Julian

Povzdechl si. „Tvoje jachta, tvůj luxusní byt, dům na pláži, auta? Nestojí tohle všechno za kouli na noze?“

Zamračil jsem se na něj zpoza svých tmavých slunečních brýlí za tisíc dolarů. „Nevím. V tom je ten problém.“

Zasmál se. „Je to manželka. Není to rozsudek smrti.“

„Ty se taky nechceš ženit o nic víc než já.“

Colin se zachechtal. „Ne, ale můj táta nedal do závěti doložku, která by vyžadovala, abych se do pětatřiceti oženil, jinak přijdu o dědictví. Asi věděl, že toho nikdy nebudu schopný. Není to v DNA Prescottů. Prescottové byli stvořeni k tomu, aby byli starými mládenci a užívali si všech žen, které svět nabízí.“

Zasténal jsem. „Můj táta byl jeden z těch chlapů, co věřili, že se člověk páruje na celý život. Po mámině smrti se už nikdy neoženil. Nikdy se o jinou ženu nezajímal. Když mi bylo deset, docela jsem to oceňoval. Nechtěl jsem macechu. Ale nikdy jsem netušil, že bude trvat na tom, abych byl jako on. Nejsem stvořený k tomu, abych měl jenom jednu ženu.“

„Já taky ne. Jsi si jistý, že toho právníka, co spravuje závěť, nemůžeš přesvědčit, aby tu doložku ignoroval?“

To byla ta samá otázka, kterou jsem si položil už několikrát. „Snažil jsem se. Je to jeden z nejstarších otcových přátel. Neuhne ani o píď. Dokonce jsem mu nabídl, že mu dám z dědictví pořádný podíl.“

„Do prdele,“ ulevil si Colin a vyjádřil tak přesně moje pocity.

„Neustále váhám mezi tím, jestli se peněz vzdát, nebo udělat to, co po mně chtěl. Nedokážu se prostě rozhodnout.“

„Je to spousta peněz na to, abys je hodil za hlavu, ale zase nebudeš žádný chuďas,“ řekl. „Vydělal sis vlastní jmění.“

Přikývl jsem. „Já vím, ale co když vypustím jednu špatnou kampaň? Stačí jen jedna a ztratíš v oboru pověst. Víš, že reklamní svět je nelítostný. Rád bych měl záložní plán pro případ, že bych o všechno přišel.“

„O všechno nepřijdeš. Na to jsi sakra moc chytrej. Uvolni se.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To se snadno řekne.“

„Dobrá, takže se musíš rozhodnout během několika příštích měsíců. Dneska se nic nemění. Právě teď jsi na své krásné jachtě plné nádherných žen, které by všechny rády dostaly šanci pomoct ti přijít na jiné myšlenky. Všechno ostatní budeme řešit zítra.“

„Co když nenajdu žádnou ženu, která by si mě vzala?“ zeptal jsem se a vyslovil tak jednu ze svých mnoha obav.

Colin si odfrkl. „Víš moc dobře, že jsi jeden z nejžádanějších starých mládenců v zemi. Jak se ti podařilo vyrůst do takové zatracené vejšky, to mi hlava nebere. Ženský ten tvůj styl ,vysoký, tmavovlasý a zničující‘ strašně přitahuje, za což tě mimochodem nenávidím.“

Obrátil jsem oči v sloup. „Jo, protože ty určitě trpíš nedostatkem zájmu ze strany žen.“

Zasmál se a věděl, že mám pravdu. „Hele, víš, co musíš udělat. Sakra, možná tamhle vzadu zrovna tvoje budoucí manželka čeká, až tě potká.“

Otočil jsem se k opačnému konci jachty, lokty opřené o zábradlí za zády. Zíral jsem na hemžící se lidi. Většinu z nich jsem neznal. Rozeslal jsem otevřenou pozvánku. Mým dárkem Colinovi k narozeninám byl večírek nabitý nádhernými ženami.

„Nějak si nemyslím, že by moje žena byla jedna z nich.“

Pokrčil ramenem. „To hledání bude ta zábavná část.“

Rozhlédl jsem se po jachtě a jejím luxusním vybavení. Pokud si do šesti měsíců nenajdu ženu, kterou si vezmu, je velká šance, že si tohle všechno už nebudu moct dovolit. Věřitelé mi půjčovali, protože věděli, kdo jsem, a předpokládali, že po otcově smrti zdědím peníze. Neznali pravdu. Pokud se neožením, dědictví se rozdělí mezi několik charit, a to se dostane do zpráv. Netrvalo by dlouho a můj obrovský úvěrový limit by vyschl.

„Možná bych si mohl pořídit menší loď a prodat ten byt,“ uvažoval jsem nahlas.

Colin s přehnanou hrůzou zalapal po dechu. „Nemůžeš prodat jachtu!“

Pokrčil jsem ramenem. „Je tak trochu okázalá.“

„Ale je tak úžasná.“

„Jak často ji vlastně využívám?“

„Budeme ji využívat každý víkend. Opovaž se tuhle věc prodat, dokud nedostanu šanci ti to rozmluvit.“

„Proč si nekoupíš jachtu ty?“ zeptal jsem se.

Pokrčil ramenem. „Protože ji máš ty.“

Zasmál jsem se a zakroutil hlavou nad touhle logikou.

„Jdu si pro další drink. Přidej se ke mně. Pojďme se trochu bavit.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Hned tam budu.“

Odkráčel a nechal mě opět samotného s mými myšlenkami. Otočil jsem se čelem k vodě a přemýšlel, jak bude můj život vypadat touhle dobou za rok. Buď tady na jachtě budu mít manželku, nebo nebudu mít ani jachtu, ani manželku.

Uslyšel jsem za sebou Colinův hlas. „Dámy, to je Julian Hawthorne. Bodlo by mu trochu rozveselit.“

Otočil jsem se, abych zjistil, s kým tam je. Dvě krásné ženy měly zavěšené paže v jeho ohnutých loktech.

Každé z nich jsem věnoval letmý úsměv. Blondýnka a brunetka. Přirozeně mě to táhlo k blondýnce, ale měla takový prázdný výraz. Odhodil jsem své obvyklé standardy stranou, podíval se na ni a vykouzlil ten nejpůvabnější úsměv, jaký jsem uměl.

„Dobré odpoledne, dámy.“

Když si blondýnka uvědomila, že jsem si vybral ji, popošla dopředu a postavila se přímo přede mě. Na sobě neměla nic než titěrné zářivě modré bikiny, které dávaly na odiv každou křivku a také to, co jsem odhadl na chirurgicky vylepšená ňadra. Nebyla to moje budoucí manželka, ale bude zábava s ní strávit den. Popadla mě za ruku a vedla mě k probíhajícímu večírku. Když jsem míjel Colina s jeho společnicí, zazubil se na mě a mrkl.

O svou situaci se budu starat zítra. Dnes jsem měl v úmyslu se trochu bavit a užít si jedny z posledních dní buď mé svobody, nebo finanční jistoty.