Rowan

Kdybych chtěla mít čas pro sebe, nevybrala bych si tenhle obor. Když jsme s Remy investovaly do téhle kliniky, dávaly ji do pucu a měnily ji v praxi, kterou je dnes, namlouvala jsem si, že to pro mě bude příležitost určit si vlastní pracovní dobu a trávit trochu víc času mimo práci. Ale pravdou bylo, že s tím, jak moc bylo v sázce, pro mě bylo naopak mnohem těžší dát si pauzu a relaxovat.

Byla jsem v neustálém poklusu, snažila se zajistit, aby všechno běželo hladce, abychom vydělaly dost peněz na přežití dalších týdnů a aby se všem našim klientům dostávalo té nejlepší péče, jakou jsme jim mohly poskytnout. Bylo to těžké, to ano, ale bylo to přesně to, co jsem vždycky chtěla. Byla to práce podle mých vlastních pravidel a s tou prací přicházela i obrovská hromada zodpovědnosti.

Většinu dne jsem trávila pokrytá škrábanci od koček a psími chlupy, nemluvě o občasném naštvaném klovanci od ptáka, který nebyl zrovna nadšený z toho, že ho sem museli přinést. A mohla jsem s jistotou říct, že mi na ničem z toho ani v nejmenším nezáleželo. Svou práci jsem milovala. Milovala jsem ji už předtím, než jsem ji vůbec začala dělat, když jsem na vysoké škole nastoupila do úvodního kurzu a potkala další lidi, kteří byli stejně zapálení jako já. Zvířata jsem zbožňovala – vždycky jsem je měla ráda a vždycky budu – a představa, že s nimi můžu trávit celé dny, pro mě byla tou nejlepší věcí na světě.

Na vysoké jsem taky potkala Remy. Měla stejný pohled na věc, stejnou vášeň a mě moc těšilo vědět, že existují i další lidé jako já. Po promoci jsme zůstaly v kontaktu, i když jsme obě vzaly místa techniček pod zkušenějšími lékaři, ale netrvalo dlouho a obě jsme začaly prahnout po něčem, co by bylo víc podle nás.

A tak jsme si otevřely vlastní místo.

Už je to pár let a začátky, kdy jsme se teprve stavěly na nohy, byly krušné. Remy musela dokonce zkrátit své líbánky, aby se stihla vrátit včas a postarat se o naši první vlnu klientů. Vybudovaly jsme si stabilní okruh lidí, kteří nám důvěřovali a vraceli se k nám, ať se dělo cokoli, a ti lidé nikdy nezjistí, jak moc jsme jim za tu věrnost vděčné. V Portlandu bylo osobní doporučení pro rozjezd něčeho takového naprosto zásadní a v začátcích jsme na něj hodně spoléhaly.

Ty časy už byly dávno pryč.

Očistila jsem se a připravila se na prvního ranního pacienta, což byl pták, kterému se podařilo zaplést do elektrického ventilátoru a zlomit si přitom křídlo. Byla to piplačka, všechno to srovnat a dát do dlahy, ale zvládla jsem to.

Potom tu byl takový přitroublý pes, který sežral botu a způsobil si tím žaludeční potíže. Potřeboval léky, aby to z něj všechno bez většího utrpení vyšlo ven. Poškrábala jsem ho na hlavě, když seskakoval ze stolu, a nemohla jsem se ubránit úsměvu, když jsem viděla, jak ho majitelka cestou ven bere do náruče. Lidé, kteří sem chodili, to dělali proto, že svá zvířata milovali stejně moc, jako my se o ně staraly.

Následovala kočka s poraněnou nohou, pak třicet minut na oběd a potom vyřizování všech urgentních příjmů dne – mazlíčků, kterým se během posledních pár hodin podařilo dostat do nějakých potíží. Nemusela jsem řešit nic příliš smutného, což byla úleva.

Věděla jsem, že bych měla s přibývajícími lety v oboru trochu otupět, ale to se nikdy nestalo. V jistém smyslu jsem doufala, že se to ani nikdy nestane. Měla jsem pocit, že velká část mé schopnosti tuhle práci dělat vychází právě z touhy zbavit zvířata utrpení, a kdyby mi to začalo být jedno, jakou motivaci bych měla v tom pokračovat?

Hallie jsem poslala domů co nejdřív, aby si mohla odpočinout, a sama jsem všechno uklidila a připravila se na další den, jak nejlépe jsem mohla. Ve chvíli, kdy jsem nastupovala do vlaku, který mě měl odvézt k mému bytu, jsem zívala tak, že jsem skoro neviděla na cestu.

Vyškrábala jsem se po schodech do svého malého studia a padla do postele. Měla jsem v mrazáku nějaká hotová jídla, která jsem mohla hodit na sporák, ale chvíli jsem se nechtěla ani pohnout. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem si říkala, proč to vlastně dělám, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak ta majitelka šťastně popadla svého psa, když odcházela, a přesně jsem věděla proč.

Bylo to kvůli těm zvířatům. A kvůli dobru, které na světě dělala. Proto jsem to dělala.

Bez ohledu na to, jak vyčerpávající to bylo, dlužila jsem jim to, abych do toho dávala všechno, a hodlala jsem v tom pokračovat, dokud budu moci. Věci se sice mohly zkomplikovat, ale já byla odhodlaná.

A víc než cokoli jiného mě těšilo, že se můžu každý den vracet z práce domů s vědomím, že jsem na světě vykonala kousek dobra.

Kolik lidí to o sobě mohlo říct?