Všechno mě bolelo.

Pokaždé, když se mi vrátilo alespoň zdání vědomí, začalo mi v hlavě tepat, až se to změnilo v bušení. Snažila jsem se přinutit oči, aby se otevřely, ale marně. Podle pachu a neustálého pípání monitoru jsem věděla, že jsem v nemocnici.

Chtěla jsem se rozhlédnout a dožadovat se odpovědi, zda je mé nenarozené dítě v pořádku, ale žádné mé úsilí nebylo dostatečné, a než jsem se mohla pokusit znovu, ucítila jsem bodnutí jehly do paže a znovu jsem upadla do hlubokého spánku.

Uběhly hodiny, dny, možná týdny, ale nedokázala jsem to poznat. Když jsem se probudila tentokrát, víčka se mi otevřela s velkou lehkostí a dovolila mi pohlédnout na bílé stěny nemocničního pokoje, ve kterém mě drželi. Do očí mě uhodilo fluorescenční světlo, ale několikrát jsem zamrkala, dokud si mé oči na světlo nezvykly.

Rychle jsem prozkoumala okolí. Oddělení, na kterém jsem ležela, bylo soukromé, protože moje postel tu byla jediná. Jednobarevné závěsy byly roztažené a nabízely mi výhled na bouřkově šedou oblohu nad rušným městem hluboko pode mnou.

Vtom se otevřely dveře a objevila se sestra, která vypadala překvapeně, ale zároveň se jí ulevilo, když mě viděla vzhůru.

„Dobré ráno, paní Thorneová,“ pozdravila mě s vřelým úsměvem, když se natáhla pro desky, o nichž jsem mohla jen předpokládat, že obsahují všechny mé údaje.

Odpověděla jsem jí jen přikývnutím, necítila jsem se na to, že by se mnou můj hlas chtěl spolupracovat. Provedla několik kontrol na monitoru, pak pro sebe souhlasně přikývla, zavřela složku a podívala se na mě.

„Je moje dítě v pořádku? Prosím, musím vědět, jestli je po tom, co se stalo, všechno v pořádku.“ Slova se mi sypala z úst a v mé naléhavosti zněla cize, skoro až pisklavě.

„Ztratila jste hodně krve, paní Thorneová.“ Zaťala jsem čelist a nenáviděla ji za to, že mě stále oslovuje Dominicovým jménem.

Zúžila jsem na ni oči a nesnášela jsem, že mi neodpověděla přímo na otázku. „Je. Moje. Dítě. V pořádku?“ vyslovila jsem každé slovo pomalu, ale s pudovým instinktem připraveným rozpoutat na Sloane peklo, kdyby se mému dítěti něco stalo.

„Musíte zůstat v klidu. Všechno je v pořádku. Vaše dítě je v bezpečí a bez jakékoli úhony, ale musíte odpočívat,“ řekla opatrně, nenechala se mým skoro výbuchem hněvu vůbec vyvést z míry.

Hluboce jsem se nadechla, abych uvolnila napětí v těle, a pocítila jsem značnou úlevu, když jsem věděla, že ten malý život ve mně je v bezpečí.

„Cítíte nějakou bolest?“ zeptala se sestra s obavami v očích.

„Bolí mě hlava, ale není to tak hrozné.“ Hlas jsem měla zastřený. Natahovala jsem se, abych si prsty přitiskla obvaz omotaný kolem čela, a sykla jsem, když jsem se dotkla citlivého místa.

„Přinesu vám na to nějaké léky proti bolesti.“ Otočila se k odchodu, ale já potřebovala vědět ještě pár věcí.

„Jste si jistá, že je všechno v pořádku? Se mnou? S mým dítětem?“ zeptala jsem se znovu, chtěla jsem mít jistotu. Odmlčela se a otočila se na mě a já na zlomek vteřiny zatajila dech.

„Upadla jste dost tvrdě. Je štěstí, že vaše zranění hlavy bylo jen lehké. Co se týče vašeho dítěte, je tak zdravé, jak jen může být. To vám zaručuji.“ Vřele se na mě usmála a tentokrát jsem cítila, jak se mi uvolnil každý kousek těla.

„Je ještě něco, co byste chtěla vědět?“ zeptala se a já okamžitě přikývla.

„Jak dlouho už tu jsem a kdy můžu odejít?“ Musela jsem to vědět, protože by mi mohla říct cokoli od několika hodin až po měsíce a já bych jí věřila.

„Tři dny. Propuštěna budete zítra poté, co lékař provede několik závěrečných kontrol,“ informovala mě a já přikývla.

