„Proč mě jen nutí vzpomínat na tu hrůzu, co se stala dnes odpoledne,“ řekla a posadila se. „Tati, mami, byl to jen incident a ta zpráva brzy utichne,“ snažila se uklidnit své ustarané rodiče.

Nathaniel se na dceru podíval s obavami ve tváři. „Elaro Vanceová, tvůj život právě nabral nový směr,“ oznámil jí.

„Jaký směr?“ Elara vzhlédla k otci.

Nathaniel si zhluboka povzdechl. „Ve své profesi s tiskem běžně jednám a ujišťuji tě, že tohle jen tak neutichne ani tady neskončí. Informují o tom všechny zpravodajské stanice. Blíží se mnohem větší problém a má to co do činění s dědicem Valerius Heights.“

Elara působila naprosto uvolněně. „Vůbec ho neznám, a navíc nemám ráda hrubé lidi. Jdu nahoru,“ prohlásila a odešla do svého pokoje.

Zazvonil jí telefon a ona ho zvedla. „Ahoj, Juliane.“

„Vidělas ty zprávy?!“ vyhrkl Julian bez váhání.

Elara protočila panenky a sedla si na postel; zdálo se, že o tom ví úplně každý. „Ano, co je na tom tak převratného?“ zeptala se znuděně. Proč se o to všichni tak zajímali?

„Právě ses stala slavnou!“ vyhrkl Julian na druhém konci linky.

Elara se jeho slovům jen ušklíbla. „Jsi nepoučitelný, Juliane,“ odsekla.

Julian ji ignoroval a pokračoval: „Hele, to je tvoje vstupenka do světa celebrit.“

Elara si povzdechla, její bratranec mluvil nesmysly. „Nech toho, Juliane. Jsem unavená, musím si odpočinout. Dobrou noc.“ Zavěsila, protože už nechtěla slyšet ani slovo.

Elara odložila telefon a lehla si ke spánku; jediné, na co myslela, bylo zítřejší hledání práce.

...

„Jak to hodláš vyřešit?“ zeptala se Bianca svého bratra, který byl duchem nepřítomný.

Alaric vypadal velmi ustaraně. „Proč zrovna dneska, ze všech dnů?“ zeptal se.

Zazvonil mu telefon, tak ho přijal. „Alaricu, co jsi to provedl?“ ozval se z druhého konce linky hlas Maximiliana.

„Je to nedorozumění, dědečku,“ odpověděl mu bez zaváhání.

„Musíš to zvrátit a zajistit, aby se ta zpráva dál nešířila,“ řekl mu Maximilian.

„Udělám to,“ odvětil Alaric, i když netušil jak.

„Zítra ráno jako první věc přijď ke mně do vily.“

„Přijdu, dědečku,“ odpověděl Alaric.

Maximilian ukončil hovor a Alaric si stiskl kořen nosu.

Bianca si zkřížila ruce na hrudi a přehodila nohu přes nohu. „Jak se cítíš poté, co jsi dostal kázání?“ rýpla si.

„Teď ne, Bianco.“ Alaric se cítil vyčerpaný a věděl, že sestra použije jeho vlastní slova proti němu. „Je to nedorozumění,“ zopakoval jí.

„Jistě.“ Bianca vstala. „No nic, dobrou noc.“ Neměla už co na práci, on si své problémy musí vyřešit sám; odešla nahoru do svého pokoje.

Alaric se opřel v křesle. „Ta holka nosí smůlu,“ pomyslel si o Elaře.

Vtom si vzpomněl na Rhodes. Popadl telefon, aby jí zavolal; musel jí to vysvětlit, než si to špatně vyloží.

„Ahoj, Alaricu,“ ozval se hlas patřící Rhodes.

„Rhodes, to v těch zprávách je...“ Chtěl začít vysvětlovat, ale ona ho přerušila.

„Vím, že je to nedorozumění, jen se snaží zničit tvou pověst,“ řekla mu Rhodes jemným hlasem.

Alarica její pochopení zjevně uklidnilo a jemně se usmál. „Jsem rád, že to chápeš.“

„Měl bys teď odpočívat, Alaricu, zítra tě čeká náročný den,“ řekla mu.

To, co teď potřeboval, byl klid, aby se uklidnil. „Miluji tě,“ dodala.

Její sladký hlas mu zněl v uších a on se usmál. „Já tebe víc.“

Valerius Heights.

Cillian Mercer, řidič Alarica Sterlinga, ho příštího rána brzy odvezl do firmy, kde už vchod obléhali reportéři.

Alaricova ochranka ho přišla doprovodit dovnitř. „Pane, jsme tady,“ oznámil mu Mercer.

Alaric se podíval z okna na reportéry v areálu své firmy. „Jdeme dovnitř,“ řekl Mercerovi chladným hlasem.

