Muž zjevně čekal, až Elena odpoví. Přikývla, aniž by se mu podívala do očí.

„A tvé jméno je?“ zeptal se.

„Elena,“ odpověděla tichým hlasem.

„Elena Kovaková?“ chtěl vědět. Její jméno nikdy dřív neznělo tak krásně, až ji to překvapilo. Skoro zapomněla přikývnout. „Jmenuji se Viktor Volkov,“ představil se a natáhl k ní ruku. Eleniny oči se rozšířily, když to jméno uslyšela. Ó ne, to ne, cokoli jen ne to, pomyslela si. „Slyšela jsi o mně,“ usmál se a zněl spokojeně. Elena přikývla. Každý, kdo v tomhle městě žil, znal jméno Volkov – byla to největší mafiánská skupina ve státě s centrem právě tady. A Viktor Volkov byl hlavou rodiny, don, velký šéf, nejvyšší boss, Al Capone moderního světa. Elena cítila, jak se její zpanikařený mozek vymyká kontrole. „Uklidni se, holubičko,“ řekl jí Viktor a položil jí ruku na rameno. Palec mu sklouzl k jejímu hrdlu. Kdyby stiskl, jen těžko by dýchala, uvědomila si Elena, ale jeho ruka její mysl kupodivu uklidnila. „To je hodná holka. My dva si musíme promluvit,“ řekl jí. Elenino vědomí se bránilo tomu, aby jí říkal „holka“. Dráždilo ji to, i když měla strach. „Kdo tě uhodil?“ zeptal se. Viktor pohnul rukou, aby jí naklonil hlavu na stranu, a mohl si prohlédnout její tvář a pak ret.

„Pan Špunt,“ vyhrkla Elena dřív, než se stihla zarazit. Proklela své toulavé myšlenky; musela zůstat soustředěná. Ale byla unavená a vyděšená a už pár hodin jela jen na adrenalin. Viktor vybuchl v dunivý smích. I ve svém rozrušeném stavu Elena vnímala tu smyslnost v jeho hlase. Při pohledu na dolíček ve Viktorově tváři se jí sevřel žaludek. Ten muž byl čistý, neředěný sex na dvou nohách.

„Pan Špunt, co? To jméno se mi líbí,“ usmál se na ni. Pak mu oči ztmavly a jeho nálada se změnila v naprostou vážnost, byl v něm cítit nebezpečný chlad. Elena měla z jeho náhlých změn nálad závrať. „Za to zaplatí. My ženám neubližujeme,“ řekl temným hlasem. Elena měla chuť si odfrknout a jeho prohlášení se vysmát. Koho si myslel, že ošálí? Viděla svou tetu zbitou, s roubíkem a svázanou; Elena sama byla během jednoho večera zbitá, zastrašovaná a unesená. Nikdy v životě nebyla tak vyděšená, a on tam stál a vykládal jí, že ženám neubližují. „Ty mi nevěříš?“ zeptal se pobaveně. Elena přemýšlela, jak je možné, že jí vidí až do hlavy. Bylo to děsivé a cítila se kvůli tomu ještě odhalenější a zranitelnější. Pokrčila rameny. „Pojďme někam, kde je to trochu klidnější,“ řekl jí a položil jí ruku na pas, aby ji přiměl vyjít z kouta. Elenin strach se znovu prudce zvýšil a ona se jeho sevření bránila. „Eleno, neublížím ti. Ale musíme si promluvit. Můžeš jít se mnou dobrovolně, nebo můžeš jít s křikem a kopáním přes mé rameno. To by mohla být vlastně větší zábava,“ ušklíbl se na ni. Eleně se rozbušilo srdce. Nelíbila se jí ani jedna z možností. Věděla, že tohle je zlý muž, který je schopen dělat zlé věci. Viděla následky jeho a jeho gangu na pohotovosti. Neochotně vykročila dopředu a váhavě ho obešla směrem ke dveřím. „Nekaž mi radost,“ zašeptal jí do ucha, až nadskočila. Uchechtl se a položil jí ruku na spodní část zad, aby ji vedl.

Šli bílou chodbou opačným směrem, než kterým Elena přišla. Odhadovala, že míří hlouběji do budovy. Basový rytmus hudby sílil, jak se blížili ke dveřím na konci chodby. Viktor dveře odemkl a otevřel. Elenu zasáhla stěna zvuku, světla a lidí. Klub byl plný všech tří věcí. Stroboskopy blikaly, z reproduktorů se hlasitě valila hudba a lidé tvořili kompaktní masu. Stála tam ve dveřích a jen na to všechno zírala. Vzhledem k tomu, kým byl muž po jejím boku, pochybovala, že by v tomhle místě mohla od někoho čekat pomoc. Nemyslela si, že by vůbec mohla někoho o pomoc požádat s vědomím, že by ten člověk pravděpodobně na místě zemřel.

