O šest let později...

„Adrianko, broučku. Pojď už, nebo přijdeme pozdě na oběd k babičce.“ Eliana popadla tašku ležící na posteli.

„Už jdu, mami, nemůžu najít svého dráčka Dina,“ ozvala se její pětiletá dcera.

„Kde jsi ho nechala naposledy, zlatíčko?“ zeptala se a vešla do jejího pokoje.

„Byl na posteli.“

„Možná spadl, dívala ses pod postel?“ Ellie se sehnula, aby se podívala, a našla ho ležet pod postelí. „Tady ho máš,“ řekla a podala jí ho.

„Děkuju, mami.“

„Pro tebe cokoli, andílku.“ Adriana ji objala. „Jsi připravená jít za babičkou?“

„Ano. Moc ráda trávím čas s babičkou, proč se k ní nepřestěhujeme blíž?“

„Vždyť bydlíme blízko, cesta k ní trvá jen patnáct minut.“

„Mně to připadá jako celá věčnost,“ řekla Adriana a Ellie se usmála.

„Nasedni do auta a nezapomeň se připoutat.“ Brzy už byly na cestě. Její matka se po smrti otce znovu provdala; otec zemřel ještě před Adrianiným narozením, v době, kdy byla Ellie v osmém měsíci těhotenství. Když byly Addy dva roky, její matka potkala Juliana a vzala si ho. Po svatbě se přestěhovali do San Franciska. Ellie viděla, že se hluboce milují a že je její matka s Julianem nesmírně šťastná; chová se k ní ukázkově.

Julian vlastní řetězec klenotnictví a bydlí ve čtvrti South of Market, kde si život může dovolit jen ti nejbohatší. Addy a Ellie bydlí v Ross Alley; místo i sousedství jsou bezpečné, a i když to nebyla žádná prestižní adresa, bylo to to, co si mohla dovolit. I školy tam byly cenově dostupné a Ellie tam žila ráda. Lidé jsou tam milí a přátelští, skoro každý zná každého, a když si před třemi lety otevřela cukrárnu, všichni ji vřele přivítali.

Od té doby byla šťastná a žila svůj život s dcerou. Byly doby, kdy to se životem málem vzdala, ale Addyino narození všechno změnilo. Od té chvíle Ellie slíbila, že svou dceru bude chránit a udělá pro ni cokoli. Adrian jí zlomil srdce, ale díky tomu všemu se stala lepším a silnějším člověkem. V den, kdy opustila Seattle, nechala tam jeho i své srdce a už se nikdy neohlédla.

Kde je? Co dělá? Neměla o tom ani ponětí a ani ji to nezajímalo. Celý rok jí lhal, nechal ji věřit, že spolu stráví zbytek života, dokonce naznačoval, že chce děti – to byl důvod, proč Ellie přestala brát antikoncepci, aby mohli založit rodinu... ale všechno to byla lež, a to mu nikdy neodpustí.

Dům, ve kterém Julian a její matka bydleli, byl obrovský. Ellie nechápala, proč žijí v tak velkém sídle, když Julian má jen jedno dítě, syna, který pracoval po boku svého otce. Dům měl šest ložnic, pět a půl koupelny, pracovnu, salonek, obývací pokoj, jídelnu a soukromý rodinný pokoj. Na terase bylo venkovní posezení s grilem, obrovský bazén a k němu i samostatná vířivka.

Addy plavání miluje a užívá si ho pokaždé, když babičku navštíví, protože u nich doma bazén nemají. Dveře jim otevřela hospodyně Elena a jakmile vstoupily do předsíně, zavřela za nimi.

„Dobrý den, Eleno.“

„Slečno Laro, milá Adrianko. Vaše matka na vás čeká venku u bazénu.“

„Eleno, prosím, říkejte mi Ellie, známe se už nějakou dobu.“

„Dobrá, Ellie.“ Usmála se. „Co kdybych ti udělala tvůj oblíbený mléčný koktejl?“ navrhla Addy.

„Ano, prosím!“ zvolala holčička.

„Nejdřív pojďme pozdravit babičku,“ řekla Ellie dceři. Její matka ležela na lehátku pod slunečníkem, četla jeden ze svých mnoha milostných románů a vedle sebe měla sklenku vína. „Hezký den, matko,“ pozdravila ji Ellie.

„Jdete pozdě,“ řekla Katrina Vanceová, aniž by vzhlédla od knihy.

