Arkadij přistavil auto, rychle vystoupil a otevřel mi dveře. Položil jsem tu ubohou dívku přes zadní sedadlo a uvažoval, jestli ji mám připoutat. Pravděpodobně by to nadělalo víc škody než užitku, tak jsem ji nechal ležet na zadní lavici. Znovu jsem si sedl na místo spolujezdce a Arkadij skočil za volant. Ohlédl se na ni, zkřivil obličej a otočil se zpět k silnici.

„Rychle, ale opatrně.“

„Vím, vím.“ Vyrazil z uličky a najel na hlavní silnici.

Sídlo bylo odsud asi stejně daleko jako sklad, ze kterého jsme přijeli. Akorát opačným směrem. Horší bylo, že cesta vedla přes centrum města. Doprava byla noční můra, ale museli jsme to prostě vydržet.

Ohlédl jsem se dozadu, kde ležela rozprostřená přes sedadlo. Ruce jí teď visely přes okraj a kývaly se dolů; na ty nezdravě fialové a červené skvrny, hyzděné jen krví, se dívalo skoro lépe než na ta bezvládná zápěstí, která se houpala s pohybem auta. Polohlasem jsem zaklel a stočil oči zpět k silnici.

„Maksime, co si o tom myslíš?“ Arkadij upřeně hleděl na provoz před sebou, obličej zkřivený v grimase.

„Nic nebudu vědět, dokud se neprobere. Teď je to velká neznámá.“ A já neznámé nesnášel. Pracoval jsem s fakty, ne s teoriemi „co kdyby“. To byla Jegorova práce.

Zabručel, ale už nic neřekl. Cesta k sídlu, i s Arkadijovým stylem jízdy, trvala tři hodiny. Bylo to obrovské, rozlehlé a nevkusné sídlo. Bylo tam patnáct ložnic, ještě víc koupelen a neuvěřitelné množství pracoven a společenských místností, které se rozkládaly ve třech patrech.

Pro jednu rodinu by to bylo asi přehnané. Jenže v tomhle domě žil Jegor, Kirill a Leonid se svými rodinami, naše matka a já. Bylo tam také několik oddělených budov pro stráže a služebnictvo. V domě byl neustále šrumec a člověk v něm jeho velikost ani nepociťoval. Někdy se dokonce zdálo, že tam není zdaleka dost místa.

Vyskočil jsem, jakmile Arkadij zaparkoval, a byl jsem rád, že před domem už stojí i BMW mé sestry. Sáhl jsem dovnitř a opatrně dívku zvedl. Hlava jí klesla na mou hruď a já viděl nepatrný pohyb své košile, jak dýchala. To, že byla po tolika hodinách pořád naživu, už o něčem svědčilo.

Dveře se rozletěly, ještě než jsme došli ke schodům, a ve vchodu stála má starší sestra s rukama zkříženýma na prsou. Tvář měla napjatou, podrážděnou, ale jakmile její oči spočinuly na tom malém stvoření v mém náručí, podráždění zmizelo. Nebyla to panika, moje sestra nikdy nepanikařila, ale v její tváři se mihl výraz naléhavosti.

„Sakra, Maksime. Neříkal jsi, že je to tak zlý. Rychle. Jsem ráda, že jsem se nachystala v pokoji pro hosty.“

Následoval jsem ji po schodech nahoru a chodbou do jednoho z pokojů, které jsme měli pro hosty. Když otevřela dveře, uviděl jsem její vybavení rozložené na posteli a kolem ní. Když jsem dívku opatrně položil, Ksenie mě bokem vystrčila z cesty.

Arkadij nešel dál a já usoudil, že zmizí ve svém vlastním pokoji. Pravděpodobně s lahví čehokoli, co bude mít po ruce. Odstoupil jsem a opřel se o komodu s rukama zkříženýma na hrudi.

Ksenie jí rychle zavedla infuzi. Potom vytáhla baterku a nadzvedla dívce víčka. Párkrát jí blikla do jednoho oka a pak do druhého.

„Vypadá to na otřes mozku, ale doufejme, že to nebude tak hrozné jako zbytek.“

Opatrně vzala jedno z jejích zápěstí do rukou. Střelil jsem pohledem jinam, když jí zápěstí zaklapla zpět do kloubu. Dokázal jsem bez mrknutí oka střelit člověka mezi oči, ale na tyhle věci jsem moc nebyl. To samé udělala s druhým zápěstím, ale to už si prohmatávala samotnou dlaň.

„Má v dlani zlomené kosti, které jsem snad ještě neviděla.“

Věděl jsem, že její slova nečekají na mou odpověď nebo komentář. Když pracovala, Ksenie si ráda mluvila pro sebe. Říkala, že jí to pomáhá se soustředit a určovat diagnózu, ale dělala to u všeho. Byla to prostě její zvláštnost, kterou odmítala mimo práci přiznat.

„Yebat’. Ta by neměla bejt naživu.“ [Do prdele.] Její oči se střetly s mými. „Kde jsi ji sakra našel?“

„Jak jsem říkal, vyhledala naše kluky. Ale znala matčino rodné jméno.“

Ksenie nadzvedla obočí a podívala se zpět na dívku. „To je zajímavé.“

Díval jsem se na svou sestru, jak se dívá na tu dívku. „Mám pocit, že se za tím skrývá nějaký příběh.“

„Nebudeš ji ošetřovat víc?“ zeptal jsem se, překvapen sestřiným nedostatkem spěchu.

