Když jsem se vrátil do sídla a zavřel za sebou dveře, byly asi čtyři ráno. Z ringu jsem odešel kolem třetí a přehlédl zprávy od svých bratrů. Jegor přistál a zřejmě už o Italech mluvili. Nevěděl jsem, jestli jim Serafina poskytla nějaké informace. Nebo jestli se vůbec obtěžovali se jí zeptat. Jsem si jistý, že se víc starali o hlídání hranic našeho území.

Potichu jsem se vydal do své pracovny, nalil si čistou whisky a sotva jsem si sedl, dveře se rozletěly. Ksenie byla vzteky bez sebe, když za sebou dveře zase práskla.

„Co si sakra myslíš, že děláš? Jen tak odejdeš, žádná informace o tom, kde jsi byl nebo kdy se vrátíš. Máme Italy za prdelí a ty se rozhodneš se na všechno prostě vysrat?“

Upíjel jsem ze sklenice, zatímco ona soptila. „Jsem si jistej, že Leonid můj telefon sledoval.“

„Zápasnický ringy? Vážně, Maksime? Je ti třicet devět let. Příští rok ti bude čtyřicet a ty si myslíš, že je v pohodě jít se prát s mladejma klukama, co si potřebujou něco dokazovat?“

Frkl jsem a zavrtěl hlavou. „Ti si včera večer teda nic nedokázali. Byli slabí. Omylem jsem dva zabil, ale Jozef a Ruslan na mně vydělali tolik peněz, že jim to podle mě bylo jedno.“

Přesunul jsem váhu, vytáhl z kapsy ruličku stovek a hodil ji na stůl. Ksenie na ni ani nepohlédla. Obešla stůl a popadla mě za ruce. Krvácely, byly pohmožděné a byl jsem si docela jistý, že mám pár zlomených kloubů, ale ten pocit, že jsem to ze sebe dostal, stál za to. Na okamžik zmizela a pak vyšla z koupelny s malou lékárničkou, kterou jsem tam měl. Soustředěně mi čistila klouby a přitom nespouštěla oči z mých rukou.

„Jegor neví, co s ní. Když ji zabijeme, začneme válku. Když ji pošleme pryč a chytí ji, začneme válku. Pokud se náhodou dostane ven, aniž by věděli, že jsme v tom jeli, stejně zemře.“

Pokrčil jsem rameny. „To je to, co chce. Chce zemřít. Jen nechce, aby to bylo rukou Italů. Nemyslím si, že bude mít na výběr, pokud se chceme vyhnout válce.“

Ksenie při práci dlouho mlčela. O pár obvazů později mi vyměnila ruce. „Víš, že byla na třech potratech.“

Těžce jsem polkl a podíval se do sestřiny přísné tváře.

„Ta rodina je totálně v hajzlu. Ta holka je úplně zlomená, její tělo je tak zřízený, že se divím, že vůbec přežila tak dlouho. Nejen tenhle incident, ale všechny ty předtím. Některé ty její jizvy…“ Odmlčela se a přiložila obvaz na hřbet mé ruky.

„Zabít ji se zdá skoro jako milosrdenství.“

Sestřiny oči se střetly s mými a já věděl, že souhlasí. Nikdy by to nevyslovila nahlas. Jejím celým posláním bylo lidi zachraňovat. Zachránit jich co nejvíc a snažit se minimalizovat vedlejší škody. Nevinní by neměli trpět a my si museli dávat pozor. To, co udělali Serafině, bylo víc, než moje sestra dokázala jen tak přejít.

„Něco přece musíme udělat,“ zamumlala a položila mi ruce zpět na stůl.

Když ke mně vzhlédla, oči měla plné slz. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy plakala. Možná, když před sedmnácti lety zemřel otec.

„Vážně se nedá nic dělat?“ zeptala se mě tentokrát.

„Promluvím si s bratry a uvidíme.“

Tiše přikývla. Její hlas by u Jegora, Leonida a Kirilla nic nezmohl. Jegor nebyl jen věrnou kopií našeho otce, ale byl ze stejného těsta. Přísný, ale spravedlivý; vyžadoval respekt a měl sílu si ho vynutit. Kirill se držel jen faktů. Pokud něco nebylo potvrzené nebo z toho neplynul prospěch, nebralo se to v potaz.

Upřímně mě překvapilo, když si domů přivedl ženu, ale ukázalo se, že je to neurovědkyně a oba byli naladěni na stejnou notu. Jejich děti naštěstí nepůsobily tak upjatě, ale v jejich vyjadřování byl vliv rodičů znát. Leonid byl hacker. Svět mimo počítač ho moc nezajímal. Leonid také vedl bezpečnostní stránku našich legitimnějších podniků. Stejně jako já se do záležitostí syndikátu zapojoval jen tehdy, když ho o to Jegor požádal. Jinak se soustředil na byznys, který byl nad hladinou.

