Audrey

Mé podpatky klapaly o nemocniční podlahu, jak jsem mířila k východu. Dominic mě objal kolem pasu a na tváři měl šibalský úšklebek.

Mířili jsme do nemocniční haly. Musel o tomto dni snít tak dlouho. A pro mě to byl naopak můj největší strach.

Ale teď jsme oba šťastní. Já se těším na svobodu a on se těší, že je zase se mnou. A na svou pomstu.

„Tohle bude tak dramatické,“ zašeptal Dominic; cítil se mírně nervózní i nadšený, jak jsme se blížili.

„Vždycky jsi miloval drama. Nepamatuješ si na to, co bylo před šesti lety?!“

„Pořád jsi mi neodpustila, Aud. Jsi tak zvláštní.“ Dominic protočil oči.

Než jsem stihla odpovědět, byli jsme v nemocniční chodbě. Julian stál na druhém konci a šel směrem k mému oddělení.

Kolem mě a Dominica prošlo několik sestřiček, ale měly příliš napilno, než aby se zastavily a dívaly se.

Někteří pacienti, kteří nebyli v kritickém stavu, si nemohli pomoct a s úžasem sledovali scénu, která se měla odehrát.

„Co se to sakra děje?“ Julianovi údivem lezly oči z důlků. Jeho žena byla celá nastrojená a elegantní a její ex ji držel kolem pasu.

„Jak to vypadá?“ zeptala jsem se ho. „Je tohle kino?“ pokračovala jsem a uvědomila si, jak moc jsem odvykla používat sprostá slova. „Jdi do prdele, Juliane!“ podařilo se mi říct.

„Nerozumím tomu, co se tu děje!“ zvolal Julian. Chystal se hrát kartu toho hodného.

„A nemusíš tomu rozumět. Před lety jsem prosila o tvou lásku. Pokoušela jsem se si lásku koupit.

Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Právě teď tě nechávám být. Zasloužíš si někoho lepšího a já taky.“

„Zlato, co to říkáš?“ Julian se pokusil dojít k místu, kde jsem stála, ale Dominic mu zastoupil cestu.

„Je mezi námi konec, drahý,“ řekla jsem Julianovi a hodila po něm rozvodové papíry. „To je to, co říkám.

Nechceš být ten špatný, mám pravdu? No, tak teď se nemusíš trápit tím, kdo je ten zlý.“

Sledoval, jak se papíry snášejí k zemi, jako opařený.

„Proč? Co jsem udělal špatně?“ Julian se připravoval hrát kartu oběti.

„Končím s tebou, teď se můžeš oženit s Islou.“

Julian několik vteřin nic neříkal. Došlo mu, proč se to všechno děje. Chytila jsem ho na svém nemocničním pokoji.

„Prosím, podepiš ty papíry, teď vlastním osmdesát procent majetku, který jsme spolu vybudovali.“

„To není fér!“ slyšela jsem ho vyhrknout.

Dominic se na něj usmál a řekl: „Pořád je to lepší než zmizet se vším, na čem jste oba tvrdě pracovali, že? Můžeš ji dát k soudu, jestli chceš. Ale ujišťuji tě, že prohraješ.“

Julian už neřekl nic. Dominic a já jsme už byli u dveří, když pronesl svá poslední slova. „Audrey, budeš toho litovat.“

„Moje jediná lítost je, že jsem si vzala nevděčného nulu,“ odsekla jsem a práskla za sebou dveřmi.

Zanedlouho jsme s Dominicem byli venku z nemocnice. Přes průhledné skleněné dveře jsme věděli, že nás jejich pohledy stále sledují.

Dominic mě zastavil, když jsme mířili k jeho autu a doprovodu, který na nás čekal. Stáli jsme tam, jeho teplé, silné ruce držely ty mé.

„Aud,“ řekl. Jeho úsměv byl jemný a uklidňující, měla jsem pocit, jako by se mi díval přímo do duše.

„Ano? Proč jsi mě zastavil?“ Ohlédla jsem se na ty spousty očí, které nás sledovaly, a cítila jsem se trochu trapně pod těmi pohledy a namířenými objektivy.

Nemohla jsem si nevšimnout Julianova závistivého pohledu. Skoro jako by soptil žárlivostí, jeho oči byly plné hněvu a zášti. Ale já se soustředila na Dominica. Opětovala jsem mu veselý úsměv.

„Slyšel jsem ty drby.“

„Cože?“ Polkla jsem, stále na něj hleděla a přemýšlela, který z těch mnoha drbů o mně slyšel. Upřímně jsem doufala, že to není o mých dětech.

„Vím, že bys nikdy nic takového neudělala,“ pokračoval a mírně mi stiskl ruku. „Musíš se ze všeho, co se děje, vyléčit.

Stanovili datum slyšení a myslím, že bude nejlepší, když se spolu vrátíme do mého sídla. Postarám se o tebe a dohlédnu na to, aby ses uzdravila.

Isla se najde a kdokoli stál za jejím únosem, bude potrestán. To ti slibuju!“

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se ho.

„No,“ řekl s lehkým pokrčením ramen. „Chci, aby Julian žárlil.“

„To je všechno?“

„Ano, chci, aby litoval toho, jak se k tobě choval.“

„No, tak to si myslím, že se nám podařilo.“ Ukázala jsem na Juliana. „Vidíš ten výraz v jeho tváři? Řekla bych, že mise splněna.“

„Tohle nestačí. Pojď se mnou do mého sídla, Aud. Nemusíme spolu mít skutečný vztah. To, že budeš přidávat krásné fotky se mnou, je ta nejlepší pomsta Julianovi, nemyslíš?“

Tiše jsem se zasmála, ale nic jsem neřekla. Měla jsem toho v hlavě tolik. Nemohla jsem přestat myslet na Sloane, která se objevila před pár hodinami jen proto, aby mi vyhrožovala.

Možná byl odjezd s Dominicem dobrý nápad. Když je Sloane zpátky ve hře, vím, že o mně můj otec možná slyšel.

Možná mě taky hledá. A já jsem se nechtěla vracet domů.

„Co ty na to, Aud?“ naléhal Dominic na odpověď. „Nebo bys raději zůstala se svou rodinou?“

Nikdy jsem se nikomu o své rodině nezmínila. Ani Dominicovi, ani Julianovi a dokonce ani Isle, která o mně věděla všechno. „Nemám žádnou rodinu,“ odsekla jsem. To jsem říkala každému, kdo se zeptal.

Hlavou mi blesklo, že jsem těhotná. Pobyt u Dominica by věci zkomplikoval.

„Nevím, Dominicu…“ Můj zrak zachytil někoho ve stínu a já zamrkala, abych se ujistila, že vidím správně.

„Isla?“ řekla jsem Dominicovi, který se díval stejným směrem.

„Vypadá to tak,“ odpověděl.

Oba jsme mlčky pozorovali, dokud jsme si nebyli jistí tím, co vidíme.

„Říkali, že je nezvěstná. Co dělá u mého auta?“