Pohled Rhetta

Uběhly dva týdny. Dva celé, strašné, frustrující týdny, kdy jsem zběsile hledal doučovatele.

Po té noci, co jsem spal v šatně a probudil se s hlubokou bolestí ve svalech, o kterých jsem ani nevěděl, že se dají zapojit při spánku, už jsem to znovu neudělal. Připadal jsem si, jako by mě zmlátilo nějaké hyperaktivní desetileté dítě klackem.

Ale díkybohu jsme si s Thornem tak nějak náhodou vytvořili tichý systém. V deset, možná v půl jedenácté, už jsem spal a on se vracel kdykoli potom. A já byl z pokoje venku před sedmou, než se vzbudil on.

Telefon mi zvonil skoro každých třicet minut přesně jako na povel — tátovy SMSky mi laskavě připomínaly, jak moc jsem v prdeli. Byl jsem tak napjatý, že jsem jen doufal, že nevybuchnu a neseřvu nějakého učitele. Nemohl jsem si dovolit další průšvihy, než v jakých už jsem byl.

Jak je sakra možné, že každý učitel a student na téhle škole s aspoň polovinou mozku byl buď zaneprázdněný, obsazený, nebo měl úplně v paži? Jediní volní lidé byli ten úchylný profesor historie — o kterém jsem byl přesvědčen, že je pedofil — a školník. A všichni ostatní? Ti mě pořád odkazovali na jedno jméno.

Zasraný Thorne.

Odmítal jsem věřit, že je tak dobrý.

Šoural jsem se zpátky na kolej s těžkými rameny. Celý den jsem bloumal po kampusu, snažil se podplatit studenty, skoro prosil pět různých dětí a nabízel jim slušný balík, ale pořád nic.

Vydechl jsem a prohrábl si vlasy. Na zlomek sekundy jsem zavřel oči a vtom — prásk. Narazil jsem přímo do ní.

Vypískla, byl to takový drobný zvuk, jak jí z rukou vypadly knihy a papíry se rozletěly jako konfety.

„Sakra — moc se omlouvám,“ vyhrkl jsem a okamžitě se sehnul, abych jí pomohl.

„Ne, to já jsem měla koukat na cestu, moc se omlouvám,“ omlouvala se rychle a odhrnovala si vlasy z obličeje, zatímco sbírala své věci. „Jsem Sloane.“

Vzhlédl jsem.

Byla krásná. Ten typ holky, u které hned poznáte, že jí vzhled v životě dost pomáhá. Blonďaté vlasy sepnuté na zádech, na sobě jemně růžový svetr a k tomu roztomilé modré džíny.

„Já jsem Rhett,“ řekl jsem jí a pomohl jí za ruku na nohy.

—---

Pohled Calluma

Tím bubenickým sólem jsem to tam prakticky zapálil. Dav šílel tak moc, že jsem napůl čekal, že střecha pod náporem toho řevu spadne. Adrenalin mi koloval v žilách, když jsem s kapelou odcházel z pódia, pot mi stékal po krku a v hrudi mi pořád duněl ten nával. Byl jsem kurva dobrý bubeník a Rhett Vance mi může políbit prdel.

„Ty vado, kámo, to bylo skvělý! Do tý písničky jsi dal fakt grády,“ zazubil se Brooks a plácl mě po zádech.

Odbyl jsem ho strohým „Díky“ a v duchu se už připravoval na to, na jaké almužně se nakonec dohodnou, že mi zaplatí. Už si nebudu stěžovat. Ať to bude cokoli, bude to moje výplata. Nehodlal jsem se tu zdržovat kvůli nějakým scénám.

Výkřik tak vysoký a pronikavý, že jsem ani nevěděl, jestli je lidský, mě vytrhl z myšlenek. Než jsem stačil uskočit, už mě objímala nějaká neznámá osoba. Malá — možná mi sahala tak po hrudník, ale držela mě silou krajty, co se chystá spolknout kořist vcelku.

Podíval jsem se dolů.

Chuchvalec divokých, nerozčesaných zrzavých vlasů. A když vzhlédla... páni. Propíchaný obličej, planoucí oči jako tisíc sluncí, tvář uvolněná, šťastná.

Byla krásná.

„Ahoj, C.T.! Panebože, jsi to vážně ty! Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. Věděla jsem, že tě jednou potkám, ale ne dneska! Já prostě — ááááá!“

Znovu zapištěla a objala mě ještě pevněji. Jen jsem tam stál... beze slova. Tahle holka byla objímač desáté úrovně — ten lepkavý typ s jiskřičkami v očích.

„Jsem tvoje obrovská, gigantická, GIGANTICKÁ fanynka!“ zazubila se a oči jí skoro svítily.

„Eh... ahoj,“ řekl jsem a pořád na to stvoření zíral. „Rád tě poznávám.“

„Jmenuju se Roxie — a hádej co? Taky hraju na bicí! Dokonce mám axolotla jménem C.T., tak moc jsem do tebe blázen!“

Nemohl jsem se ubránit úsměvu. To bylo vlastně docela milé.

