Pohled Rhetta

Vypadl jsem z toho zatraceného pokoje, nasraný jako mrak.

Co to mělo kurva být? Jak mám jako žít s tím podělaným Callumem, když pořád začíná takové sračky? A jak se mám jako něco naučit, když mě má učit tenhle idiot? Nevěřil jsem, že je tak chytrý. Musí u zkoušek podvádět, nic jiného v tom být nemůže.

Na téhle škole musí být i jiní doučovatelé. Sakra — určitě jsou tu prváci chytřejší než on. Moje poslední záchrana přece nemůže být ten posraný Callum Thorne. To prostě nejde, hvězdy z nebe ještě nepadají.

Strčil jsem ruce do kapes a se zamračeným výrazem jsem rázoval z haly, rozhodnutý se v tu ránu vykašlat na cokoli, co po mně Hawthornová ten večer chtěla. Nehodlal jsem v tom pokoji jen tak sedět, jinak bych možná prohnal Thornovu hlavu zdí.

Večerní běh. Ano, to je to, co potřebuju. Vypustit páru, vyčistit si hlavu. Dát si do těla na oválu tak moc, až to přehluší všechen ten bordel v mojí hlavě. Rozeběhl jsem se.

Moje nohy — ti zrádci — mě samozřejmě zavedly přímo na fotbalové hřiště. Povzdychl jsem si, když jsem hleděl na prázdné tribuny.

Ale kam jinam jsem mohl jít? Tohle hřiště byl můj život. Vždycky bylo a já chtěl, aby to tak zůstalo.

Rozeběhl jsem se po dráze. O pár chvil později jsem potkal Jacea a Wyatta, oba zpomalili, když mě uviděli.

„Zdar, Vance!“ pozdravil Jace a zamával. Wyatt se líně zazubil a doklusal vedle něj.

„Co je?“ řekl jsem, hlas pořád ještě drsný po té rvačce.

„První zápas je tak za dva měsíce, kámo. Trenér nám všem dýchá na záda, tak jsme si dali jen krátký kolečko,“ usmál se Jace trochu nakřivo. „Musíš být taky ready, brácho. Nikdo nechce, abys skončil na lavičce.“

„Jo,“ uchechtl se Wyatt, mluvil trochu vláčně — nejspíš byl jako obvykle zhulenej. „Kámo, tenhle zápas nemůžeš vynechat. Je to státní přebor, vole. Státní!“

„Nenechám se vyřadit,“ odsekl jsem trochu podrážděně. Sakra věděl jsem, že je to státní. Zdálo se, že se mi to všichni a všechno rozhodli připomínat, dokud mi nezačnou krvácet uši. „Budu připravený.“

„Fajn,“ řekl Jace a plácl mě po zádech, aniž by si všiml mé mizerné nálady. „Hele, pár mil odsud je dneska večer party pro prváky. Jdeš do toho? Nový tváře, nový těla... Jestli si chceš zapíchat v nějaký nový kundě, vole, teď je ten správnej čas.“

Wyatt se zasmál a zavrtěl hlavou. „Jaci, brácho — filtr, vole. Ten kluk toho má beztak naloženo dost.“

Předstíral jsem smích a zavrtěl hlavou. Nedokázal jsem si představit nic, co bych dělal méně rád, než být obklopen hlasitou hudbou a opilými lidmi. Nedej bože, abych tam potkal Tessu. „Nechám si zajít chut. Jsem v pohodě. Ale vy si to užijte, kluci.“

Proběhl jsem kolem nich a ignoroval Jaceův polopitý smích, zatímco oba pokračovali dál.

Jakmile jsem začal znovu kroužit po oválu, slova mého otce se mi v hlavě ozývala jako rozbitá deska a mísila se s trenérovými, jako nějaká strašidelná symfonie. Ty zkomolené varovné hlasy se mi opakovaly v hlavě a bolestivě mi drásaly mozek. Zatnul jsem zuby a tiše zaklel. Ani moje vlastní mysl mě nenechala na pokoji.

S Harrisonem Vancem mi nikdo nepomůže. Vím, že on tomu nevěřil, ale moje macecha mě nenáviděla. Můj starší nevlastní bratr Xavier se ukázal jen na svátky.

Nemohl jsem otce vinit, tlačil mě k tomu, abych byl tou nejlepší verzí sebe sama. Jenže... tlačil na mě až moc, až k šílenství. Nemohl jsem ani mrknout, aniž bych nemyslel na to, o co všechno můžu přijít.

Vždycky jsem vynikal v tom, co otec chtěl, to ano, ale byly to věci, které pro mě byly dobré. Navíc jsem je sám dělat chtěl. Vybral bych si je i tak, jenomže otec si je vybral první. Protože mu na mně záleželo, a co bylo důležitější, chtěl, abych uspěl.

Běhal jsem, dokud mě nezačaly bolet nohy, ale nehnal jsem se přes závit, protože za pár hodin, až přijde ráno, budu na tomhle oválu znova.

Zadýchaný jsem si sedl, abych popadl dech. Nemohl jsem nechat všechnu tu tvrdou práci přijít vniveč kvůli pár testům, to prostě ne. Musím si najít jiného doučovatele. Kohokoli, jen ne Thorna.

Byl tak neuvěřitelně iritující, tak zbytečně namyšlený. On tak měl co vykládat o mém životě, když ten jeho byl v troskách. Neměl nic, kromě toho svýho blbýho ksichtu.

Už teď jsem s ním musel bydlet a s tím jsem nemohl nic dělat. Vzhledem k okolnostem byla ta kolej pro mě momentálně tím nejlepším místem. Nenahlásím to, co se dnes večer stalo — nemohl jsem riskovat, že mě disciplinární komise shledá vinným a donutí mě se vystěhovat místo Thorna — a věděl jsem, že on to taky neudělá. Ale zpátky se mi ještě nechtělo.

Věděl jsem, kde trenér nechává náhradní klíč od šatny, tak jsem se tam vloupal. Vzal jsem si dva velké suché ručníky a srazil k sobě dvě lavičky. Jeden jsem si položil na své provizorní lůžko a zhasl to ostré světlo, aby mě nikdo neuviděl a nešel to zkoumat. Vlastně jsem to tam ani nepotřeboval vidět, trávil jsem tu tolik času, co v jídelně. Vrátil jsem se a přehodil přes sebe druhý ručník.

Sám ve tmě, vyčerpaný, jsem nechal propuknout strach, který jsem celou dobu zatlačoval, a zavřel jsem oči před přívalem náhlých, horkých slz. Sakra. Nebudu brečet. Ještě to není beznadějné, zatím ne.

Malý hlásek v zadní části mé hlavy se ale nenechal umlčet. Co když to nezvládnu?

Byla to bolestivá myšlenka. Protože co když to opravdu nedokážu? Co když prostě nejsem dost chytrý na to, abych prošel? Snažil jsem se už loni a teď se mám snažit dvakrát tolik? Nevěděl jsem, jestli to v sobě mám.

A co budu dělat, když mi vezmou to, co miluju, jen kvůli mým vlastním nedostatkům?