Audrey

Řidič vyrazil od nemocnice. Seděla jsem na zadním sedadle vedle Dominica a sledovala, jak se dívá předním sklem a prohlíží okolí.

Zdálo se, že si není jistý, kam jet dál. Vypadalo to, že váhá, zda se Dominica zeptat, kam nás má odvézt.

Dominic si všiml nejistoty v jeho pomalé jízdě a ozval se. „Barrette, vezmi nás ke mně domů.“

„Hned, pane!“ odpověděl řidič a šlápl na plyn.

„K tobě domů, Dominicu?“ Otočila jsem se k němu. „K tomu jsem nedala souhlas.“

„Já vím, Aud. Ale myslím, že je to tak nejlepší, protože...“

„Protože se ti stýská?“ přerušila jsem ho se zamračením. „Protože se se mnou chceš sblížit?“

„Ne! Tedy, stýskalo se mi. Ale to není jediný důvod, proč chci, abys jela ke mně. Před chvílí jsme u tohohle auta zahlédli Islu.

A ona se nějakým záhadným způsobem vypařila. Myslíš, že je to jen tak? Chtějí na tebe něco ušít, Aud. Jsem si tím jistý.“

„Co má tohle společného s tvým domem? Ať si dělají, co chtějí!“

„Chci tě chránit. Pojď se mnou. Chci na tebe dohlédnout a ujistit se, že jsi v pořádku. Chci mít jistotu, že se fyzicky rychleji zotavíš.

Chci se ujistit, že se tvé duševní zdraví zase stabilizuje. A co je nejdůležitější, musím zajistit, aby se k tobě Isla, Julian nebo kdokoli, kdo za tím stojí, nedostal.“

Mlčela jsem. Sloane v domě mého otce rozhodně představovala hrozbu, vracet se tam by bylo nerozumné.

Můj otec nevěděl, že stále žiju, a pravděpodobně by si to se mnou nevyřídil jen tak lehce, když jsem si tolik let zahrávala s jeho city.

Tvrzení, že jsem měla prsty v Islině zmizení, by jistě přetrvávala. To poslední, co jsem v těhotenství potřebovala, byl stres.

Ale jak jsem mohla jít k Dominicovi, když jsem v sobě nosila dítě jeho největšího nepřítele? „Vyssaďte mě u otcova domu, prosím,“ řekla jsem jeho řidiči.

Pak jsem odvrátila zrak a dívala se z okna na neznámou cestu. Kradmo jsem pozorovala Dominica, abych viděla jeho reakci.

Ztuhl a vypadal poněkud nesvůj z toho, co jsem řekla.

„Pořád jsi stejně tvrdohlavá jako dřív. A neříkala jsi mi náhodou, Aud, že žádnou rodinu nemáš?“

„Neznám vašeho otce, paní. Jakým směrem je jeho dům?“ Zmatený řidič zpomalil a chystal se zastavit u krajnice.

„Řekl jsem ti snad, abys ji vysadil u otce? Dal jsem ti instrukce,“ zařval Dominic na řidiče, který znovu přidal plyn. Ruce se mu na volantu třásly.

Uvědomila jsem si, že jsem řekla příliš mnoho, a ztuhla jsem. Dominic o mé minulosti a skutečné identitě nic nevěděl. „Dobře, nachytal jsi mě!“

Nervózně jsem se zasmála. „Pořád si pamatuješ, že nemám rodinu?“ řekla jsem a vyhýbala se pohledu do jeho očí.

„Pamatuju,“ řekl Dominic. „Vím, že jsem byl tvá jediná rodina, a proto lituju toho, jak jsem se k tobě choval.“

„Na to už je trochu pozdě. Nicméně u tebe strávím pár dní, dokud si nepromyslím, co dál, a pak odejdu.“

To byl skutečně můj plán, protože jsem se obávala, že Dominic může mít jiné úmysly.

Proč by jinak tvrdil, že mu na mně tolik záleží? Kromě toho jsem toho měla moc, nechtěla jsem ho do toho zatahovat.

Natáhl se a vzal mě za ruku. Jemně ji stiskl, hladil mě po prstech a uvolňoval mé napjaté nervy.

Jak mě držel za ruku, ucítila jsem jiskru něčeho, co jsem už dlouho nepocítila.

Jiskru naděje, možnosti, pocit klidu a míru. „Nebudu ti bránit v tom, co chceš, Audrey,“ řekl mi a jeho hlas zněl měkce a konejšivě.

„Pokud se díky pobytu u rodiny budeš cítit lépe a rychleji se uzdravíš, je to pro mě v pořádku.

Jen jsem si myslel, že tohle by mohla být příležitost vynahradit ti všechny ty chvíle, kdy jsem ti ublížil. Pochopil bych, kdyby to nebylo to, co chceš.“

„Nemám žádnou rodinu. To už jsem ti řekla. A měla bych ti říct, Dominicu. Že už mě nepřitahuješ.

Mým největším přáním je teď pomstít se Julianovi za to, že si zahrával s mými city a zničil ve mně i poslední kousky sebeúcty,“ prohlásila jsem jasně.

„Dokonale ti rozumím, slibuju, že náš vztah zůstane platonický. Pokud se snažíš pomstít Julianovi, pak bojujeme za společnou věc.

Vždycky jsem se mu taky chtěl pomstít za to, že tě ode mě odvedl,“ prohlásil Dominic.

„To je všechno, o co jde? Tvoje hořkost se zdá být extrémní. Pokud tvrdíš, že už jsi se přes mě přenesl, nemělo by ti to být jedno.“

„Nechci o tom mluvit,“ řekl Dominic a otočil se k silnici. „Neboj se, drahá. Brzy budeme doma.“

„Doma?“

„Ano, doma. Můj dům je domov.“

Cítila jsem jeho paži kolem sebe a na okamžik jsem se v jeho objetí uvolnila. Cítila jsem teplo jeho dechu na svém krku, když se ke mně naklonil.

Jemně jsem zavřela oči a vychutnávala si ten okamžik, snažíc se ignorovat pochybnosti a nejistotu, které mě hlodaly. S jeho paží kolem sebe jsem měla pocit, že všechno bude v pořádku.

Jeho prsty začaly tančit po mé kůži. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, nechala ho objevovat. A pak jsem ucítila jeho ruku na svém stehně.

Okamžitě jsem se odtáhla a s vytřeštěnýma očima na něj zírala. „Dovolte? Co si jako myslíš, že děláš?“ Dominicův úsměv vyprchal a on se ode mě rychle stáhl.

„Omlouvám se,“ řekl, „já jen… myslel jsem, že to potřebuješ. Nechtěl jsem.“

„Myslel jsi, že potřebuju co?“

Překřížila jsem si ruce na prsou a předstírala hněv. „Neměl by ses mě dotýkat bez mého svolení,“ řekla jsem tichým a pevným hlasem. „Není to vhodné.“

„Nechtěl jsem tě naštvat. Já jen… myslel jsem, že jsme přátelé, Audrey,“ řekl Dominic a v jeho hlase byla slyšet bolest. „A přátelé se přece mohou obejmout, aniž by to bylo divné, ne?“

„Mohou. Ale objetí by nemělo být smyslné. Co jsi to sakra dělal s mými stehny?“

„Máš mé slovo, Aud. Už se to nikdy nestane.“