„Ani moc ne. Můžu si jít zaplavat? Prosím, mami.“ Ellie se střetla s pohledem nevinných očí.

„Někdy jindy, andílku, slibuju.“

„Zastavil se tu tuhle Benicio, ptal se na tebe,“ poznamenala matka během jídla. Benicio je Enzův kamarád; už několikrát ji zval na rande a ona ho pokaždé odmítla. Ellie ví, že se mu líbí, a rodině se svěřil, že by si ji chtěl vzít. Julian ani její matka by s tím neměli problém, ale muži jsou to poslední, na co Ellie myslí. Už jednou si jednoho pustila k tělu a nepřineslo to nic než bolest. „Je to správný chlap, Ellie, postaral by se o tebe i o Addy. A je na tom finančně velmi dobře.“

„Peníze nejsou všechno, mami. Benicia nemiluju a pochybuju, že on miluje mě.“

„Láska přijde časem. Neříkej mi, že se neplánuješ nikdy vdát.“

„O svatbě jsem nikdy nepřemýšlela, matko. Můj život mi vyhovuje takový, jaký je. Nepotřebuju žádného muže, aby mi ho komplikoval.“

„Eliano...“ začala matka.

„Když je na tom tak dobře, proč nepomůže Julianovi?“

„Takovými penězi zase nedisponuje,“ řekla Katrina. „Potřebujeme zázrak.“

„To se vyřeší, mami, neztrácej naději. Jsem si jistá, že Julian na něco přijde, je to schopný obchodník.“

„Já vím. Představ si ale, co by lidé říkali, kdyby nám zabavili dům. Takové ponížení bych nepřežila.“

„Ten nablýskaný životní styl není všechno. Zvládly jsme to i tehdy, když táta ještě žil, a co si pamatuju, nikdy sis nestěžovala.“

„Na tom, chtít žít pohodlně, není nic špatného, Eliano,“ odsekla Katrina. „Měla bys taky koukat po někom, kdo zajistí tebe i Addy.“

„Třeba po někom jako Benicio, hádám,“ řekla Ellie matce.

„Přesně tak. Má tě rád, je dokonce připraven vychovávat Addy jako vlastní a dát jí své jméno. To by moc chlapů neudělalo.“

„Zeptala ses někdy, co chci já, matko?“

„To není třeba, kdyby to bylo na tobě, nevdáš se nikdy. Addy potřebuje domov, otcovský vzor. Nemůžeš jí odpírat všechno to, co jsi měla v dětství ty. To nejmenší, co můžeš udělat, je zvážit Beniciovu nabídku.“ Ellie přešla chuť k jídlu. Ví, že má matka pravdu – Addy tátu potřebuje. Jen proto, že jí to s Adrianem nevyšlo, nemusí odmítat každého muže, který jí zkříží cestu.

„Rozmyslím si to,“ řekla.

„Zůstanete na večeři?“ zeptala se Katrina.

Ellie zavrtěla hlavou. „Cestou domů se musím zastavit v cukrárně a pak pomoct Addy se školním projektem.“

„Proč si neotevřeš další pobočku?“

„Všechno se teprve začíná rozjíždět, mami. Možná v budoucnu.“

„Jsem na tebe pyšná, Ellie. Vím, že to moc neříkám, ale jsem. Vychovala jsi Addy úplně sama, ani jednou jsi mě nepožádala o pomoc, dokončila jsi školu a teď děláš to, co tě baví nejvíc – pečení. Opravdu jsem na tebe hrdá.“

Ellie šla matku obejmout. „Díky, mami, moc to pro mě znamená.“

„Chci jen, abys byla šťastná. Když jsem tě viděla tak zlomenou a ztracenou během těhotenství, měla jsem hrozný strach, že o vás obě přijdu.“ Ellie věděla, že matka naráží na dobu, kdy málem potratila, protože se pořád trápila kvůli Adrianovi.

„Já vím, mami, a vážím si toho. Až přijde čas, vdám se.“

„Ty se budeš vdávat, mami?“ zeptala se Addy.

„Ještě ne, broučku, ale kdybych se pro to rozhodla, jak by ses cítila?“ zeptala se jí Ellie.

