Když Seraphina vyšla z nemocnice, uviděla na druhé straně silnice, naproti nemocnici, lavičku. Smutně se na ni posadila a litovala se. Její život se změnil během několika dní. Ani se nestihla se Sebem rozloučit a pravděpodobně už nikdy nebude mít příležitost. Seraphina si ani neuvědomila, kdy jí z očí začaly padat slzy.

Kolemjdoucí starší dáma uviděla Seraphinu plakat a přisedla si k ní na lavičku. „Proč pláčeš, drahá?“

Když se na ni Seraphina podívala, uvědomila si, že pláče na veřejném místě, a rychle si otřela oči. „Moc vám děkuji za váš zájem,“ odpověděla, „ale prosím, nedělejte si o mě starosti.“

„To je v pořádku, drahá,“ řekla žena. „Jen se mi svěř se svým trápením, jsem si jistá, že se ti uleví.“

„Ne, neuleví se mi,“ řekla Seraphina. „Jsem moc smutná, cítím na hrudi takovou úzkost, kterou nedokážu vysvětlit, a odteď se můj život bude měnit jen k horšímu. Mám pocit, jako by na mých bedrech ležela tíha celého světa.“

Žena si povzdechla a řekla: „Je mi moc líto, čím procházíš. Možná nerozumím tomu, jak se teď cítíš, ale chci, abys si vždycky pamatovala tohle: všechno se děje z nějakého důvodu a bez ohledu na to, jak špatná je naše situace, vždycky existuje naděje.“

Seraphina se na ženu podívala a řekla: „Ještě jednou vám moc děkuji, zbytečně jsem vás obtěžovala.“

„Ne, drahá, vůbec to neobtěžuje,“ odpověděla žena. Seraphina pak vstala a řekla: „Chci jít koupit jídlo pro rodiče. Omluvte mě prosím.“

Odešla, zašla do blízké restaurace a koupila tři porce jídla s vodou, než se vrátila do nemocnice.

Seraphina se vrátila do nemocnice a přesvědčila rodiče, aby se najedli, a sama udělala totéž. Věděla, že hladovění žádný z jejich problémů nevyřeší, protože všichni potřebovali jídlo, aby mohli fungovat. Otec ji ještě jednou prosil, aby se vrátila do Londýna a Alaricovu nabídku odmítla.

„Už jsem se rozhodla, tati, tak mě prosím přestaň přesvědčovat o opaku, jen mi tím všechno ztěžuješ,“ řekla Seraphina otci přísně.

Protože neměli kam jiným jít, Seraphina a její rodina využili zázemí nemocnice. Měla v Panamě několik příbuzných, ale ti se odmítli ukázat nebo podat pomocnou ruku, protože se báli, že se stanou Alaricovými terči.

Seraphina jim to nezazlívala, ostatně její rodiče po ní chtěli totéž. Všichni strávili noc v nemocnici, na pokoji Seraphinina otce. Druhý den ráno se probudila velmi brzy a poslala zprávu na číslo, které bylo napsané ve složeném papíru, který Alaric před odchodem upustil.

„Přijímám tvou nabídku,“ napsala v textové zprávě. „Setkám se s tebou u oddávacího soudu, přijď připraven.“

Poté, co se vykoupala a vyčistila si zuby, si oblékla jednoduché bílé šaty a nechala si své dlouhé vlasy volně splývat na záda. Její rodiče se při jejím odchodu tvářili smutně, ale ona je ujistila, že všechno bude v pořádku.

Seraphina se spojila s otcovým právníkem a nechala ho vypracovat smlouvu, v níž bylo jasně uvedeno, že její sňatek s Alaricem je podmíněn tím, že její rodiče dostanou zpět všechny peníze a majetky, o které přišli, a budou znovu dosazeni do svých dřívějších pozic ve společnosti.

Nemohla Alaricovi plně důvěřovat, proto poprosila otcova právníka, aby byl u podpisu smlouvy přítomen. V devět hodin ráno se Seraphina setkala s Alaricem před oddávacím soudem, s otcovým právníkem po boku.

Chvíli si ji prohlížel a nemohl popřít, že s dokonale světlou pletí a dlouhými vlasy byla nesmírně krásná. Působila však drobně a křehce v porovnání s jeho velkou a robustní postavou.

„Než se vezmeme, podepíšeme smlouvu,“ řekla Seraphina sebevědomě a vytáhla smlouvu z tašky.

Alaric zavrtěl hlavou a řekl: „Slečno rozmazlená princezno, tady velím já, ne vy. Takže já rozhodnu, kdy se smlouva podepíše, kde se podepíše a co v ní bude zahrnuto. A já říkám, že smlouva bude podepsána až poté, co se vezmeme.“

„V tom případě se nedomluvíme,“ řekla Seraphina hrdě a otočila se k odchodu.

Alaric se zasmál a řekl: „Počkej, vidím, že jsi kurážná. O to víc se s tebou chci oženit.

Ano, princezno, budu mít velkou radost z tvého krocení. Dobrá, podepíšeme smlouvu hned teď, ale podepíšeme smlouvu, kterou jsem nechal vypracovat já, a ne tu věc, co držíš v rukou.“

Šel ke svému autu, vytáhl složku se smlouvou a podal ji Seraphině.

Seraphina si smlouvu přečetla a všimla si, že výhody, které plynuly jejím rodičům po jejím sňatku s Alaricem, byly stejné jako ty, které si stanovila ve své vlastní smlouvě.

Mezi oběma smlouvami však byl zásadní rozdíl. Podle Alaricovy verze měl on poslední slovo nad jejím životem. Očekávalo se, že ho bude ve všem poslouchat a nikdy nebude moci z manželství odejít, ledaže by se jí on sám nabažil a poslal ji pryč.

Seraphina při čtení této části smlouvy neubránila přimhouření očí. Zaryla si nehty do dlaní, odhodlaná nedat najevo úzkost, kterou cítila. Poté, co se ovládla, podala smlouvu otcovu právníkovi. Jeho tvář po přečtení smlouvy zbělela.

Odvedl Seraphinu stranou a řekl: „Smlouva je po formální stránce v pořádku. Pokud ji však podepíšeš, upisuješ se k otroctví do konce života. Dobře si to rozmysli.“

„To je v pořádku, strýčku,“ odpověděla. „Kdybych musela, jsem ochotná pro své rodiče i zemřít, ale jsem si jistá, že k tomu nedojde. Dokážu se o sebe postarat, zapomeňte na to, jak hrozivě Alaric vypadá, já si s ním poradím.“