Mercer mu otevřel dveře a okamžitě se spustila palba blesků z fotoaparátů ze všech stran, zatímco reportéři na něj chrlili otázky.

„Pane Sterlingu, jak budete reagovat na včerejší zprávy?“

„Co k těm zprávám můžete říct?“

„Kdo je ta dáma?“

„Znáte ji už dlouho? Bylo to vaše první setkání?“

„Proč na tom místě plakala?“

„Jak hodláte tuto situaci vyřešit?“

Alaric neodpověděl na žádnou z jejich otázek a nechal se ochrankou dovést dovnitř.

Někteří zaměstnanci se na něj dívali a zírali, jiní si mezi sebou šeptali.

Arthur k Alaricovi přispěchal. „Pane, už jste tady.“

Arthur a Alaric zamířili do jeho kanceláře. Alaric si povolil kravatu a vyhlédl z velkého okna; reportéři tam stále byli. „Bože!“ vydechl tiše. Oči měl chladné a přemýšlel. „Arthure.“

„Ano, pane,“ odpověděl Arthur, který stál nablízku, bez zaváhání.

„Zavolejte do tisku, abyste je prozatím uklidnil, a pak řekněte sekretářce, ať mi přinese dokumenty k podpisu.“

„Rozumím, pane.“ Arthur odešel splnit rozkaz.

Alaric Sterling se posadil a nalil si sklenku whisky. Vypil ji na ex a stiskl si čelo. „Všechno se to děje v tu nejmíň vhodnou chvíli.“

Ozvalo se klepání na dveře. „Dále,“ rozkázal, tuše, o koho jde.

Do kanceláře vstoupila sekretářka. „Dobré ráno, pane, dnes nastupuji do služby.“ Přistoupila k jeho stolu. „Jsem Rosalind Vaneová,“ představila se s úctou.

„Vím o tom. Přinesla jste ty dokumenty?“ zeptal se a pohlédl na ni.

„Tady jsou, pane.“ Položila je na stůl.

Alaric je začal procházet. „Zrušte celý můj dopolední program a informujte Cilliana Mercera, ať připraví auto,“ nařídil jí.

Rosalind se na něj podívala; dnes tu pracovala první den a nevěděla, o kom mluví. „Pane, kdo je Cillian Mercer?“ zeptala se.

Alaric zvedl obočí a lhostejně se na ni podíval. „Můj řidič,“ odsekl. Bylo to poprvé, co se ho zaměstnanec odvážil takto ptát.

Rosalind uviděla chlad v jeho očích a sklopila zrak. „Omlouvám se, pane, hned to vyřídím,“ řekla spěšně a s mírným zachvěním.

„Rosalind,“ oslovil ji Alaric, zatímco ji pozoroval.

„Ano, pane,“ odpověděla.

„Ve své firmě nepotřebuji naivní lidi ani nikoho, kdo není dost chytrý na to, aby tuhle práci zvládl. Promíjím vám to jen proto, že je to váš první den. Příště už to nenechám jen tak. Rozumíte?“ zeptal se Alaric hlubokým hlasem.

„Ano, pane,“ odpověděla a opustila kancelář, míříc ke svému stolu, aby se vrátila k práci. „Musím se do toho okamžitě dostat,“ řekla si pro sebe a pokračovala v plnění úkolů.

...

Alaric Sterling dorazil do vily svého dědečka. Vešel dovnitř a uviděl Maximiliana Sterlinga stát u okna. „Pane předsedo, jsem tady,“ ohlásil se.

Maximilian Sterling se otočil k vnukovi. „Posaď se.“ Oba se posadili.

Maximilian si odkašlal a s vážným výrazem se na Alarica podíval. „Jak jsi mohl nechat něco takového dopustit?“ zeptal se.

„Nikdy jsem to neudělal úmyslně,“ odvětil Alaric.

„Měl bys vědět, že mnoho očí jen čeká na tvůj pád.“ Maximilianův pohled byl trochu chladný a vrásky na jeho čele byly nyní ještě patrnější.

„Nařídil jsem, aby ty zprávy okamžitě zablokovali,“ řekl mu Alaric.

„To nepomůže, Alaricu,“ pronesl Maximilian hlubokým hlasem. „Ta zpráva se už stala virální. Volalo mi mnoho reportérů i správní rada. Alaricu, nejsem vůbec nadšený a nejsem ani šťastný,“ řekl mu se zklamáním ve tváři.

„Najdu způsob, jak to vyřešit,“ slíbil Alaric dědečkovi, vědom si toho, kolik problémů tentokrát způsobil.

Maximilian se opřel v křesle, podíval se na Alarica, vydechl a s velkým váháním vyřkl tato slova: „Alaricu, jedinou cestou ven je požádat ji o ruku.“ Alaricovi se šokem rozšířily zorničky.