Bolest byla to první, co jsem ucítila. Byla nesnesitelná, trvala dlouho a měla jsem pocit, jako by to byla celá věčnost. Chtěla jsem, aby to skončilo. Zasykla jsem a mé oči se roztřeseně otevřely. Zjistila jsem, že jsem obklopena lidmi v modrých rouškách, kteří mi svítí do obličeje.

Měla jsem spoustu otázek, jednou z nich bylo, kde jsem a kdo jsou oni, ale nedokázala jsem mluvit. Ústa jsem měla příliš těžká, než abych je otevřela, takže mi nezbývalo nic jiného než mrkat a sledovat, jak se kolem mě pohybují.

Trhla jsem sebou, když mi jedna z osob v roušce položila ruku na lebku. „Zůstaňte se mnou,“ řekl hluboký mužský hlas. Mé řasy se zachvěly, rozhodly se udělat pravý opak pokynu, a mé smysly je brzy následovaly.

...

Připadalo mi to jako sen, protože jsem kráčela vzduchem a nepadala, ale byl tam někdo – muž stojící v dálce a oblečený v šedém obleku. Tohle nebyl posmrtný život, protože jsem cítila bolest v hlavě a žal v srdci. V posmrtném životě nebyla žádná bolest ani žal. Chtěla jsem se dostat k cizinci za mnou a zeptat se ho, kde to jsme.

Otočil se, když jsem se k němu snažila natáhnout ruku, a já ztuhla. Jeho pronikavé modré oči mi hleděly do duše a přinášely klid a útěchu mé podivně ztrápené bytosti.

Připadalo mi to jako kouzlo.

Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale jeho oči mi napověděly, že ví, co chci říct. Snažila jsem se přijít na to, proč mi ten muž připadá tak povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout. Čím víc jsem se snažila si vzpomenout, tím to bylo těžší.

„Je čas se probudit, Vivi.“ Zavolal na mě známý hlas a mé oči se na ten povel okamžitě otevřely.

Ocitla jsem se v bíle vymalovaném pokoji s lustrem visícím přímo uprostřed nad místem, kde jsem ležela. Stejně jako ve snu mě bolela hlava a v srdci jsem cítila žal.

Cítila jsem jakýsi klid, ale stále ve mně přetrvávaly otázky: Kde to jsem a jak jsem se sem dostala? Nemohla jsem se pohnout ani necítila nohu; byla jsem ve vegetativním stavu a mohla pohnout jen krkem.

Zatímco jsem stále přemýšlela, kde jsem, dveře se pootevřely a já tam stočila zrak, ale úhel, ve kterém jsem ležela, mi sotva poskytoval jasný výhled. Hlouběji do pokoje vešel muž v šedém trojdílném obleku a kalhotách, s dlouhými černými vlasy a plnovousem, a zavřel za sebou dveře.

Přestože jeho pozornost setrvávala na telefonu, který držel v ruce, kráčel s obrovskou elegancí a dominancí. Měřil kolem metru devadesát a díky své mezomorfní postavě vypadal jako ze snu. Když vzhlédl od telefonu, všimla jsem si, že jeho pronikavé modré oči jsou věrným odrazem těch, které jsem viděla ve snech.

Byl to ten muž z mých snů.

Část mého já měla pocit, že ho znám, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Jeho chladný pohled se střetl s mým, až mi přejel mráz po zádech. „Jsi vzhůru,“ řekl a zasunul si telefon do kapsy. Nedokázala jsem poznat, jestli to pro něj byla dobrá zpráva, nebo špatná.

Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale nevyšla ze mě žádná slova. Ústa mi připadala stejně těžká jako hlava, skoro jako by je něco drželo zavřená.

„Nenamáhej se, jen si tím zhoršíš bolest hlavy,“ řekl, ale já neposlouchala a dál se namáhala, což způsobilo, že mě hlava rozbolela přesně tak, jak předpovídal.

Potřebovala jsem však mluvit a moje tvrdohlavost se nehodlala vzdát. Byla jsem uvězněná v jedné místnosti s cizincem, na kterého jsem si nevzpomínala. „Kdo jsi a kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe nakonec.

Mé řasy se zachvěly bolestí, která následovala po mém řečnickém triumfu. Přítomnost toho cizího muže mi byla kupodivu příjemná, ale tohle místo na mě nepůsobilo jako domov. Nevěděla jsem, kde je domov, ani proč jsem ho opustila, abych přijela sem.

Nic nedávalo smysl.

„Jsi u mě doma,“ odpověděl. Postoupil hlouběji do místnosti a mé srdce nabralo neklidné tempo.

Co dělám v domě cizího člověka? Co se to děje a proč si nemůžu vzpomenout?

Pokud si všiml paniky, do níž jsem upadla, když mi řekl, že jsem v jeho domě, a udělal krok blíž, neudělal nic, aby ji zmírnil.

„Kde to je?“ zeptala jsem se a můj pohled ho neopouštěl navzdory mravenčení, které jsem cítila, když jsem se na něj dívala.

„V Argentině,“ odpověděl a strčil ruku do kapsy šedých kalhot.

Oči se mi rozšířily. Nemohla jsem být v Argentině. Jak jsem se dostala do Argentiny? Argentina mi připadala tak daleko od místa, kde bych měla být. Nějak jsem to tušila, ale čím víc jsem se snažila vzpomenout si, co vedlo k mému příjezdu sem, tím to bylo těžší.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se znovu, když jsem si uvědomila, že na mou první otázku neodpověděl.

V reakci na mou otázku přimhouřil oči, jako by čekal, že budu vědět, kdo je. „Sebastian. Nepamatuješ si mě.“

Prázdně jsem na něj zírala a prohledávala svůj mozek, abych zjistila, jestli mi to jméno něco říká. Bylo mi povědomé, a přesto jsem nevěděla proč.

„Jsem Prestonův starší bratr,“ dodal poté, co mě chvíli sledoval, jak se trápím a nemůžu si to jméno vybavit.

Při jeho slovech se vzpomínky, které byly z mé mysli vymazány, přiřítily zpět jako silný příliv. Nebyla jsem na to připravená, vyrazilo mi to dech a rozbolela mě z toho hlava ještě víc než ze všeho ostatního.

Vzpomněla jsem si na všechno, od ztráty své firmy až po to, jak po mně málem střílel ten nájemný vrah. Pamatuji si, jak jsem jela domů k Prestonovi, načapala ho se Sloane a pak musela běžet o život, když mě pronásledoval v dešti. Má snaha utéct nevyšla, protože se mu podařilo mě vytlačit z mostu do něčeho, co teď vypadalo jako řeka. Myslela jsem, že jsem zemřela, ale ukázalo se, že ne. Teď jsem byla v Argentině, tisíce mil daleko od domova.

Byl to Sebastian Sterling. Byl to starší bratr P. Sterlinga.

Byl to ten starší bratr, o kterém jsem toho tolik slyšela.

To znamenalo, že pokud byl Preston zlý, Sebastian byl zrůda.