„Probuď se, Maksime. Nejdu tak pozdě.“ Kirill vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

Zatřásl jsem hlavou a otevřel oči. Sledoval jsem ho, jak se usazuje na pohovku pro dva na druhé straně místnosti. Jegor samozřejmě seděl za svým stolem, prsty propletené a lokty opřené o tmavý mahagon.

„Takže teď máme v pokoji pro hosty italskou princeznu.“

Upřesnil jsem jeho prohlášení: „Nechtěnou italskou princeznu.“

Kirill si odfrkl. „Mrtvou princeznu.“

Jegor ani jednoho z nás nevnímal. „Nenechám se zatáhnout do války s Italy. Španělé nám dýchají na záda a podle toho, co vím, se přidali na stranu Italů. Naše vzájemná dohoda s Kolumbijci nestačí na to, aby dodrželi slovo. Ne dokud nebudou Danil a Raquel oficiálně svoji.“

Všichni jsme souhlasně zamručeli.

Leonid vzhlédl od počítače. „Takže vezmeme neoznačené auto, vyhodíme ji na italském území a ať si svou princeznu vyřeší sami.“

„Zabijou ji.“ Kirill se na mě při těch slovech podíval.

Jegor mě také pozoroval. „Ty nesouhlasíš, brácho?“

Stiskl jsem rty do tenké linky. „Není to tak, že bych nesouhlasil. Stejně jako ty nechci válku s Italy. Aspoň ne teď. Ale dát té svoloči, co chce, mi prostě nejde přes pysky.“

Leonid se uchechtl. „No, to je pravda. Je to parchant a předat mu ji vypadá jako promarněná příležitost. Ale znovu, pokud se chceme vyhnout válce…“

Tohle bylo to, co se mi celou noc honilo hlavou. Žádné skutečné řešení neexistovalo. Všechno končilo buď její smrtí, nebo válkou s Italy. Přemýšlel jsem o tom tak intenzivně, že se mi o ní i zdálo. O těch jejích černých očích, které se do mě zabodávaly. Jako by mě viděly, četly ve mně a ničily mě, zatímco já v nich neviděl vůbec nic. Bylo to přinejmenším znepokojivé.

„Ledaže…“

Zbystřil jsem, když Jegor promluvil a zaklonil se v křesle. Opřel si nohu o koleno a druhou rukou si marně mnul vousy. Jeho žena to milovala, ale mezi bratry to bylo veřejným tajemstvím – nenáviděl jakékoli strniště. Všichni jsme se divili, že ho k tomu žena dokázala přimět. Byla jako neřízená střela a já si užíval pohled na to, jak ho při jejich svatbě srazila na kolena.

Viděl jsem, jak mu to v hlavě šrotuje. Jegor promýšlel každý úhel, každý scénář, než se rozhodl, zda to stojí za vyslovení. Po několika minutách se jeho pohled opět zastavil na mně.

„Jsi si jistý, že chceš toho zajíčka zachránit?“

Věděl, že jsem to já, kdo ji chce zachránit. Mým bratrům by nevadilo ji odevzdat. Neviděli tu zlomenou holčičku na podlaze cely. Neslyšeli tu prázdnotu v jejím hlase, když mluvila o své ceně. A když jsem se na ně teď díval, cítil jsem, že ani oni nevnímají tu nicotu v jejích očích.

Ano, chtěl jsem ji zachránit. Nejen před jejím otcem, ale i před stíny, které na ní lpěly. Byl jsem ten, kdo věci napravuje. To mi šlo nejlépe; jak v bratvě, tak ve vlastním životě. Zlomení lidé byli mou specialitou, u nich má soucit vítězil nade vším ostatním. Nepomáhalo ani to, že mi připomínala Ninu a fakt, že jsem u ní selhal, stejně jako jsem selhal u Arkadije.

„Pokud to neohrozí rodinu.“

I když jsem jí chtěl pomoct, včera v noci jsem Ksenii řekl pravdu. Rodinu do nebezpečí nevystavím. Udělal jsem už dost tím, že jsem ji vzal k nám domů.

„Mohl by sis ji vzít.“

V místnosti jako by najednou došel kyslík. Leonid vzhlédl od počítače s otevřenou pusou. Kirill vypadal podobně, ale v jeho výrazu byl i náznak odporu.

„Je jí devatenáct. Maksimovi bude příští rok čtyřicet. Dvacetiletý rozdíl? Jegore, to je šílenství. To nemůžeš myslet vážně.“

Jegor pokrčil rameny. „Nebyli by první. Vždyť Fernandovi bylo sedmdesát, když si bral tu třicítku.“

Leonid se vyštěkl smíchy. „Byla to zlatokopka, nic jiného.“

„Správně, ale o téhle princezně víme, že není. Nejenže by jí to zachránilo život, ale byli bychom s Italy spřízněni manželstvím. Pro Cesareho by to byla facka do tváře. Najednou by tu bylo pouto, které by ostatní rodiny uznávaly jako pokrevní. I když on by s tím nesouhlasil a chtěl by dceru zabít, ostatní rodiny by mu to nedovolily. Zvlášť kdyby se provdala do naší rodiny.“

Jegor neměl pravdu. Byla to skutečná příležitost, jak té svoloči uškodit, využít situace a srazit Italy na kolena. Vidět je před námi na kolenou bylo to, co jsme chtěli už od dob našeho otce.

