„Je s nimi, pojď je pozdravit, drahoušku,“ řekla jí matka.

Držíc matku za ruku, vešly obě do obývacího pokoje. Na první pohled vypadali velmi bohatě a vznešeně, ale pohled v jejich očích ji uklidnil.

Mírně se uklonila a uctivě je pozdravila. „Jsem Elara Vanceová,“ představila se.

Maximilian Sterling se na mladou dámu podíval s úsměvem v očích a jemně se zeptal: „Jak se ti daří?“

Když Elara uviděla jeho úsměv, její černé scénáře se rozplynuly; kdyby ji přišli poslat do vězení za to, že po jejich synovi házela peníze, teď by se na ni neusmívali. „Jde to,“ odpověděla.

Pak se jí vrátila odvaha, ale přesto promluvila mírně: „Dokud jsem neviděla ty zprávy. Můžete mi to prosím vysvětlit?“ zeptala se a posadila se k matce.

Měla pocit, že má právo vědět, co ty zprávy znamenají. Jaká svatba? Jací milenci? Rozhodila rukama.

Maximilian se na ni podíval s mírným výrazem. „Právě jsem se za to tvým rodičům omlouval, ale přesně tak, jak to řekl můj vnuk ve zprávách, my to manželství podporujeme,“ oznámil jí.

Elara se lehce zamračila. Podporují jaké manželství? V životě by si toho hrubého idiota nevzala; možná je taky zaslepil svými lžemi, když tvrdil, že jsou bývalí milenci. Musela to uvést na pravou míru.

Podívala se na ně. „O vašem vnukovi nic nevím, neznám ani jeho jméno a nikdy jsme se nepotkali ani se neznali, až do těch záběrů, které jste všichni viděli. Všechno, co v tom rozhovoru řekl, byly samé lži,“ prohlásila.

V tu chvíli se nebála jim říct, že jejich vnuk je lhář; měla tu matku i otce a strach z ní vyprchal.

Eleanor Sterlingová se na Elaru podívala něžnýma očima; věděla, že ty zprávy pro ni musely být šokem. Musela jí říct pravdu. „Musel to udělat, aby zachránil firmu. A on si tě časem zamiluje,“ řekla jí Eleanor.

Přišli se omluvit jejím rodičům i jí a přitom jim řekli čistou pravdu; nechtěli nechat svou budoucí snachu v nejistotě.

Když Elara slyšela tato slova od té starší dámy, trochu ji to dopálilo. Podívala se na ni a chladným hlasem řekla: „Aby bylo jasno... já ho nemiluji a s tím chlapem nechci mít nic společného!“

Všichni na ni zůstali překvapeně a šokovaně zírat. Nathaniel se podíval na dceru. „Elaro,“ okřikl ji zvýšeným hlasem.

Elara už byla ve své tvrdohlavosti a nenechala se nikým nutit, ani těmito bohatými lidmi.

Podívala se na otce s tváří bez výrazu. „Omlouvám se, tati, ale tohle neudělám, protože je to všechno lež.“ Vstala a podívala se na oba starší hosty. „Prosím, omluvte mě. Šťastnou cestu zpět,“ řekla jim, než odešla do svého pokoje.

Nathaniel se podíval na starší hosty. „Moc se omlouvám za nevychovanost své dcery,“ omlouval se.

Eleanor se usmála a zavrtěla hlavou. „Je to dobré děvče,“ řekla mu.

Maximilian Sterling pohlédl na Nathaniela. „Chápu, jak se cítí. Omlouvám se, tohle všechno je jen pro naše společné dobro,“ dodal upřímně.

„Už jste mi všechno vysvětlil, promluvím si s ní,“ ujistil ho Nathaniel.

Nathaniel se v obchodních záležitostech vyznal a tohle předvídal; chápal jejich postoj.

„Děkuji vám,“ řekl Maximilian.

Poté, co oba odešli, Evelyn se podívala na manžela a řekla mu tichým a jemným hlasem: „Nathanieli, Elara není šťastná.“

Nathaniel vydechl; i on byl z těch zpráv unavený. „Evelyn, vím, že se to všechno stane, nemůžeme s tím nic dělat. Nechci dceru zničit, takže se za něj musí provdat,“ řekl jí.

„Mysli na její štěstí, Nathanieli,“ naléhala Evelyn a hledala odpověď v jeho očích; nezáleželo jí na ničem jiném než na štěstí jejich dcery.

Nathaniel vzal manželku za ruku a jemně ji pohladil; znal její myšlenky. „Myslím na to, Evelyn. Ty zprávy byly jediný způsob, jak naši dceru ochránit před veřejností. Prosím, pochop mě.“ Oči měl velmi něžné.

Evelyn cítila v srdci smutek, ale to, co říkal, byla pravda; kdyby ten rozhovor nepoužili k ututlání těch fám, bylo by to mnohem horší. „Chápu tě, ale udělá totéž i Elara?“ zeptala se.

„Musím si s ní nejdřív promluvit.“

Nathaniel zaklepal na dveře Elařina pokoje. „Elaro, to jsem já, tvůj táta, chci si s tebou promluvit,“ zavolal.