Vypadala mladě — tak devatenáct, možná dvacet. Mohlo jí být i víc, kvůli její drobné postavě se to těžko odhadovalo.

„Takže... eh, chceš podpis, nebo třeba selfie?“ Podrbal jsem se na zátylku, vlasy mi padaly do obočí, jak jsem se díval na své boty. V takových situacích jsem nikdy nevěděl, co sakra dělat.

Usmála se. „Ano! A chci mnohem víc — včetně rande.“

„Rande...?“

„Jo! Umřela bych, kdybys se mnou šel ven, ty můj sexy uzlíčku zelených fantazií. A fakticky, doslova bych umřela, kdybys nešel.“

Páni. Sexy uzlíček čeho? Úplně z ní stříkala energie. Nervózně jsem se zasmál.

„Hele... upřímně, lichotí mi to. Ale já momentálně... s nikým nerandím. A navíc... jsem gay.“

Obrnil jsem se a čekal na její reakci. Lidem se buď nelíbilo, když jsem to přiznal, nebo se na mě prostě dívali způsobem, který říkal, že je překvapuje, že se k tomu přiznám.

Ale Roxie teatrálně zalapala po dechu, jako by právě zjistila, že Vánoce přišly dřív. „Ó MŮJ BOŽE — TÍM LÉPE!“

Zamrkal jsem. Od chvíle, co tohle setkání začalo, jsem nedokázal předvídat, kam se posune dál. „Počkej, cože?“

„Ne, ne, počkej — můžeš to zopakovat? Prosím?“ Vytáhla telefon, otevřela aplikaci na nahrávání hlasu a strčila mi ho před obličej. „Jen — prosím, pro mě. Řekni to. ‚Momentálně s nikým nerandím... a jsem na kluky.‘ Prosím smutně koukám.“

Uchechtl jsem se, zavrtěl hlavou, ale nedokázal jsem zastavit úsměv, který se mi rozlil po tváři.

„Fajn, fajn.“ Naklonil jsem se blíž k telefonu. „Momentálně s nikým oficiálně nerandím,“ střelil jsem po ní pohledem, abych se ujistil, že vážně chce, abych pokračoval, „a jsem gay.“

Vydala další uši trhající výkřik a nahrávku uložila, jako by to byl svatý grál. Energie měla na rozdávání.

Roxie pořád poskakovala nahoru a dolů a tiskla telefon k sobě jako neocenitelný artefakt. „Oficiálně jsi ta nejlepší věc, co se mi letos stala,“ zazubila se, tvář jí zářila nadšením. „Bože, zblízka jsi ještě víc sexy—

Zasmál jsem se a znovu se podrbal na zátylku. „Ty jsi... fakt číslo, víš o tom?“

Pak, uprostřed věty, jí úsměv zmizel. Zbledla, dech se jí zadrhl. Svraštil jsem obočí.

„Hele... jsi v pohodě?“

Trochu zavrávorala, ruku si dala na hruď. „Já —“ lapala po dechu a snažila se nadechnout. „Ast...ma...“

„Sakra — fajn, fajn — kde máš inhalátor?“ vyštěkl jsem a udělal krok k ní, srdce se mi okamžitě rozbušilo.

Snažila se promluvit, ale dusila se a zběsile gestikulovala směrem k batohu, který ležel na zemi o pár metrů dál. „V... tašce... přední... kapsa...“ vydechla.

Rozběhl jsem se k tašce, ruce se mi třásly, jak jsem ji rval otevřenou.

Prohrabával jsem se jí jako šílenec a vytáhl třpytivou růžovou peněženku, klíčenku s malou lebkou, plyšového netopýra, napůl snědenou čokoládu a — co to sakra je — malého plastového dinosaura. „Kriste, Roxie, co to tu všechno máš?“ zamumlal jsem a pořád tam šátral.

Nebylo to vtipné. Teď ne. Srdce mi bušilo, když jsem odsunul CD s nápisem ‚C.T. FAN MIX‘ a mini vodní pistoli. „Sakra — kde to je?!“

Konečně jsem pod hromadou samolepek zahlédl něco, co vypadalo jako inhalátor. „Je to ono?“ Zvedl jsem ho a utíkal zpátky k ní.

Bojovala o dech, sotva zvládla přikývnout.

„Sakra na to — volám 911,“ zavrčel jsem a vytáhl telefon, prsty se mi třásly tak moc, že mi málem vypadl. „Vydrž, Roxie — mám tě, jasný?“

Zmáčkl jsem tlačítko volání, hlas jsem měl nuceně klidný. Než to operátor zvedl, dřepl jsem si k ní, ruku jsem jí položil na záda, telefon si přitiskl mezi rameno a ucho a snažil se jí podat ten inhalátor. Kurva, jak se tyhle věci používají?!

Byla tak malinká. Ještě před minutou byla tak plná života — a teď tak hrozně křehká.

„Jo, potřebuju sanitku do Velvet Den — holka má těžký astmatický záchvat. Kurva dělejte!“

Choval jsem její bezvládné tělo a cítil hluboký strach. „To bude dobrý, Roxie... bude to dobrý. Vydrž!“