadněte z mé pracovny a vyřešte si to jako dospělí lidé, kterými byste oba měli být.“

Už jsem neřekl ani slovo, prostě jsem se otočil a odešel, ani jsem se neobtěžoval kontrolovat, jestli Rhett jde za mnou. Byl jsem v polovině chodby, když se ty jeho otravné kroky samozřejmě přiblížily natolik, že narušily ten kousek příčetnosti, kterého jsem se tak usilovně snažil držet.

Zasténal jsem a otevřel dveře do svého pokoje. Ne, našeho pokoje! Teď už to byl náš pokoj, jak úžasné.

Drapnul jsem paličky a narazil si sluchátka na uši. Hudba na plný pecky. Hlasitost na maximum. Začal jsem vyťukávat rytmus do tašky, do stolu, do všeho, na co jsem dosáhl. Nechat svět na chvíli prostě zmizet.

Rhett vešel o minutu později, dveře za ním práskly, košili už měl napůl rozepnutou, jako by byl v nějakém béčkovém sportovním filmu. Práskl taškou o zem, prohrabal se v ní a zkusil — vážně zkusil — dělat úkoly.

Hlasité rány mých paliček mu musely lézt na nervy, protože se frustrovaně postavil. Viděl jsem, jak se mu hýbou rty; nejspíš řekl něco, co považoval za důležité. Ale mně to bylo fuk. Odvrátil jsem zrak a bubnoval dál.

Přišel ke mně a zaklepal mi na rameno, tak jsem si odsunul jedno sluchátko. „Říkal jsem — mohl bys toho nechat? Je to strašně nahlas. Buď přestaň, nebo vypadni ven.“

Sundal jsem si sluchátka úplně, usmál se na něj a pomalu, významně si ho prohlédl od hlavy k patě. „Jestli chceš klid, krasavče, měl by sis najít jiný pokoj.“

Čelist mu ztuhla, jak polkl. „Takhle mi neříkej.“

„Proč ne? Krasavec na tebe sedí.“

„Myslíš, že mě znáš? Víš úplný hovno.“

„Můžu si tipnout.“ Postavil jsem se přímo před něj. „Hvězdný quarterback, to sice jo, ale s padajícími známkami a tatínkova malá loutka. Jsi jen hora svalů bez mozku, ale strašně moc chceš být tatínkovou pýchou, že jo, krasavče?“

Oči se mu zakalily a mně to přineslo kapku zadostiučinění. Ano, chtěl jsem, aby cítil aspoň zlomek toho, co cítím já. Udělal krok blíž, teď jsme stáli skoro hruď na hruď. „Zopakuj to, Thorne.“

To měla být výhrůžka? Z Rhetta Vance jsem si fakt do kalhot nenadělal.

„Svaly. Žádný mozek. Tatínkovo zklamání,“ zopakoval jsem a každé slovo pečlivě artikuloval.

Strčil do mě a já dopadl dozadu na postel. Rhett na mě zíral, jako by mi chtěl vrazit pěstí do obličeje. Jen ať to zkusí, ať to kurva zkusí. Hledal jsem důvod, proč do někoho udeřit. Suše jsem se uchechtl a zvedl se na lokty. „Dotkni se mě ještě jednou,“ zavrčel jsem a hlas mi klesl.

„Co uděláš? Praštíš mě paličkami? Protože to je to jediný, co s nima umíš, dělat kurva bordel.“

Věděl jsem, že se mě jen snaží vyprovokovat, ale Dorian před chvílí vypustil z pusy něco podobného. *Vlastně ani není tak dobrý,* řekl. Věděl jsem, že Dorian hledal rvačku, ale tu jsem mu nedopřál.

Rhettovi jsem ji však dopřál víc než rád.

„Bacha, krasavče,“ zavrčel jsem, „abych ti nevrazil pěst do prdele a nezačal tahat za nitky, kterými tě tvůj fotřík ovládá. Bylo by to nepříjemné pro nás oba, protože vím, že je má zaražené hodně hluboko.“

Viděl jsem to — přesně ten okamžik, kdy se Rhett rozhodl, že mi tu ránu do ksichtu fakt dá. Oči mu ztvrdly a o zlomek sekundy později na mě skočil na postel, přitiskl mě svými koleny a vrazil mi pěstí do tváře. Vydal jsem bolestivý zvuk, vděčný za matraci pod sebou, jak se o ni moje hlava odrazila.

Na bolest jsem moc nemyslel, prostě jsem svou už tak třeštící hlavou vrazil přímo do jeho tvrdého břicha. Všechen vzduch z něj vyletěl v bolestném zasténání a já ho od sebe odtlačil a vyškrábal se na nohy.

Vydal smích bez špetky pobavení, když se i on napřímil. Zírali jsme na sebe, hrudníky se nám zvedaly, mně hučelo v hlavě a on se držel za břicho. „Já mám aspoň otce. Ten tvůj s tebou do téhle chvíle nechtěl mít nic společného. Myslí si, že jsi vadnej, zasranej ztroskotanec, a má pravdu.“

„No, já ho taky kurva nenávidím.“

Rhett přikývl a ušklíbl se na mě, zatímco si odhrnul vlasy z čela. „Možná bych měl jít pozdravit tvou ségru a ukázat jí, že ne všichni chlapi jsou tak patetičtí jako ty. Udělal bych to pěkně pomalu, natahoval bych to celou noc.“

Ani jsem si neuvědomil, že jsem se na něj vrhl, dokud jsem nenarazil do jeho těla. Předvídal mě a zapřel se, ale podcenil mě a já ho stejně dostal k zemi, jen mnohem méně bolestivě, než jsem zamýšlel. Pak se ten parchant nahnul a kousl mě do ramene.

Ucukl jsem a on využil příležitosti, aby mě ze sebe shodil. Stáli jsme tam a lapali po dechu, než se otočil a odešel z pokoje. Sbohem a šáteček, ty hajzle.

Doufal jsem, že už se nikdy nevrátí.