„Pojď dál.“

Nathaniel otevřel dveře a uviděl dceru vzlykat. Přistoupil k ní. „Elaro.“ Sedl si vedle ní.

Elara se na něj podívala se slzami v očích. „Tati, to nedává smysl, vidím to... dělají to jen pro svůj zisk, jen aby si udrželi firmu. Využívají mě, tati,“ řekla přiškrceným hlasem.

Nathaniel se podíval na plačící dceru a v srdci pocítil smutek. „Elaro, vím, že to k tomu směřovalo. Chci tě ujistit, že je to jediný způsob, jak tě uchránit před zraky veřejnosti. Pokud tuhle veřejnou nabídku odmítneš, lidé tě budou mít za krutou a tvá budoucnost bude zničena. Valerius Heights by také přišlo vniveč. Možná je to tvůj osud,“ řekl jí mírně.

Elaře tekly slzy nekontrolovaně. „Tati, nikdy jsem to nechtěla a až do dneška jsem to nebrala jako tak velkou věc. Nemůžeme to všechno zvrátit?“ prosila.

Dívala se otci do očí a hledala odpověď. Když žádnou nedostala, pokračovala: „Toho člověka nemiluji a nemůžu prostě jen tak skočit do manželství,“ namítla.

„Elaro, já vím. Nějak se to pro tebe vyvine. Musíš si tím projít, dobře?“ řekl jí Nathaniel.

„Tatínku,“ zavzlykala Elara. Jak mohl být tohle její osud? Proč její život neběží tak, jak si ho naplánovala?

Nathaniel ji objal a hladil ji po zádech. „Vím, že to bude těžké, ale přesto to musíš udělat,“ řekl jí.

Elara jen smutně plakala na jeho rameni.

...

Alaric Sterling šel navštívit Rhodes do jejího bytu. Zazvonil, ale ona neotevírala; naštěstí už znal kód.

Vešel dovnitř a uviděl ji, jak drží šálek kávy a v očích má slzy.

Při pohledu na ni věděl, že musela plakat už dlouho. „Rhodes, proč jsi mi nebrala telefony? A neotvírala jsi, když jsem zvonil.“

Rhodes k němu vzhlédla. „Proč bych měla?“ zeptala se v slzách. „Vůbec mě nemiluješ. Proč jsi tady, když máš Elaru?“ ptala se ho zatrpkle. „Už jsi veřejně oznámil svatbu!“ vykřikla přiškrceným hlasem.

„Rhodes, moc mě to mrzí.“ Alaric se na ni díval, bylo mu to upřímně líto; věděl, jak moc jí ublížil.

„Zradil jsi mou lásku! Celou tu dobu jsi mi lhal!“ křičela na něj v hněvu.

„Ne, Rhodes.“ Alaricovy oči byly zarudlé slzami. „Udělal jsem to, abych zachránil firmu. Rhodes, tak moc mě to mrzí. Rhodes, já t...“ Přistoupil k ní, vzal ji za ruce a díval se jí do očí.

Rhodes uhnula pohledem. „To jsou samé lži. Alaricu, říkal jsi, že tu pro mě vždycky budeš, a teď jsi pryč. Dokázals to tímhle.“ Ukázala s pláčem k televizi.

„Bylo to jen kvůli záchraně rodinné firmy,“ opakoval.

„Tím, že jsi řekl tohle!“ Rhodes se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Mohl jsi najít jiný způsob, jak firmu zachránit, Alaricu. Vždycky ho najdeš, tak proč jsi udělal tohle?“ Její hlas byl plný hněvu a smutku.

Alaric byl z toho všeho také zdrcený. „Nemohl jsem. Musel jsem udělat tohle, nic jiného.“ Hlas měl zastřený.

Rhodes se ušklíbla a vytrhla své ruce z jeho. „Prostě odejdi, Alaricu.“ Po tvářích jí stékaly slzy. „Zlomil jsi mi srdce. Nepřísluší ti mi říkat, jak dlouho se z tebe budu dostávat.“

„Rhodes... nedělej to...“ Alaric ji znovu vzal za ruce a po tváři mu stekla slza.

„A co mám tedy dělat!“ vykřikla. „Nehodlám s nikým soupeřit. Byla jsem s tebou polovinu svého života. Chápu, proč jsi to musel udělat, ale co nechápu, je, proč si ji musíš vzít.“

V tu chvíli už usedavě plakala. Upřeně se mu dívala do očí. „Už to dál nevydržím, Alaricu. Ta bolest a slzy chutnají jinak, když jde o někoho, koho skutečně miluješ a o kom věříš, že zůstane po tvém boku, ať se děje cokoli,“ řekla mu v pláči.

Alaric se na ni podíval a hlubokým hlasem pronesl: „Nikdy tě nenechám odejít!“

Rhodes se na něj podívala a její pohled změkl. „Už jsi to udělal. Tak prostě jdi,“ řekla mu. Vstala z pohovky a odešla do svého pokoje. Opřená zády o dveře hořce plakala, zatímco Alaric tam stál a se slzami v očích hleděl na její dveře.