„Hni se,“ pobídl ji Viktor. Neměla jinou možnost než udělat, co řekl. Začala procházet davem. Zdálo se, že se rozestupují, když vidí přicházet Viktora; bylo to, jako by byl Mojžíš dělící Rudé moře. Řídil ji drobnými pohyby svého těla za ní; Elena nikdy nepotkala nikoho, jako byl tento muž. Naháněl jí hrůzu a zároveň ji fascinoval, a ona ho za to nenáviděla. Vedl ji k dalším dveřím, kde použil svou kartu a přístupový kód. Za nimi bylo schodiště. Elena nepotřebovala, aby jí Viktor říkal, aby začala stoupat po schodech. Skončili na malé plošině se dvěma dveřmi naproti sobě. Viktor ji vedl k těm levým, odemkl je a nechal ji vstoupit. Elena se ocitla v kanceláři. Hudba tu byla sotva slyšet. Po Elenině levici bylo velké okno. Shlíželo na noční klub a Elena viděla, že jsou ve třetím patře. Před velkým oknem stál stůl, který vypadal jako kříženec moderního uměleckého díla a nábytku. Měl podnož, která vypadala jako obelisk položený na bok z černého mramoru. V devadesátistupňovém úhlu z něj vycházela deska stolu z černého mramoru, na druhém konci podepřená koulí z materiálu, který vypadal jako mosaz.

U vnitřní stěny byly dvě černé kožené pohovky a dvě křesla. Pod konferenčním stolkem, který stál mezi pohovkami, byl nádherně měkký koberec krémové barvy. Vedle dveří byla knihovna s vestavěným barem a na druhé straně další dveře.

„Posaď se,“ řekl Viktor Eleně a udělal gesto směrem k pohovkám. Elena k nim neochotně přešla; vybrala si křeslo. Doufala, že ta pohlcující únava, kterou cítila, nevyhraje a ona v tom neuvěřitelně pohodlném křesle neusne. „Dáš si něco k pití?“ zeptal se, zatímco si do sklenice naléval něco, co vypadalo jako whiskey.

„Ne, děkuji,“ řekla Elena. Už tak byla unavená a plná adrenalinu. Nepotřebovala do toho míchat alkohol. Potřebovala těch pár fungujících částí mozku, které jí zbývaly.

„Vodu?“ zeptal se. Elena zaváhala. Opravdu by si dala vodu. Celý večer pláče a křiku se na hrdle dost podepsal. Ale říkala si, jestli mu může věřit; co když do té vody něco přimíchal? Na druhou stranu neměl důvod ji zdrogovat. Myšlenka na to, že by dokázala toho obrovského muže přemoct, ji téměř rozesmála. Byli v jeho kanceláři, sami, a podle zvuku byla kancelář silně odhlučněná.

„Ano, prosím,“ řekla. Podíval se na ni s pobaveným výrazem, než otevřel skříňku, v níž byla zřejmě minichladnička. Viktor k ní přistoupil a podal jí láhev studené vody. „Děkuji,“ řekla, když se posadil na konferenční stolek před ni.

„Jsi vždycky tak zdvořilá?“ zeptal se.

„Nikdy předtím mě neunesli, nejsem zběhlá v sociálním protokolu. Ale myslím si, že vyhýbat se dráždění únosce je moudrý krok,“ odpověděla Elena a nejraději by si ukousla jazyk. Nutně potřebovala opravit svůj filtr mezi mozkem a ústy. Otevřela láhev s vodou a na jeden zátah vypila polovinu, zatímco se Viktor uchechtl.

„To je důvod, proč musím koupit novou počítačku bankovek?“ zeptal se.

„To bylo jiné, oni se chystali...“ její hlas zanikl. Elena nedokázala vyslovit slovo „znásilnit“. Nechtěla si přiznat, jak blízko k tomu měla. Za dobu své práce na pohotovosti viděla následky znásilnění. Držela ženy za ruku, zatímco lékaři fotili, odebírali stěry a prováděli vyšetření. Elena se nepříjemně přiblížila k tomu, aby se stala jednou z nich. Na Viktorově tváři se objevilo zamračení. Působil teď tvrdě a nebezpečně; Elena ztuhla a odvrátila zrak.

„Tvoje rodina mi dluží spoustu peněz, Eleno,“ řekl jí.

„Ne, můj strýc vám dluží peníze. Aspoň to tvrdíte,“ opravila ho Elena.

„Chceš říct, že lžu?“ zeptal se Viktor a v jeho hlase zazněla ocel.

„Ne, jen říkám, že o tom nic nevím,“ polkla Elena.

„Tvůj strýc má zálibu v pokeru, naneštěstí v něm není dobrý. Běžná kasina mu už dávno zakázala vstup, takže byl pravidelným hostem v mých kasinech,“ řekl jí. Znělo to pravdivě; Elena věděla, že její strýc měl s pokerem v minulosti problémy. Ale tvrdil, že přestal hrát. Z nějakého důvodu věřila muži sedícímu před ní víc než svému strýci. To znamenalo, že jí strýc lhal.

„A vy jste ho prostě nechali hrát dál?“ zeptala se.

„Holubičko, neprovozuji charitu ani školku. Když si návštěvník chce zahrát karty, kdo jsem já, abych ho zastavoval?“ usmál se.

„Ale ostatní kasina mu zakázala vstup, protože je to patologický hráč,“ namítla Elena. V jejích očích to byla správná věc.

„V mém světě neexistují žádná pravidla kromě mých. A měla bys vědět, že moje pravidla vždycky hrají jen v můj prospěch,“ řekl jí.

„Vaši muži mě vzali jako splátku? Plánujete prodat mé tělo, abyste smazal jeho dluh?“ Elenin hlas se při té otázce třásl.