„Nebudu plýtvat zásobami, jestli má bejt za pár hodin mrtvá.“ Trhl jsem sebou nad jejím tónem. „Přidám k infuzi další vak a uvidíme, jestli bude potom ještě naživu. Pokud ano, pak ošetřím všechno ostatní.“

Chtěl jsem se hádat. Ta chudinka si podle všeho prošla peklem. Nechtěl jsem, aby zemřela, když nás prosila o pomoc. Na druhou stranu, prosila i o smrt. Takže možná bude Smrt dost laskavá a vezme si ji. Odlepil jsem se od komody a zamířil ke dveřím, kde jsem málem narazil do Leonida.

„Ksenie říkala, že jsi přivezl nějakou holku.“ Podíval se přes mě do pokoje.

Přikývl jsem. „Ona si myslí, že ta holka příštích pár hodin nepřežije.“

Zúžil oči. „Víme, kdo to je?“

„Ne. Má obličej tak zřízenej, že si myslím, že by ji nikdo nepoznal.“

Zabručel. „Proč jsi ji vzal sem?“

Skutečná otázka, na kterou se ptal, byla, proč jsem přivedl potenciální hrozbu do domu, kde byly moje neteře a synovci. Proč bych kvůli ní riskoval naše bezpečí a polohu. Neodpověděl jsem mu, protože jsem to upřímně nevěděl. Původní plán to nebyl, ale taky jsem nečekal, že v té cele bude takhle zničená holka. Něco ve mně prostě nedokázalo ji jen tak předat nemocnici nebo ji nechat umřít v uličce.

Byl jsem u toho, když jsme zachránili Ninu, Arkadijovu mladší sestru. Sakra, byl jsem to já, kdo ji vynesl do jeho čekající náruče. Možná jsem si jen něco projektoval, ale tenhle pocit jsem už dlouho neměl. Uvědomil jsem si, že Leonid stále čeká na mou odpověď.

„Jestli je to hrozba, zabiju ji sám.“

Věděl jsem, že to není odpověď na jeho otázku, ale nic lepšího ze mě nedostane. Prošel jsem kolem něj a zamířil zpět ke schodům do dalšího patra. Můj pokoj byl na východní straně a po celém dni práce jsem potřeboval sprchu, pořádného panáka a spánek.

-

Byl jsem ve své pracovně, Arkadij a čtyři moji další vedoucí jsme měli poradu o tom, jak nejlépe zvládnout další fázi výstavby hotelu kousek za městem, když vtom někdo zaklepal na dveře. Všechny hlavy se otočily, když dovnitř nakoukla jedna z mých neteří. Nadzvedl jsem obočí – všichni věděli, že se porady v domě nikdy nepřerušují.

„Promiň, Dyadya.“ [Promiň, strýčku.] Byla tichá a rozhlížela se po místnosti. „Teta Kseň si pro tebe poslala, prej máš přijít okamžitě. Říkala, že malen'kaya ptichka prosnulas'.“ [Říkala, že ptáček se probudil.]

Srdce se mi rozbušilo a žaludek sevřel. Normálně bych svou neteř pochválil za správnou výslovnost ruských slov. Ta dívka, kterou jsme přivedli, přežila těch pár hodin, které Ksenie vyžadovala, než ji začala ošetřovat. Poté moje sestra tu chudinku v podstatě mumifikovala. Během uplynulých sedmi dnů postupně ubírala množství obvazů, ale dívka stále vypadala jako seschlá mumie.

Vstal jsem, mávnutím ruky propustil chlapy a následoval svou neteř, která běžela zpět do křídla pro hosty. Měl jsem dlouhý krok a i bez běhu jsem jí stačil. Došel jsem ke dveřím, pohladil neteř po hlavě a otevřel. Skutečně, dívka seděla opřená v posteli. Ksenie seděla vedle ní, ale ve tváři měla vepsanou frustraci. Oči té dívky, nebo spíš oko, protože jedno měla stále nateklé a zavřené, se střetlo s mým.

Nebylo v něm překvapení ani žádná emoce. Vlastně v tom oku nebylo vůbec nic. Bylo bez duše. Bezedná koule temnoty. Byl to pohled, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Také se mi zježily chlupy na zátylku. Intuice mi říkala, že ta dívka je nebezpečná. Ne kvůli něčemu fyzickému, ale proto, že byla jen prázdná schránka, sotva živá. Lidé jako ona neměli co ztratit, a to je dělalo nebezpečnými. Alespoň podle mých zkušeností za ty roky práce pro syndikát.

Ksenie vstala a přišla ke mně. Položila mi ruku na rameno a naklonila se. „Nepromluví se mnou, ať se ptám na cokoli. Doufám, že ty budeš mít víc štěstí.“

Vyšla z pokoje dřív, než jsem stihl protestovat. Nechtěl jsem s tou dívkou zůstat sám, i když jsem ji sem přivedl já. Po chvíli jsem se vzpamatoval a přepnul do pracovního režimu. Možná nejsem Vor, ale sakra jsem si uměl sjednat a vyžadovat respekt. Stál jsem u kraje postele a dívka mě sledovala, zatímco jsem si křížil ruce na prsou.

„Víš, kdo jsem?“

Jednou mrkla, pak podruhé. Překvapivě následovalo rychlé přikývnutí.

„Kdo jsem?“