Ze všech sourozenců jsem byl jediný svobodný a neměl jsem touhu se ženit nebo mít děti. Pracoval jsem pro svou rodinu a naše firmy. Kdysi dávno jsem miloval jednu ženu, ale ona mi zlomila srdce a já se z toho těžko vzpamatovával. Než jsem se posunul dál a bolest se stala jen jizvou na srdci, byl jsem už příliš zajetý ve svých kolejích, než abych uvažoval o tom, že se někomu otevřu. Nikdy nebyl čas ani potřeba se ženit, ať už kvůli mně, nebo kvůli bratvě. Tak jsem to nedělal. Navíc jsem byl o dvacet let starší než ona. Byla mladá a měla celý život před sebou…

Mé myšlenky se zadrhly, když jsem si v duchu znovu vybavil její oči. Neměla ho. Byla by mrtvá, jakmile by vyšla z tohoto domu. Sakra, mohla by být mrtvá i uvnitř tohoto domu. Mohli bychom ji vyhodit mrtvou stejně snadno jako živou.

Mládí jí už vzali. Ksenia říkala, že má za sebou už tři potraty. Rodina, která ji nejen nechránila, ale způsobila jí největší škody… bylo mi z toho zle. Nezbývalo z ní nic, možná kromě jediné myšlenky na to, jak vpálit kulku otci mezi oči. Serafina neměla nic a nikoho. Manželství se mnou jí nabízelo ochranu a bezpečné místo, pokud by mi kdy uvěřila, že jí neublížím. Pomáhalo i to, že její otec by z našeho spojení vzteky bez sebe.

„Maksime, nemůžeš o tom vážně uvažovat. Hele, nechci tě nazývat úchylem, ale jestli chceš někoho mladého, můžeme ti někoho sehnat v klubech…“ Leonid se na mě díval s napůl nevěřícným a napůl šokovaným výrazem.

„Dovolíš mi s ní nejdřív promluvit, Vore?“ Vrátil jsem se k oslovení Jegora jako hlavy rodiny.

Ne kvůli sobě, ale kvůli svým bratrům. Pokud Jegor vyslovil svůj názor, znamenalo to, že si myslí, že by to rodině mohlo prospět. Měl jsem své výhrady – ty se týkaly toho, že bych ji nikdy nedokázal milovat a cítil bych se, jako by byla v pasti. Ale kdybych si s ní promluvil a zeptal se jí na názor, cítil bych se lépe.

Jegor přikývl. „Máš čas do konce dne. Pokud nedojdeš k závěru, rozhodneme, jestli ji vyhodíme živou, nebo mrtvou do příkopu někde mezi našimi územími.“

Když jsem vstával, slyšel jsem, jak se bratři s Jegorem o té situaci hádají, ale neposlouchal jsem je. Hůř chápali, že jako Vorovi jsme mu přísahali věrnost. Přísahali jsme mu jako našemu vůdci a hlavě. Byli jsme rodina a pokrevní bratři, ale Jegor bude vždy nad námi.

Vždycky nás bude moci požádat, abychom poklekli, a my se budeme muset sklonit. Hádat se s ním byla ztráta času a já to neměl v úmyslu. Kdyby mi nařídil, abych si ji vzal hned teď, řekl bych bez zaváhání ano. I když by nám to mohlo prospět, v Jegorově mysli to nebyla natolik jasná věc, aby to bylo definitivní ano. Což mi dávalo prostor promluvit si se Serafinou.

Ksenia u ní seděla, když jsem vešel. Mluvily tiše, ale znělo to, jako by se bavily o nepodstatných věcech jako o módě nebo časopisech. Moje sestra vstala a Serafina mě zachytila pohledem. Její tvář vypadala lépe. Méně oteklá a obě oči měla teď otevřené. Pořád byla silně pohmožděná, ale už jsem neměl chuť ucuknout pokaždé, když jsem se na ni podíval.

Doufal jsem, že chvíle strávená tlacháním o holčičích věcech jí vrátí do očí aspoň trochu světla, ale nestalo se tak. Byly stejně mdlé, bez emocí a prázdné jako dřív. Byl to přesný odraz mého snu.

„Potřebuji mluvit se slečnou Morettiovou. O samotě,“ dodal jsem poslední slovo, když moje sestra začala otevírat pusu. Byla až příliš čitelná.

S odfrknutím přejela rukou po Serafinině noze, pak na mě vrhla zlostný pohled a odešla. Dveře práskly a já jen zavrtěl hlavou.