Já jsem ale nakonec skončil jako soucitnější než všichni tři moji bratři dohromady. Párkrát mě život sice pořádně prohnal a za ty roky jsem ztvrdl, ale pořád jsem měl srdce. To bylo něco, co moji bratři nemohli říct jen tak snadno. Pořád ve mně byl kus mého otce. V tváři v tvář smrti nebo mučení jsem ani nemrkl, ale měl jsem v sobě víc z matky než moji bratři.

Moje mladší sestra a já jsme po ní zřejmě podědili víc. Bronislava však byla zpátky v Moskvě. Provdala se za jednoho z našich rivalů z ruské Bratvy a přivedla je pod křídla Sokolovova syndikátu. Ukázalo se, že Viktora miluje. Otec by jí nedovolil se za něj provdat, kdyby ho nemilovala, i když to bylo v náš prospěch. Pro Bronislavu a její soucitné srdce měl slabost. U mě musel ten soucit v podstatě vymlátit.

„Maksime…“

Pohladil jsem sestru po tváři. „Uvidíme. Jegor nevystaví rodinu riziku, to víš.“

Přikývla a odstoupila od mého stolu. „Běž se vyspat. Rozkaz lékařky.“

Rychle jsem jí zasalutoval a sledoval, jak odchází z pracovny. Vstal jsem a lehl si na gauč, který byl u stěny pracovny. Na chvíli jsem zavřel oči; doufal jsem, že si dám aspoň hodinu spánku, než se v pět celý dům probudí.

„Maksime!“

Prudce jsem se na gauči posadil, Jegor na mě křičel ze dveří. Rozmrzele jsem zamrkal, abych zahnal spánkovou mlhu, a podíval se na hodinky. Bylo po šesté. Zaklel jsem, spustil nohy na podlahu a párkrát si promnul obličej.

„Kdy jsi se sakra vrátil?“

Zasténal jsem. „Ve čtyři.“

Už dlouho jsem se necítil tak starý. Tělo mě bolelo, svaly jsem měl ztuhlé a ruce mě pálily.

„Co je ti, jedenadvacet? Co to sakra má bejt? Leonid říkal, že jsi byl v ringu!“

Pokrčil jsem rameny, vstal a protáhl se. Znělo to jako pytlík chipsů. Všechny klouby a kosti mi zapraskaly naráz. Jegor se na mě ušklíbl, ale odpustil si poznámku o tom, že jsem starej chlap. Pravděpodobně proto, že bych mu mohl vpálit, že on je ten nejstarší.

„Potřeboval jsem upustit páru. Buď to, nebo bych začal lidi střílet.“ Dvakrát mi luplo v krku. „A nebylo tam dost lidí pohromadě, aby mě to uspokojilo. I když… kdybych věděl, kde je Pascual…“ Ta představa, že toho idiota vymažu ze světa, mě vyloženě nadchla.

Jegor mlaskl jazykem. „Panebože, Maksime, co to s tebou je?“

Pokrčil jsem rameny, vrátil se k pracovnímu stolu a podíval se na telefon. Sedmnáct e-mailů, čtyři textovky, osm zmeškaných hovorů a hromada upozornění ze zpravodajského kanálu, který jsem sledoval. Proletěl jsem to, nic zásadního jsem neviděl a stočil pozornost zpět k Jegorovi.

„Jaký je plán, Vore?“

Protočil oči, nesnášel, když jsem používal jeho titul. „Musíme si promluvit o tom italském zajčíkovi.“

Zajíček by nebylo zrovna slovo, kterým bych popsal Serafinu, ale bratra jsem neopravoval. Pravděpodobně s ní nemluvil, nedíval se jí do očí, když mu vyprávěla, že její hodnota je nulová. Měl jsem své vlastní šrámy, ale zdaleka ne tak hrozné. Ano, taky byly od otce, ale já je schytal, protože jsem si stál za tím, co jsem považoval za správné. On ne a já za to zaplatil. Cenu, kterou jsem byl vždy ochotný zaplatit. To už bylo ale před mnoha a mnoha lety.

„Chceš sem zavolat Leonida a Kirilla, nebo se sejdeme u tebe v pracovně?“

„U mě. Chci to mít oficiální.“

Přikývl jsem, rychle vklouzl do koupelny, nastříkal se kolínskou i deodorantem, opláchl si obličej a snažil se vypadat, že nepatřím dva metry pod zem. Když jsem vyšel, Jegor už byl pryč a nejspíš čekal ve své pracovně. Zavřel jsem svou pracovnu a vydal se po schodech do velké místnosti vyhrazené pro Vora.

Leonid už tam byl, hlavu hluboko v notebooku a jsem si jistý, že mu to dělalo dobře, protože byl čtrnáct dní po lokty v dětskejch sračkách. Jeho žena Šura byla po císaři a zotavovala se z operace. To znamenalo, že hlídání dětí bylo na něm. Teď už se zřejmě cítila líp a on se mohl občas vytratit. Ona byla důvodem, proč jsme měli tak dobré vztahy s Iry.

Plácl jsem sebou do velkého křesla v protějším rohu. Zaklonil jsem se, opřel si hlavu a zavřel oči.