Jakmile odešli, propukla jsem v pláč.

„Ty ubohá děvko a lhářko,“ postavila se přede mě Tinsley s rukama zkříženýma na prsou. „Jen ten pláč předstíráš, přitom se přivdáš do nejbohatší a nejslavnější rodiny na světě. Měla bys být za tuhle příležitost vděčná.“

Zvedla jsem se a rozhodla se, že dnes na ty její kecy nemám náladu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zvýšila náhle teta hlas.

„Jen do svého pokoje,“ odpověděla jsem tiše.

„Doufám, že neplánuješ z tohoto domu utéct a udělat rodině ostudu.“

Ignorovala jsem ji a líně se odlekla nahoru do ložnice. Sedla jsem si na podlahu s koleny přitaženými k hrudi, zabořila obličej do dlaní a usedavě plakala.

*

Nastal večer a já seděla na posteli. Proč pláču? Mám přítele a mohla bych jít klidně bydlet k němu.

Jistě, jediné, co si mohl dovolit, byla garsonka v jedné z nejhorších čtvrtí, ale raději bych byla tam, než si brala muže, kterého neznám.

Vstala jsem a okamžitě vytočila Silase. Nebral to. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale bez úspěchu. Podívala jsem se na nástěnné hodiny – bylo dávno po deváté večer, což znamenalo, že teta i její rodina už nejspíš spí.

Vyklouzla jsem z pokoje a po špičkách přešla kolem Tinsleyiny ložnice. Slyšela jsem, jak se do telefonu chichotá s kamarádkami.

Tiše jsem se dostala dolů a ven z domu. Osušila jsem si tvář hřbety dlaní.

„To zvládnu, mám Silase, nikdy mě nenajdou,“ přesvědčovala jsem se.

Čerstvý vzduch mimo pozemek sídla mi dal pocítit, jak moc jsem se tam dusila. Měla jsem pocit, že mě dnes konečně čeká něco dobrého.

Měla jsem u sebe nějaké peníze, které jsem předtím ukradla z Tinsleyina toaletního stolku, a tak jsem zamávala na taxi. Od domu to bylo dvacet minut jízdy.

*

Do jeho bytu jsem se dostala pomocí jeho kódu – data mých narozenin. Všechno tam bylo v hrozném nepořádku. Jeho oblečení se válelo po zemi.

Otevřela jsem pusu, abych ho zavolala, ale pak jsem za provizorní zástěnou, která oddělovala ložnici, uslyšela hekání. Znělo to, jako by se s někým pral.

V panice jsem tam spěchala, abych viděla, co se děje. Šokem jsem zůstala stát. Můj přítel ležel v posteli ne s jednou, ne se dvěma, ale se třemi dalšími ženami.

Jedna z nich měla nohy přehozené přes jeho ramena, zatímco jí sál klitoris, rukou svíral prsa té druhé a dráždil jí bradavku, a přitom vrážel svůj penis do úst té třetí.

Čelist mi klesla k zemi. Snažila jsem se odvrátit zrak, ale nešlo to. Zvuk kůže pleskající o kůži a jejich sténání zaplňovaly celou místnost.

„Nevěděla jsem, že čekáš ještě jednu,“ řekla jedna z těch žen, když si mě všimla.

„Cože?“ Silas se otočil a oči mu hrůzou vyletěly z důlků, když mě uviděl.

Pocit, který mě přikoval k zemi, zmizel, jakmile se ke mně začal přibližovat. Rychle jsem se otočila k odchodu, ale on mě dostihl. Bez ohledu na to, že byl nahý, mě chytil za paži a otočil si mě k sobě.

„Elaro, co tady děláš?“

Vykroutila jsem se mu a dala mu silnou facku. „To je všechno, co mi řekneš?! Jak jsi mi to mohl udělat?“

Chytil se za zasaženou tvář a já viděla, jak se mu obočí pomalu stahuje do zamračeného výrazu. „Říkala jsi, že dneska nepřijdeš.“

„A to ti dává právo mě podvádět s těmahle ženskýma?“ Oči se mi znovu zalily slzami.

„Je to všechno tvoje vina!“ začal na mě najednou křičet. „Asi je dobře, že jsi to zjistila takhle. Chodil jsem s tebou jen proto, že jsem viděl to sídlo, kde bydlíš, a myslel jsem si, že máš prachy. Ale ukázalo se, že tam nejsi nic víc než služka.“ Přistoupil blíž a já okamžitě o krok ustoupila.

„Silasi…“ můj hlas byl jen sotva slyšitelný šepot a slzy mi už stékaly po tvářích.

„A ani se se mnou nenecháš vyspat? Tak k čemu to bylo? Pořád říkáš, že nejsi připravená. No tak víš co, sakra? Už mě nebaví čekat. Už dávno ne.“

Svíral mi paži opravdu pevně a začal mě táhnout ze svého bytu. Vystrčil mě ze dveří s takovou silou, jako bych byla nějaký odpad. Zapotala jsem se a málem ztratila rovnováhu.

Trhla jsem sebou, když mi před nosem zabouchl dveře. Přitiskla jsem si dlaň k ústům a slzy mi nekontrolovaně stékaly po tváři.

Teď byl můj život u konce. Silas byl všechno, co mi zbývalo. Nemyslela jsem si, že by mé narozeniny mohly být ještě horší.

Neměla jsem kam jít. I kdybych chtěla utéct, neměla jsem peníze. Stála jsem před jeho dveřmi a pohnula se, až když jsem znovu uslyšela zvuky jeho sténání.

Šla jsem ulicí, ztracená v myšlenkách. Tohle byly ty nejhorší narozeniny mého života. Ale do sídla jsem se vrátit nemohla, musela jsem utéct nadobro.

Byla jsem tak rozptýlená svými starostmi, že jsem si neuvědomila, že to hlasité troubení auta patří mně, dokud jsem neuviděla záblesk světlometů. Ani nevím jak, ale nějak se mi podařilo vrávorat přímo do cesty a ocitla jsem se uprostřed silnice. Troubící auto se na mě řítilo plnou rychlostí. Zvedla jsem ruce jako automatický štít a pevně zavřela oči, čekajíc na náraz.

Ucítila jsem, jak mě silná ruka škubnutím táhne dozadu k něčemu, co bylo tvrdé jako zeď. Zůstala jsem tam stát, stále v šoku z toho, že mě málem zabili.

„Už se můžeš odtáhnout,“ slyšela jsem hluboký hlas.

Prudce jsem otevřela oči a uvědomila si, že ta zeď byla hruď, do které jsem měla zabořenou hlavu. Rychle jsem se odtáhla a sklonila hlavu v uznání. „Moc se omlouvám, zachránil jste mi život, moc vám děku-“ slova se mi vytratila z mysli, když jsem vzhlédla, abych se setkala s očima svého zachránce.

Čelist mi klesla a oči se rozšířily, když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí.

Nebyl to nikdo jiný než Kaelen Vexton, muž, za kterého jsem se měla zítra vdát. Ale to nebyla ta šokující část.

Neseděl na vozíku. Ve skutečnosti stál na vlastních nohách a tyčil se nade mnou.