Audrey

Právě jsem brala telefon, abych zavolala Dominicovi, když jsem zaslechla zaklepání na dveře. Podívala jsem se na dveře, které se otevřely, a můj pohled zachytil pohledného, vysokého blonďatého lékaře. Usmál se na mě s lékařskou zprávou v ruce.

Lékař rázoval k mé posteli a jeho bílý plášť za ním vlál jako kápě. Šel velmi pružným krokem.

Ať už mi chtěl říct cokoli, vypadalo to pozitivně, ulevilo se mi. Celé ráno jsem čekala na lékařskou zprávu a nemohla jsem ty noviny vydržet už ani vteřinu.

„Umřu?“ zeptala jsem se ho a posadila se na posteli.

„To ani náhodou,“ odpověděl. Stál u mé postele a shlížel na mě. „Paní Aud, drahá, mám dobré zprávy.“ Křenil se od ucha k uchu. Uhodla jsem správně, byla to dobrá zpráva.

„Tak to vyklopte, ať odsud můžu vypadnout. Měli mě propustit už ráno, ale vy jste mě tu držel až doteď.“

Podívala jsem se na hodiny nad hlavou a pokračovala: „Je skoro poledne, doktore Silasi. Omlouvám se, jestli zním neklidně, ale já taková opravdu jsem. Potřebuju být odsud pryč.

Potřebuju být doma!“ Když jsem řekla doma, nemyslela jsem na nic konkrétního. Pravděpodobně by pro tuhle chvíli stačil hotel.

„Omlouvám se, drahá. Skončil jsem s testy a můžete odejít. Tady máte!“ Podal mi kus složeného papíru.

Natáhla jsem ruku a vzala si od něj zprávu. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Třesoucíma se rukama jsem otevřela zapečetěnou obálku.

Cítila jsem se tak plná naděje a optimismu poté, co jsem viděla výraz ve tváři doktora Silase, když vešel do pokoje.

Ale jak jsem papír rozkládala, srdce mi kleslo do kalhot. Slova, na která jsem se dívala, byla v přímém kontrastu s tím, co naznačovala jeho slova a výraz tváře.

Cítila jsem v sobě rozporuplné emoce, jak jsem tam seděla a zírala na ta slova před sebou. Jako teenagerka, která zjistí, že je těhotná po známosti na jednu noc.

Bylo to, jako by se celý můj svět v okamžiku zhroutil. „Jak je to vůbec možné?“ podařilo se mi vyhrknout a slzy mi stékaly po tvářích.

Měla jsem v plánu cestovat, poznávat svět, bavit se a žít si volně, kdybych chtěla. Ale jak mám tohle všechno dělat, když jsem v druhém měsíci těhotenství a čekám dvojčata?

„Všechno v pořádku, slečno Aud?“

„Vypadněte!“ zahřměla jsem, hodila papír na postel a rozhodila rukama. „Sakra!“ řekla jsem nahlas.

„No, takhle se obvykle nechováte. Proč jste tak mrzutá? Na hormony je ještě trochu brzy.“

Lehce se nervózně zachichotal, ale zmlkl, když viděl, že se netvářím o nic lépe.

Dveře mírně vrzly a pootevřely se. Stál tam vysoký muž, který byl nepopiratelně pohledný, a pozoroval mě i doktora Silase.

Když jsem viděla Julianovu podlou postavu, jak se ke mně blíží, rozhodla jsem se, že těhotenství udržím v tajnosti.

Nebyla jsem si jistá, jestli chci mít děti, které byly počaty ze lží a jejichž otcem byl prolhaný podvodník.

Ale i kdybych se rozhodla si ty děti nechat, Julian se o nich nikdy nesmí dozvědět.

„Proč pláče?“ řekl Julian a zrychlil krok.

„Řekl jsem jí to, o čem jsem předpokládal, že ji potěší. Ale místo toho se rozplakala.“

„A co je to za dobrou zprávu?“

„Dal jsem jí zprávu, která ukazuje, že bude...“

„Do toho ti nic není, Juliane!“ skočila jsem mu do řeči.

Byl zaskočený a stejně tak i doktor. „Možná bych vás měl nechat o samotě,“ řekl a otočil se ke dveřím.

„Ne, spíš by měl odejít Julian!“ Povzdychla jsem si, ztišila hlas a s falešným úsměvem řekla: „Můžeš nás nechat o samotě, miláčku? Chci s ním mluvit v soukromí.“

„Proč by tě měl tvůj manžel nechávat o samotě? Pokud se něco děje, měl bych o tom vědět!“

„A dozvíš se to,“ řekla jsem a odbyla ho. Sledovala jsem Juliana, jak odchází a ještě se před zavřením dveří ohlíží na mě a na doktora.

„Prosím, posaďte se, doktore.“

„Proč jste křičela na svého manžela a proč vzlykáte?“

„Prostě si sedněte a poslouchejte!“

Posadil se vedle mě a zahleděl se mi svýma smaragdově modrýma očima do mých.

„Chci, aby tohle dítě zůstalo tajemstvím.“

„Děti!“ opravil mě a stále se snažil pochopit, proč zním tak divně. „Paní Aud, jste si jistá, že jste v pořádku?

Vy i Julian jste vždycky chtěli miminko. A teď budete mít dvě. Co se to s vámi děje?“

„Do toho vám nic není, doktore Silasi. Chci, aby mé děti zůstaly tajemstvím. Julian se o nich nesmí dozvědět.“

„Obávám se, že to nemohu udělat. Je to váš manžel a já mu nemohu lhát nebo ho držet v nevědomosti. Navíc budete potřebovat, aby podepsal nějaké papíry, až začnete chodit na předporodní prohlídky.“

„O své dokumenty a o to, kdo je podepíše, se můžu postarat sama. Poslouchej, Silasi. Pokud Julianovi o těch dětech řekneš, budeš mě nenávidět.“

„Co uděláte?“ Nemyslel to tak, že by mě vyzýval, abych udělala to nejhorší, ale já si to tak vyložila – ta Audrey, která byla na vysoké drsná holka, se vrátila a dala mu patřičnou odpověď.

„Vyzýváte mě k nejhoršímu, doktore Silasi? Protože pokud ano, tak zařídím, abyste si přál, že jste mě nikdy nepotkal.“

„Vy mi vyhrožujete?“

„Pokud se na to tak chcete dívat, tak ano.“

„Hádám, že ty drby jsou pravdivé. To vy jste unesla svou nejlepší kamarádku!“

Klesla mi čelist. Několikrát jsem zamrkala. „Vy si myslíte, že bych udělala něco takového?“

Byla jsem obviněna z únosu, a i když jsem se na to snažila nemyslet, slova doktora Silase byla důkazem, že zpráva už se šíří.

Vydechl a vstal z místa, kde seděl. „Kdy jste se stala takovou? Bývala jste pokorná a uctivá.“

„To byste nepochopil. A víte co, doktore Silasi? Je mi jedno, čemu věříte! Dám vám tři sta tisíc dolarů, když moje těhotenství udržíte v tajnosti.“

„To je zločin, Aud,“ skoro mě prosil. „Nemůžu to udělat.“

„Co je zločin?“ Někdo jiný nás zaslechl. Stál ve dveřích s rukama v kapsách sevřenýma v pěst a shlížel na mě.