Elara Vanceová navštívila Juliana a Isoldu v jejich bytě; tancovala do rytmu nové písně, kterou právě vydal její oblíbený hudebník.

Isolda vyšla z kuchyně s chipsy, které právě dodělala, a podívala se na šťastnou Elaru. „Proboha, Elaro, jak můžeš být tak bezstarostná se všemi těmi zprávami, co se teď vysílají,“ řekla jí Isolda.

Elara stále tančila do žhavého rytmu hudby. „Jakými zprávami?“ zeptala se.

„To není možné, Elaro, buď aspoň jednou vážná,“ napomenula ji Isolda.

„Isoldo... život by byl nuda, kdybych byla vážná,“ odpověděla Elara s úsměvem a mrknutím.

Isolda se posadila a pozorovala svou sestřenici; nemohla tomu uvěřit. Při všem, co se dělo, byla Elara naprosto uvolněná. „Přemýšlela jsi o tom, co s tebou bude? Hm?“ zeptala se jí.

„Jsem v pohodě, ať si boháči řeší svoje problémy,“ odsekla Elara líně.

„Do kterých jsi teď zapletená i ty...“ dodala Isolda.

„A nejen to.“ Julian vešel do obývacího pokoje. „Tohle musíte vidět!“ zvolal.

Zapnul televizi, kde Alaric Sterling právě poskytoval živý rozhovor.

Alaric v rozhovoru pro tisk: „Slyšel jsem o těch zprávách, o fámách, které kolují poslední dva dny, i o mnoha otázkách typu: Kdo je ta dáma? Známe se? A co ji přimělo přede mnou plakat?“

Elara se podívala na televizi a povzdechla si. „Plakat před tebou! Panebože!“

Alaric v rozhovoru pokračoval: „Jsem tu také proto, abych vyjasnil vše ohledně těch fám a otázek. Jmenuje se Elara Vanceová.“

Elarin pohled ztuhl na muži v televizi. „Jak ten parchant zná moje jméno?“ zeptala se podezřívavě.

Julian nad Elarinou otázkou zavrtěl hlavou. „Jsou bohatí, můžou si kohokoli prověřit,“ řekl jí. Co ona vlastně ví o světě?

„Známe se už nějakou dobu,“ prohlásil Alaric v přímém přenosu.

Isolda se podívala na Elaru. „Elaro, je to pravda?“ zeptala se.

Elara zabodla pohled do muže na obrazovce. „Věděla jsem, že je to dobrý lhář! Věděla jsem, že přijde s něčím takovým, aby si zachránil zadek!“ vykřikla.

Alaric v rozhovoru pokračoval: „Jsme milenci. Plánovali jsme svatbu, ale ona se pak vytratila z mého života.“

Laře šokem zazářily oči a Julian na ni vytřeštil zrak. Vstala. „Jak se opovažuje takhle lhát!“ Byla teď naprosto nepříčetná.

Alaric v televizi: „Ztratili jsme kontakt a já odjel studovat do Kalifornie. Rozplakala se, když mě po dlouhé době poprvé uviděla. Zvláště když jsem se objevil tak trapně, protože ji můj řidič omylem pocákal blátem.“

Elara si vjela rukama do vlasů a zírala na toho lháře v televizi. „Mám těch zpráv už plné zuby!“ zakřičela.

Julian ji uklidňoval. „Hej, poslechneme si to až do konce,“ řekl jí.

Alaric v rozhovoru pokračoval: „Musel jsem jí dát peníze, protože odmítla nastoupit do mého auta, jelikož se na mě stále zlobila, a já jsem nemohl snést, aby odešla v takovém stavu. Ona je však odmítla a hodila mi je zpátky,“ vyprávěl.

Elara byla tak vytočená. „Aiš! Toho hajzla musím zabít.“ Zuřila vzteky.

Alaric v rozhovoru: „To bylo k těm záběrům vše.“ Skončil.

„Co hodláte dělat teď?“ zeptal se ho reportér.

„Hodlám se s ní oženit. Byla to moje láska a stále ji miluji, i teď,“ oznámil jim.

„Cože!“ Elara tam stála jako opařená.

Julian se usmál. „Páni! Takže z tebe brzy bude princezna. Jsem rád, že jsem tvůj bratranec,“ zářil Julian štěstím.

Elara ho udeřila rukou do hlavy. „Jak si o tom můžeš teď dělat legraci!“ osočila se na něj vztekle.