„Babičko!“ Addy na ni skočila. „Chyběla jsi mi.“ Katrina vnučku vřele a láskyplně objala.

„Ty mně taky, beruško.“ Políbila ji na obě tváře. „Povíš mi, proč s maminkou jdete pozdě?“

„Nemohla jsem najít Dina, tak mi ho maminka pomáhala hledat.“

„Dina, tvého dráčka?“ zeptala se Katrina a Addy přikývla. „A našly jste ho?“

„Ano, maminka ho našla.“ Addy seskočila z klína.

„Kam se chystáš?“

„Teta Elena mi dělá koktejl,“ řekla Adriana a rozběhla se do kuchyně.

„Kde je Julian a Enzo?“ zeptala se Ellie. „Půjdou s námi na oběd?“

„Ne. Obědvají s novým obchodním partnerem,“ odpověděla Katrina.

„Mami, co se děje? Posledních pár dní se chováš divně. Jsi v pořádku? Pohádali jste se s Julianem?“

Katrina si zhluboka povzdychla a po chvíli se podívala na dceru. „Julianova firma má finanční potíže, Ellie. Zaslechla jsem ho, jak o tom včera večer mluví v pracovně s Enzem. Je to zlé. Pokud brzy nenajdou investora, skončíme na ulici a nebudeme mít nic.“ Katrině se oči zalily slzami. Ellie si přisedla k matce.

„Proč jsi nic neřekla?"

„Nechtěla jsem tě zatěžovat našimi problémy.“

„Mami. My přece mluvíme o všem, bez ohledu na to, jak je to zlé.“

„Vážně? Pořád čekám, až mi řekneš, kdo je Addyin otec. Po všech těch letech si snad zasloužím to vědět, nemyslíš? Tak moc jsi s ní bojovala, dokonce jsi pracovala na částečný úvazek, když jsi ještě chodila do školy, abys ji uživila.“ Ellie zmlkla. „Promiň, zlato, ale prostě mám jenom starost.“

„To je v pořádku, mami, chápu to.“

„Kdo je to?“ zeptala se Katrina.

„Kdo jako?“

„Adrianin otec, Ellie.“

„Mami, prosím, nechci o tom mluvit, je to už dávno.“ Ellie vstala a zahleděla se na krásný výhled před sebou.

„A kdy o tom budeš mluvit? Addy roste, bude chtít vědět, kdo je její otec. Co jí pak řekneš?“

Pokrčila rameny. „Vyřeším to, až ten čas nastane.“

„Měl by ti s ní pomáhat. Až jednou zjistím jeho jméno, osobně se ho zeptám, proč se nikdy nezajímal o svou dceru.“

„Přesně proto jsem ti jeho jméno nikdy neřekla, mami.“ Ellie se k matce otočila čelem. „Vedeme si dobře, cukrárna vydělává dost na to, abychom přežily. Jsme šťastné, nic jiného nepotřebujeme a rozhodně nepotřebujeme ničí milodary.“

„Adriana potřebuje znát svého otce. Vím, že se tě na něj už určitě ptala, že ano?“ Ellie mlčela. „No, ptala se mě minulý týden a říkala, že jí to nechceš říct. Dokonce se ptala, proč máme hnědé vlasy, když ona je má černé.“ Ellie křečovitě zavřela oči. Adriana sice měla její oči, ale tón pleti a barvu vlasů podědila po otci. Vlastně Addy z jejich rodiny neměla nic, byla celá po tátovi. „Proč jsi jí dala jméno Adriana? Proč chodí na hodiny španělštiny? Nikdo v naší rodině španělsky nemluví, a přesto jí Adriana mluví naprosto plynně.“

„Matko, prosím, kdybych věděla, že budeš vytahovat minulost, zůstala bych doma.“

„Před svou minulostí neutečeš, Ellie. Dřív nebo později tě dožene.“ Ellie v duchu poděkovala Eleně, která v tu chvíli přišla s Addy.

„Oběd je připraven, paní Vanceová,“ oznámila Elena.

„Děkuji, Eleno. Hned tam budeme.“

„Babičko, nevidím dědu ani strýčka Enza,“ zeptala se Addy.

„Jsou v práci, zlatíčko.“

„V sobotu? Maminka v sobotu nikdy nepracuje.“

„Museli se postarat o důležité věci. Pojďme se najíst, určitě musíš mít hlad.“