Alaric Valerius seděl ve své kanceláři a čekal na telefonát. Hrál si s telefonem a pohupoval jím sem a tam, na tváři měl uličnický úsměv. Telefon mu konečně zazvonil a on hovor okamžitě přijal otázkou: „Ano, jaké jsou novinky?“

Osoba na druhém konci linky řekla: „No, rozbila okno, vyskočila z domu a řekla, že máš jít k čertu.“

Alaric se zasmál a řekl: „Vážně? Tak je to? No, tak ji tam pošlu první.“ Seraphina ho vůbec nezklamala, pomyslel si.

„Nic jiného bych od rozmazlené princezny nečekal,“ řekl spokojeně. Upravil si sako, vstal ze židle a opustil kancelář.

Seraphina zastavila taxi a požádala řidiče, aby ji odvezl do zdravotnického centra Medina. Měla pocit, že svůj čas lépe využije po boku svého otce. Cestou do nemocnice znovu pomyslela na Seba a uvažovala, zda už ho přešel hněv.

Rozhodla se mu zavolat, ale poté, co si v telefonu našla jeho číslo, si to rozmyslela. Nebylo třeba dělat z něj jednoho z Alaricových nepřátel.

Když Seraphina dorazila do nemocnice, její rodiče ji moc rádi viděli. Chtěli vědět, jak to zvládá, když se to ráno teprve provdala za Alarica.

Lhala jim, že k ní byl překvapivě hodný a vysadil ji ve svém sídle, ale že musela přijít do nemocnice, protože o ně měla starost.

Věrný Alaricovým slovům, její rodiče dostali zpět vše, co jim patřilo. Plánovali otcův převoz domů, aby mohl být léčen tam.

Seraphině se ulevilo. Aspoň to utrpení, které zažila dopoledne, i to, které ji čekalo v budoucnu, nebude marné. Teď ale nevěděla, kam jít. Nemohla následovat rodiče domů a nemohla se vrátit do toho odporného domu.

Věděla naprosto jistě, že to nebyl Alaricův dům, protože v něčem takovém by dokázalo žít jen prase – nebo možná ani to ne, protože si nebyla jistá, jestli je i prasečí chlév tak špinavý.

Jako na zavolání jí začal zvonit telefon; byl to hovor z neznámého čísla. Jen pár lidí mělo číslo, které v Panamě používala, a tak si zapnula aplikaci na identifikaci volajícího a vyhledala jméno. Protočila oči, když na obrazovce uviděla tučně vypsané jméno Alaric Valerius.

Alaric zavolal znovu a Seraphina hovor tentokrát přijala, ale než stačila cokoli říct, ozval se Alaricův zdánlivě rozzlobený hlas:

„Myslím, že ti na tvých rodičích nezáleží tak moc, jak tvrdíš, princezno. Stejně jako jsem jim všechno vrátil, můžu jim to zase vzít.“

Při pohledu na štěstí v matčině tváři dostala Seraphina náhle strach, že Alaric promění jejich radost v zármutek.

Pomalu vyšla ven z pokoje, než pokračovala do telefonu. „Podívej, Alaricu, není to tak, že bych byla tvrdohlavá nebo šla proti smlouvě, ale já jsem mizofobička. Nemůžu být na takových místech. Je to pro mě otázka života a smrti.“

„Aha,“ odpověděl Alaric. „Už se vymlouváš, co? Připrav se na trest, a tentokrát, jestli se pokusíš o nějaké chytračení, odnesou to tvoji rodiče. Doufám, že si rozumíme, paní Seraphino Valeriusová?“

„Ano, rozumíme,“ odpověděla Seraphina poraženecky, zjevně podrážděná tím, že její jméno bylo spojeno s Alaricovým.

„Brzy se uvidíme,“ řekl Alaric a zavěsil. Asi o třicet minut později Alaric Seraphině zavolal, aby vyšla z nemocnice i se zavazadly. Rozloučila se s rodiči a odešla.

Otec se tvářil smutně, zatímco matka jí připomněla: „Buď silná a nezapomeň na to, co jsem ti řekla.“

Když se Seraphina setkala s Alaricem, otevřel dveře svého auta a řekl jí, ať nastoupí. Dala svá zavazadla do kufru a vešla do vozu.

Během jízdy Seraphina přemýšlela, jakým trestem ji Alaric hodlá stíhat. Mohlo by to souviset s tou špínou? Při té představě se otřásla.

Alaric vjel do uzavřené čtvrti a zastavil u budovy připomínající palác. Seraphina byla tím nádherným domem ohromena. Kolem této čtvrti párkrát projela, ale nikdy nebyla uvnitř, takže netušila, že jsou tam tak krásné stavby.

Dům jejího otce byl také krásný, ale tohle byla jiná úroveň. Její nadšení opadlo, když si vzpomněla na to, co se stalo ráno. „Tohle by klidně mohl být taky dům plný odpadků,“ pomyslela si.

Vešli do domu, Seraphina kráčela pomalu za Alaricem. Když se ocitla uvnitř a uviděla obrazy a fotografie na stěnách, věděla, že tohle je skutečně Alaricův dům.

Z jednoho z pokojů náhle vyšla mladá dáma a zeptala se: „Je to ona?“ Seraphina se na ženu překvapeně podívala a uvažovala, kdo to je a co mají v plánu.

„Ano, je,“ odpověděl Alaric.

Podíval se na Seraphinu a řekl: „Za dvě hodiny jdeme do klubu. Tato dáma tě odvede do tvého pokoje a připraví tě. Jdi s ní a řiď se jejími pokyny, protože pracuje z mého pověření.“

Když následovala dámu do pokoje, Seraphina měla předtuchu, že si to s ní Alaric v klubu vyřídí, protože řekl, že ji chce potrestat. Tiše se modlila, aby mezi nimi zavládl mír, protože to pro ni bylo zjevně výhodnější a matku by to určitě potěšilo.

Dáma počkala, až se Seraphina vykoupe, a poté jí dala červené šaty. Seraphina už dříve nosila krátké šaty, ale nikdy nic tak sporého a odhalujícího. Sotva jí to zakrývalo prsa a hýždě a odhalovalo to víc, než zakrývalo z její dokonale světlé pleti. Přesto to bez námitek přijala.

Dáma Seraphinu nalíčila. Rtěnka byla tak rudá, že Seraphininy rty vypadaly jako u nějakého upíra. Její dlouhé vlasy byly krásně upravené a dostala neobvykle vysoké stříbrné sandály.

Seraphina tiše plnila pokyny dámy, aniž by se přela nebo si stěžovala. Když byla dáma hotová, Seraphina se postavila před zrcadlo sahající od podlahy ke stropu.

Šokem otevřela oči, protože se skoro nepoznávala. Její vzhled nebyl ničím jiným než vizáží laciné společnice. Náhle zbledla, protože věděla, že dnešní noc pro ni bude rozhodně bolestná.