Asher Allard sledoval slunce vysoko na obloze s nesmírným rozhořčením. Pod očima se mu vytvořily kruhy z nedostatku spánku. Celou noc bděl a naslouchal, zda se neozve jakékoli znamení Lilyina návratu, ale neslyšel nic. Jakmile odbila půlnoc, věděl, že se tu noc už nevrátí, ale část jeho já věřila, že tu bude hned ráno. Zaměstnání služebnictva bylo pevně spjato s její nepřítomností či přítomností a on ji znal dost dobře na to, aby věděl, že by se pro druhé klidně obětovala, a přesto... v půl jedenácté stále nebyla zpět.

Jeho oči zalétly k budíku na nočním stolku a on křečovitě sevřel pěsti, aby se ovládl a neroztříštil ho o zeď. Nebyl to jen čas, co ho rozčilovalo, byl to ten zatracený budík sám o sobě. Před dvěma dny mu na stole stál klasický starožitný kousek, teď byl nahrazen nudnými černými hodinami... těmi samými, které měl, než se oženil s Lily. To ho vytáčelo.

Když včera večer vešel do pokoje, všiml si rozdílů. Během uplynulého týdne sice vnímal postupnou změnu atmosféry a vzhledu svého pokoje, ale nedokázal na to přesně ukázat. Včera večer, když vešel... konečně mu to došlo. Lily odešla a vzala s sebou všechny barvy a pocit domova, které do jeho života vnesla. Jeho pokoj se vrátil přesně do stavu, v jakém byl, než mu vstoupila do života, a místo aby mu to vyhovovalo... nenáviděl každý jeho kousek. Chtěl ty malé, sotva patrné záblesky barev, které tam přidala. Když si poprvé všiml těch nenápadných změn, které v jeho pokoji dělala poté, co jí výslovně zakázal tam kdy vkročit, byl naštvaný... ale brzy si na to zvykl a teď...

Jemné zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek a on okamžitě vzhlédl ke dveřím s novou nadějí. Uhladil si rozcuchané vlasy, než dotyčného vyzval, aby vstoupil. Zachoval kamennou tvář, když se dveře pomalu otevíraly, ale když se konečně odhalila osoba za nimi, zaplavilo ho zklamání a vztek.

Nebyla to Lily, byla to Marie.

„Co je?“ vyštěkl a Marie sebou trhla.

„Pane,“ začala, k smrti vyděšená z toho, že mu musí oznámit tu zprávu. Ona i zbytek služebnictva celou noc nespali a snažili se spojit se svou paní, a když se jim to konečně podařilo... Lily se rezolutně odmítla do domu vrátit. Snažila se ji všemožně přemlouvat, ale ona byla neoblomná.

„Budeš mluvit, nebo tam budeš jen tak stát a koukat na mě, jako by mi přes noc narostly rohy?“ Jakmile ta otázka opustila jeho ústa, pocítil Asher drobný osten viny za svůj tón. Marie neudělala nic, čím by si ten hněv zasloužila, ale nebyl tu nikdo jiný, na kom by si ho mohl vybít.

„Dnes ráno se nám konečně podařilo spojit s milostivou paní,“ řekla Marie a Asher Allard povytáhl obočí. „Ona se však, pane, odmítla do sídla vrátit. Místo toho nám řekla, abychom počkali na zásilku, která vám bude dnes ráno doručena. Prý vám to všechno objasní... i nám,“ zamumlala tu poslední část v naději, že ji neslyšel.

Asher pocítil, jak mu v čelisti zacukal sval, a silně zaťal zuby, aby nevybuchl vzteky. Nedokázal pochopit tu nově nabytou Lilyinu troufalost ho nerespektovat... On tu rozhodoval, on určoval pravidla... A ona překračovala hranici, až příliš, a jeho hrdost to nehodlala snést.

„A ta zásilka už dorazila?“ Marie mu okamžitě podala hnědou obálku. Jeho mysl mu naznačovala, co by to mohlo být, ale rozhodl se věřit v opak. Možná teď zkouší své malé triky, ale neodvážila by se udělat to, co si myslí, že se chystá udělat... Ne když ví, co je v sázce. „Můžeš jít,“ řekl a Marie se vytratila z pokoje.

Za celou tu řadu let, co mu sloužila, se nesetkala s tak vzteklou a zatrpklou stránkou jeho osobnosti. Pohlédla na zavřené dveře za sebou a zavrtěla hlavou. „Měl jste se k ní chovat lépe,“ zamumlala, než spěšně odešla.

Jakmile se za Marií zavřely dveře, Asher roztrhl obálku a vysypal její obsah na klín. Zvedl papír, který byl uvnitř, a hruď se mu sevřela hněvem, který mu koloval v žilách. Před ním ležela černé na bílém dohoda o rozvodu a na jejím konci se skvěl Lilyin podpis. Překročila hranici.

Asher Allard okamžitě popadl telefon a vytočil číslo. „Chci znát polohu Lily do třiceti minut. Pokud ji nebudu mít... můžete si vyklidit stůl,“ řekl a ukončil hovor. Jakmile telefon položil, roztrhal rozvodové papíry na kousíčky a hodil je do koše. Nedovolí jí, aby se s ním rozvedla, to nebylo její rozhodnutí. Souhlasila, že po jeho boku zůstane tak dlouho, jak on uzná za vhodné, a on jí ještě povolení k odchodu nedal.

O necelých deset minut později mu pípl telefon – před ním se objevily informace o Lilyině pobytu i cesta, jak se tam dostat. Koutek jeho rtů se zkřivil do ušklíbku; nastal čas navštívit to ptáče v kleci. Pokud ona nepřijde k němu, půjde on za ní, a ať si věří, že ji přivede zpět, ať to stojí, co to stojí.

Je to jeho manželka, jeho, a on nikdy nedovolil, aby mu bylo vzato cokoli, co mu po právu patří.