Po týdnu osnávání a plánování útěku byla Lily konečně připravena odejít. Její dva kufry, které uplynulý týden plnila věcmi, jež neprodala ani nedarovala, ležely u paty postele.

Přestože strávila uplynulý týden přípravami na tento den, nedokázala zahnat bolest, kterou cítila. Po pěti letech, pěti letech dávání všeho muži, který to ani v nejmenším neocenil... Konečně odcházela, ale odcházela s ničím jiným než se zlomeným srdcem.

Do očí se jí draly slzy, když se rozhlížela po pokoji, ve kterém celou tu dobu pobývala. Odstranila veškerou výzdobu a změny, které za poslední rok provedla, a vrátila místnosti podobu onoho osamělého pokoje, jakým byl první noc, kdy v něm spala. Myslela si, že alespoň svatební noc stráví se svým manželem, ale on ji zahnal do pokoje, do osamělého pokoje, jehož práh nikdy nepřekročil. Zpočátku to hodně bolelo, ale naučila se s tím žít... Ale teď už ne.

Zhluboka se nadechla, zvedla kufry a vyšla z pokoje. Měla v úmyslu odejít bez ohlédnutí, ale když došla k jeho ložnici, zůstala stát před dveřmi. Asher Allard jí zakázal do jeho pokoje chodit, ale ona se nedokázala držet dál. Pokaždé, když odešel do práce, vplížila se dovnitř a rozhlížela se. Zpočátku to bylo nevinné, jen se dívala, ale postupně začala dělat drobné úpravy. Byly sotva postřehnutelné, ale změna byla cítit, a ona se vždycky ptala, jestli ví, co dělá.

Čerpala jisté potěšení z představy, že to ví, ale rozhodl se nic neříkat, protože se mu to líbí. Teď však vzala zpět každou změnu, kterou udělala, a to nejen v jeho pokoji, ale všude jinde v domě. Dalo to hodně práce, ale zvládla to. Vždycky chtěl, aby mu zmizela z očí, jeho činy to dávaly jasně najevo, a teď mu jeho přání splní. Byl to její poslední projev lásky – úplné vytržení sebe samé z jeho života.

Stiskla rukojeť kufru pevněji a odepřela si luxus posledního pohledu do jeho pokoje. Nebylo to potřeba.

Služebnictvo na ni vrhalo zvědavé pohledy, když vycházela z domu. Všichni sice dostávali každý měsíc výplatu, ale do práce chodili málokdy, protože ona všechno zastala sama. Dnes však požádala každého z nich, aby se dostavil do služby. Informovala je, že jejich služby budou vyžadovány po celou dobu, kterou pokrývá jejich plat, ale důvod nesdělila nikomu kromě hlavní hospodyně; nemusela. Stejně už ji znovu neuvidí.

„Paní, jste v pořádku?“ zeptala se Marie, hlavní hospodyně, a Lily s úsměvem přikývla. Byla to jediná osoba, která věděla aspoň část toho, čím si Lily prošla, a Lily poznala, že i přes smutný výraz v Mariině tváři je na ni hrdá.

„Uvidíme se, Marie.“

Marie přikývla a zamávala jí na rozloučenou, když Lily vycházela z domu.

Ve chvíli, kdy Lily nastoupila do taxíku a řekla řidiči adresu bytu, který si pronajala, měla pocit, že může znovu dýchat. Bylo to, jako by se zbavila břemene, které nesla tak dlouho, aniž by si to uvědomovala, a to jí v hrdle vytvořilo knedlík.

Jak dlouho by v tom ještě pokračovala, kdyby se onoho dne Charlotte nenapochodovala dovnitř? Jak dlouho by ještě samu sebe klamala představou o šťastném konci? Nechala slzy volně téct, byly to slzy smutku i štěstí. Smutku z vědomí, že to, co si vždycky přála, nikdy nebude její, a štěstí z faktu, že teď konečně může začít žít.

Asheru Allardovi začalo pocuchávat nervy podráždění, když vcházel do domu. Chtěl strávit celý den s Charlotte, ale ta ho odbyla kvůli dámské jízdě. Snažil se všemožně, aby ji přiměl zůstat s ním, ale ona ho tak koketně odmítla, že poslední věc, kterou teď chtěl dělat, bylo vrátit se domů ke své manželce. To slovo mělo v jeho ústech hořkou pachuť kvůli tváři, kterou si s ním spojoval.

