Rowan

„Hej, Rhysi, tady!“ zavolala jsem na bratra a přišlo mi, že se snad polovina kavárny otočila, aby mě probodla pohledem. Bylo mi to celkem jedno. Byla jsem prostě ráda, že vidím své dvojče, i když jsem věděla, že to bude jen na půl hodiny, než se oba rozutečeme do práce.

„Ahoj!“ zavolal zpátky a opatrně kličkoval mezi židlemi s šálkem kávy v ruce. Sklouzl na židli naproti mně a vypustil dlouhý povzdech.

„Jak může být ten den už teď tak těžký?“ zeptal se mě, i když jsem věděla, že je to řečnická otázka.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a podívala se na hodinky. Bylo teprve osm ráno, ale věděla jsem, že můj bratr se už klidně mohl zaplést do něčeho vážného. Spousta klientů, které zastupoval, byla v zámoří, což znamenalo, že se přes noc mohly stát vážné průšvihy, o kterých se dozvěděl, až když se ráno vzbudil a zkontroloval si zprávy.

„Vypadá to, že Matteo chce posunout slyšení o pár týdnů dřív,“ vysvětlil. „Něco kvůli rodinné svatbě? Nejsem si jistý. Znamená to, že všechno musí jít na nějakou dobu na plné obrátky.“

„Jo, a ty se přece tak hrozně bráníš tomu, abys pracoval víc,“ rýpla jsem si.

Ušklíbl se na mě. „Jsem tak průhledný?“

„Jsi workoholik,“ řekla jsem mu. „Nevím, po kom to máš.“

„No jasně, jako bys ty netrávila celé dny tím, že děláš víc, než musíš,“ vpálil mi to zpátky.

Usmála jsem se a zvedla ruce v obranném gestu. „Hej, pro hříšníky není odpočinku, ne?“

„Rowan, ty jsi veterinářka,“ řekl. „Myslím, že dál od hříšnosti už bys být nemohla, i kdyby ses snažila.“

Usrkla jsem kávy. Měl pravdu. Hádám, že my dva jsme pravděpodobně měli ty nejstereotypnější práce pro „dobráky“, jaké si kdo mohl vymyslet. Já byla veterinařka a on právník, který se mohl přetrhnout, aby dostal přehlížené případy před soudce, kteří je skutečně vyslechnou. I když byl o deset minut mladší než já, měli jsme stejný motor – snahu udělat svět o něco lepším místem.

„Měl by sis v práci brát víc volna,“ řekla jsem mu a hrála si na starostlivou starší ségru. Vzhledem k tomu, jak náročné naše práce byly, jsme se skoro nevídali a já musela všechno to mateřské strachování vměstnat do té půlhodiny, kdy jsme si ráno zašli na kafe.

„To bys měla ty taky, ale ani jeden z nás to neudělá, že ne?“ řekl.

Pokrčila jsem rameny. „Ale hezká představa, ne?“

„Hezká představa,“ souhlasil.

„Víš, že jsem na tebe tak pyšná,“ řekla jsem mu, jako bych mu to neříkala pokaždé, když jsem v sobě měla víc než jednu skleničku vína.

„Já vím.“ Usmál se, natáhl se a stiskl mi rameno. „Já na tebe taky.“

„Víš, že můžeš normálně říct ty slova: ‚Jsem na tebe pyšný‘?“ řekla jsem hravě.

Naklonil hlavu na stranu. „Dobře, začnu vyjadřovat své emoce přesně ve chvíli, kdy si ty začneš brát víc volna v práci. Platí?“

„Platí.“

Chvíli jsme klábosili o počasí a drbali o páru, který jsme tu obvykle vídali každý den a který se už pár dní neukázal. Rozešli se? Utekli s někým jiným?

Sama jsem neměla v podstatě žádný milostný život, o kterém by stálo za to mluvit, takže největší vzrušení, jakého se mi dostalo, bylo rozebírání toho, co se asi děje v životech úplně cizích lidí. Smutné? Rozhodně. Ale byla to taky zábava a přesně to rozptýlení, které jsem potřebovala, než se po hlavě vrhnu do dlouhého pracovního dne, který mě čekal.

Rozloučili jsme se objetím u dveří a pak se vydali každý do své kanceláře. Já to do té své neměla daleko, ale Rhys k té své rád běhal, aby si v rámci cesty stihl i zacvičit. Nechápala jsem, kde bere tu motivaci soustředit se na to, aby se udržel ve formě. Já zvládala nanejvýš celé dopoledne pobíhat po veterinární klinice a doufat, že to stačí na to, abych si zasloužila ten pytlík chipsů, který jsem prakticky vdechla k odpolední kávě, aby mě to udrželo při životě.

Na kliniku jsem dorazila těsně před otvíračkou. Díkybohu, že tam byla Hallie, aby mi otevřela. Byla naše technička a recepční v jednom, nebo se té role aspoň musela ujmout poté, co Remy, moje společnice, odešla na mateřskou. Od té doby, co se tak „sobecky“ vydala porodit své dítě, to byl neustálý kolotoč, ale upřímně řečeno, tak mi to přesně vyhovovalo.

„Dobré ráno,“ zavolala jsem a hodila tašku do provizorní šatny pro personál, kterou jsme vytvořily z malé komory vedle dveří.

„Dobré ráno!“ zavolala zpátky, věčně optimistická, i tváří v tvář tomu nabitému rozvrhu, který nás dnes čekal. Na pondělí to bylo neobvykle rušné a mohla jsem si být jistá, že se k tomu dříve či později přidá i pár naléhavých případů na poslední chvíli, ať se nám to líbí nebo ne.

„Hezký víkend?“ zeptala jsem se jí, zatímco jsem se šla očistit a připravit zadní místnost pro našeho prvního návštěvníka.

„Co je to zase ten víkend?“ zeptala se Hallie a zašklebila se. „Myslím, že od té doby, co Remy odešla, jsem na ten termín úplně zapomněla.“

„Jo, já taky,“ souhlasila jsem. Celý víkend jsem nad jídlem z mikrovlnky objednávala nové zásoby a doufala, že nám ty věci nedojdou dřív než na konci měsíce, kdy nám proběhnou všechny platby. Věděla jsem, že bych si měla dopřát víc času pro sebe, ale v téhle práci to tak prostě nechodí. A mně to tak vyhovovalo.