„Nevím. Budu mít brášku nebo sestřičku? Většina mých kamarádů sourozence má.“

„Ty bys chtěla brášku nebo sestřičku?“

Addy přikývla. „Pak bych se necítila tak sama.“

„Och, zlatíčko.“ Políbila ji na temeno hlavy. Elliin pohled se střetl s matčiným; dokázala si představit, co si matka asi myslí, ale ta naštěstí nic neřekla. Strávily s matkou ještě hodinu, než se vydaly domů, ale nejdřív se zastavily v kavárně. Když tam dorazily, byl tam klid, uvnitř bylo jen pár zákazníků. Řekla Addy, ať se posadí, že bude hned zpátky.

„Ellie,“ řekla Amara, když ji uviděla. „Co tady děláš?“ Amara podnik vedla, když tu Ellie nebyla. Pracuje pro ni už dva roky a jsou si velmi blízké.

„Nechala jsem tu nějaké dokumenty, majitel je bude brzy potřebovat.“

„Jak jsi daleko s koupí tohohle místa?“

„Pan Aragon si říká o nesmyslnou cenu ve srovnání s ostatními prostorami v okolí. Ale jestli tenhle krám chci koupit, nemám na výběr. Dal mi pár měsíců, pak to prodá.“

„Co budeš dělat?“ zeptala se Amara.

„Momentálně nevím, ale něco vymyslím.“ Ellie vzala papíry. „Uvidíme se v pondělí ráno, otevřu sama, neboj se.“

„Než půjdeš, dřív se tu zastavila jedna velmi noblesní dáma a ptala se po tobě.“

„Kdo to byl? Někdo, koho znám?“

„Podle oblečení a vystupování bych řekla, že je to boháčka. I to auto, kterým přijela, mluvilo za vše.“ Ellie nezná žádné vysoce postavené lidi, možná její matka ano. Raději žila prostě a stranou médií, i proto neměla moc přátel.

„Skoro nikoho bohatého neznám, Amaro. Kromě tebe nemám skoro žádné přátele. Jsi si jistá, že hledala mě?“

„Eliana Lara, to jsi ty, ne? A nápis na kavárně hlásá ‚Ellie’s Sweets & Treats‘, nebo ne?“

„Jo, jo, chápu. Co chtěla a jak se jmenuje?“

„Paní Velásquezová. Říká ti to něco?“ Ellie zavrtěla hlavou. „Tvoje dorty a dobroty prý vyvolaly mezi místní smetánkou pěkný poprask. Chtěla nějaké dorty, pečivo, muffiny a koláče, je toho celý seznam.“

„Všechno to tu přece máme.“

„Chce, abys to pro ni upekla osobně. Tady je seznam.“ Amara jí ho podala. „Má to být hotové do středy.“

„Cože!“ vydechla Ellie. „Tak brzy? Tak velkou objednávku do té doby nestihneme.“

„Jo, a zmínila jsem, že vypadá jako ženská, která nebere ‚ne‘ jako odpověď?“

„Páni... díky, Amaro, na tenhle detail se pokusím nezapomenout.“

„Je to naše největší objednávka v historii. Vím, že to zvládneš, navíc ti pomůžu. Říkala, že se v pondělí vrátí, aby s tebou probrala podrobnosti.“

„Dobře. Příště mi zavolej, než přijmeš tak obrovskou zakázku. Už takhle nestíháme a momentálně si nemůžu dovolit nikoho dalšího najmout.“

„Slibuju. Můžu ti něco přinést?“

„Ne, musím jít, přišla jsem si jen pro tohle.“ Ellie na ni zamávala složkou. „Měj se.“ Doma uvařila večeři a pomohla Addy s úkoly. Tenhle malý domek se dvěma ložnicemi byl pro ně dvě hrozně útulný. Obývací pokoj, koupelna a pak kuchyně s malým ostrůvkem uprostřed, kde jedly.

Ellie svůj život milovala. Její matka měla pravdu v jedné věci – kdyby to bylo na ní, nikdy by se nevdala. Ten jediný muž, o kterém si myslela, že s ním stráví zbytek života, tu nebyl a nikdy nebude. Žádný muž by nikdy nemohl zaujmout jeho místo, bez ohledu na to, jestli on miluje někoho jiného, nebo ne. Určitě už je ženatý a má se svou ženou děti. Ellie se nikdy neobtěžovala číst noviny nebo sledovat zprávy, aby o něm něco zjistila. Vymazala ho ze svého života a tak to i zůstane.

„Pojď, broučku, je čas jít spát,“ řekla Ellie a posbírala z tabulky Adrianiny skicáky.