Alaric v televizi: „Nyní prosím, nechte těch fám. Našel jsem svou lásku a jí by se ty pomluvy nelíbily. Musím získat svou dívku zpět a brzy oznámíme datum svatby. Děkuji vám všem.“ Po těchto slovech opustil sál.

Vešel do své kanceláře a v záchvatu hněvu shodil všechno ze stolu, zatímco mu z očí tekly slzy.

Harrison vešel a podíval se na Alarica. „Alaricu.“ Oslovil svého skleslého přítele.

Alaric se na Harrisona podíval se slzami v očích. „Jak se jí podívám do očí? Co mi na to řekne? Zradil jsem ji, Harrisone. Zradil jsem Rhodes. Jak jí mám po tomhle všem čelit? Co si myslíš, že cítí, když se na to dívá?“ vzlykal Alaric.

„Alaricu.“ Harrison se na přítele díval se smutkem.

„Chci být sám, prosím,“ řekl mu Alaric a otočil se k francouzskému oknu. Harrison s úctou opustil kancelář a řekl Rosalind, aby tam nechodila a zrušila všechen Alaricův program.

Evelyn Vanceová zavolala Elaře, jakmile uviděla ty zprávy. Elara hovor přijala. „Ahoj, mami.“ Věděla, že to musela vidět.

„Elaro, vidělas ty zprávy?“ zeptala se Evelyn bez okolků.

„Ano, mami, o nic nejde,“ odpověděla Elara, jako by jí to bylo jedno.

„Kde jsi?“ zeptala se Evelyn.

„Jsem v bytě u Juliana.“

„Můžeš přijít hned domů?“ požádala ji Evelyn sklíčeným hlasem.

Elara vycítila matčinu úzkost. „Děje se něco?“ zeptala se. Sakra, teď už bylo špatně úplně všechno.

„Máme tu nějaké neznámé hosty,“ oznámila jí Evelyn.

„Neznámé hosty?“ podivila se Elara. Kdo by to mohl být?

„Už jsem na cestě, mami,“ řekla matce, která hovor ukončila.

Isolda se na Elaru dívala zvědavě a po její reakci se zeptala: „Co se děje?“

„U nás doma jsou nějací neznámí hosté, musím jít,“ řekla jim a popadla tašku.

Julian se jí uchechtl a s velkou radostí pronesl: „To musí být tvoji budoucí příbuzní.“

Elara se zamračila; věděla, že si z té situace utahuje. „Juliane, běž si radši hrát hry.“

Julian se usmál. „Teď už chceš, abych hrál? Není problém, pak mi to všechno povíš, ahoj!“ Zamával jí.

Elara nad svým praštěným bratrancem zakroutila hlavou, zamávali si s Isoldou a s taškou vyběhla z domu.

Elara dorazila domů a uviděla před domem zaparkovaná nablýskaná auta. Rozhodla se nejít hlavním vchodem, vzala to zadem a tam uviděla svou matku.

„Mami, co se děje? Kdo jsou ti lidé?“ ptala se zvědavě a s příměsí strachu.

Nikdy taková auta neviděla; podle všeho musela patřit někomu velmi bohatému.

„Je to předseda Valerius Heights s manželkou,“ řekla jí Evelyn.

„Cože!“ Elara na matku šokovaně pohlédla. Nedávno zjistila, že Valerius Heights je obrovská firma patřící mezi deset nejbohatších společností.

„Co tady dělají?“ zeptala se matky.

„Chtějí se s tebou setkat kvůli těm zprávám,“ vysvětlila Evelyn.

Elaru při těch slovech polil mráz; bude to jedna z těch scén, kde jí chrstnou vodu do obličeje a budou jí vyhrožovat? Přišli ji snad poslat do vězení kvůli té scéně na ulici?

Podívala se na matku se slzami v očích. „Mami, všechno, co ten jejich syn říkal, byla lež. V životě jsem ho neviděla, natož abychom byli milenci,“ vysvětlovala.

„Já vím, zlatíčko.“ Evelyn viděla svou vyděšenou dceru, vzala ji za ruce a jemně ji pohladila.

„Kde je táta?“ zeptala se. Kdyby tu byl otec, nebyla by tak vystrašená; měla by oporu a rodiče by ji vždycky bránili. V žádném případě se nenechá těmi bohatými lidmi odehnat kvůli lžím jejich syna.