Nechtěl s ní mít nic společného, ale nemohl se jí zbavit. Byla tam pořád, její přítomnost, její vůně, její vlasy, všechno na ní mu neustále vtrhávalo do domova. I když se ji snažil ignorovat, byla tam vždycky.

Podrážděně cvakl zuby a zhluboka vydechl. „Měl jsem prostě zůstat v hotelu,“ zamumlal, když vzal za kliku. Poté, co ho Charlotte odmítla, se nedokázal přimět zůstat v hotelu sám. Cítil se ponížený.

Jeho hněv se však změnil v překvapení, když vešel dovnitř a Lily nestála u dveří se svým obvyklým úsměvem a nečekala na něj. Jeho oči zalétly ke schodišti v naději, že ji uvidí sbíhat dolů, ale setkal se jen s prázdnotou. Při pohledu na tu pustotu se mu svraštilo obočí a v hrudi ho píchlo nevysvětlitelné tušení. Je nemocná? pomyslel si a stále se po ní rozhlížel.

Pomalým a opatrným krokem zamířil do jídelny v naději, že ji najde tam, ale místo toho ho přivítaly dvě najaté služebné. Zastavil se a jeho mračení se prohloubilo. Kdy je viděl naposledy? Připadalo mu to cizí a zvláštní, vrátit se a být přivítán služebnictvem místo ní. Jeho pohled sklouzl ke stolu; večeře na něm byla rozprostřena. Alespoň to se nezměnilo.

Odkašlal si, posadil se a jedna ze služebných k němu přispěchala, aby mu pomohla naložit jídlo. Téměř vzápětí vyšla z kuchyně Marie a na jeho rtech se objevil úsměv. Marie byla nejstarší služebnou v domě a byli si velmi blízcí; strávila s ním koneckonců nejvíc času.

„Vítejte zpět, pane,“ řekla a převzala úkol s nakládáním jídla.

„Rád vás vidím, Marie,“ řekl, a když před něj postavila jídlo s příjemným úsměvem, oplatil jí ho letmým náznakem úsměvu, než se pustil do jídla.

Ten letmý úsměv z jeho tváře zmizel ve vteřině, kdy do jídla kousl. Tiše položil lžíci a musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby sousto nevyplivl. „Kdo to vařil?“ zeptal se, když se mu ho konečně podařilo spolknout, a Marie se okamžitě objevila u něj.

„Já, pane. Je s ním něco v nepořádku?“ zeptala se a očima těkala z jídla na Asherovu tvář.

Asher se na ni podíval a pak zpět na talíř, přičemž jeho sevření lžíce zesílilo. Přežil mnoho let na Mariině jídle, než se oženil, a teď Mariino jídlo chutnalo... otřesně.

„Kde je?“ zeptal se nakonec a porušil tak své rozhodnutí tvářit se lhostejně k její nepřítomnosti. To, že ho nepřivítala, byla jedna věc, ale nechat ho jíst něco tak strašného, to byla věc druhá. A pokud pro tuhle zásadní změnu nemá pádný důvod, pak...

„Kdo, pane?“ přerušila jeho úvahy Marie a on povytáhl obočí.

„Lily... Kde je?“

Na Mariině tváři se objevil výraz pochopení a odkašlala si. „Dnes ráno odešla, pane.“

„Odešla?“ Rozhlédl se kolem a pak zpět na Marii. „Kam odešla? Nic mi předem neřekla.“

Marie sáhla do kapsy zástěry a vytáhla obálku. „Řekla, abych vám dala tohle.“ Asher okamžitě natáhl ruku a obálku si vzal, načež ji narychlo roztrhl a vypadl z ní dopis.

Jeho oči po něm přeběhly, a s každým slovem, které přečetl, se jeho tvář víc a víc křivila do hněvu. Jeho oči byly temnější než černý oblek, který měl na sobě. Když dočetl, zmačkal papír do kuličky a hodil ho na stůl. „Je mi jedno, jak to uděláte, ale ať je Lily do svítání zpátky, nebo se můžete všichni považovat za propuštěné,“ řekl a vyřítil se z jídelny.