Poté, co sestra odešla, mi přinesli podnos s jídlem, který se skládal z vydatné snídaně a mísy ovoce. Měla bych mít hlad, ale neměla jsem vůbec chuť. Dokonce se mi při pohledu na jídlo dělalo nevolno. Přinutila jsem se sníst pár kousků ovoce a myslela přitom víc na dítě než na sebe.

Až odtud vypadnu, musím si s Dominicem promluvit ještě jednou, než cokoli podepíšu. Možná, kdybych si s ním promluvila, když bude sám a Sloane nebude nikde poblíž, byl by přístupnější zvážit to, co mu říkám.

Ugh, Sloane.

Zjistila jsem, že k ní cítím novou nenávist, do které se teď vryl i můj vlastní prudký vztek. Byla to tak zkažená žena, která se mě i mé dítě po zjištění, že jsem těhotná, snažila úmyslně zranit. Na kratičký okamžik jsem zvažovala možnost, že by to Dominicovi řekla, ale pak mi došlo, že by o tom nikdy nic neřekla, zvlášť kdyby si myslela, že by to ohrozilo její postavení.

Se všemi těmi myšlenkami, které se mi honily hlavou, jsem cítila, jak se mi bolest hlavy zhoršuje. Musela jsem teď na svou situaci přestat myslet. Vedle podnosu s jídlem ležel ovladač k televizi upevněné trochu moc vysoko pro pohodlné sledování. Zapnula jsem ji a v hrdle se mi okamžitě zadrhl dech.

Dominic a Sloane byli na sebe nalepení.

Sloane se na něj věšela za sako, zatímco Dominic ji jednou paží objímal kolem kříže. Vášnivě se líbali, usmívali se jeden druhému do úst a mým srdcem projela ostrá rána jako oboustranný meč.

Kamery zběsile blýskaly a oba s opojnými úsměvy na tvářích mávali paparazziům. Dominic ji držel těsně u boku, když mířili k jeho čekajícímu vozu. Těsně předtím, než nastoupili, se zastavili, aby si před objektivy vyměnili ještě jeden dlouhý polibek, následovaný dalším.

Celou tu dobu ve mně byla malá část, která se upínala k drobné naději, že možná, ale jen možná, Dominic není tak poblouzněný, jak se Sloane snažila naznačit. Myslela jsem, že mám šanci to napravit, přimět ho k rozumu a přesvědčit ho, aby se vše vrátilo do starých kolejí.

Ale když jsem ho viděla takhle, zatímco kamery hladově bleskaly na jejich veřejné projevy náklonnosti, věděla jsem, že Dominic své rozhodnutí nezmění. Vybral si a jeho volbou bylo být se Sloane.

Znovu mnou projela vlna smutku.

Vybavila jsem si věci ze svého manželství, které jsem s Dominicem sdílela. Vynaložila jsem tolik úsilí, hrála roli dokonalé, ctnostné manželky a celou tu dobu věrně stála po jeho boku. Nikdy jsem mu nedala šanci najít na mně chybu a k čemu to bylo dobré? Na oplátku jsem nezískala nic než žal.

Hlasitě jsem si odfrkla, pak jsem cítila, jak mě pálí oči, a po tvářích mi stekly teplé slzy.

K čertu s ním! K čertu s ním za to, co mi udělal. Tehdy mi došlo, že nemá smysl mu cokoli vysvětlovat, pokud jsem nechtěla vypadat jako blázen.

Ale moje sladké, nevinné dítě.

Něžně jsem si pohladila břicho s vědomím, že uvnitř už je malý, ale posvátný život. Život, který si zaslouží něco lepšího. Věděla jsem, že se od toho musím odpoutat, od něj. A nebylo to jen kvůli mně, ale i kvůli mému dítěti. Bylo to uvědomění, které jsem si sice nepřála mít, ale které jsem potřebovala.

Po hodinách nespavosti, obnovené bolesti a prolitých slzách jsem věděla, co musím udělat. Druhý den ráno jsem bez váhání našla v telefonu Dominicovo jméno a rozhodla se mu poslat textovou zprávu, kterou to všechno jednou provždy skončím.

„Prosím, pošli mi co nejdříve rozvodové papíry. Ráda je podepíšu.

– Elena.“

Prst mi chvíli váhal nad tlačítkem odeslat, ale stiskla jsem ho dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Vteřinu po odeslání se mi trochu ulevilo. Teď už zbývalo jen si řádně sbalit věci a odejít nadobro.