Má ruka se třásla jako ruka epileptika, když jsem stála před jejich dveřmi.

Stejně jako v první den, co jsem sem přišla, jsem neviděla nikoho v okolí. Celý pozemek byl tak tichý, až mi z toho po zádech přebíhal mráz, a strach, který mé tělo sevřel, když jsem zvedla pěst, abych zaklepala na dveře, se nepodobal ničemu, co jsem kdy cítila.

Polkla jsem a znovu zvedla ruku, abych na dveře zaťukala. Tentokrát jsem zaklepala třikrát, pro případ, že by to první neslyšeli.

Trvalo mi týden, než jsem se k tomu odhodlala. Přestože jsem tvrdila, že to nic není, nedokázala jsem se ubránit strachu z neznámého. Ti bratři jsou doslova duchové. Nikdo o nich nic nevěděl, žádné informace, dokonce ani žádný tip.

Odevzdat se jim bude vyžadovat mnohem víc, než jen s tím souhlasit. Řekla jsem Julianne, kam mířím, než jsem odešla. Takže pokud se nevrátím, budou vědět, kde mě hledat. Neuškodí být na straně bezpečí.

Vykřikla jsem, když se dveře rozletěly dokořán, přesně jako první den. Avšak místo toho, aby byla hala prázdná, spatřila jsem jednoho z bratrů.

Byl to ten štíhlý s krásným hlasem. Na sobě měl červenou košili s rozepnutými čtyřmi knoflíčky, odhalující jeho svalnaté břicho. Vlasy měl svázané do volného pánského drdolu. Modré kraťasy, které měl na sobě, dávaly na odiv jeho hladká, krásná stehna.

Tak, jak tam stál, vypadal jako bronzová socha boha. Věděla jsem, že už jsem viděla slušnou dávku pohledných mužů, ale žádný z nich nemohl těmto bratrům konkurovat.

„Pane...“

„Proč jsi tady, zajíčku?“ zeptal se druhý, který vystoupil ze stínů. Na rozdíl od svého bratra byl do půli těla nahý a měl na sobě jen černé kalhoty proklatě nízko u pasu, což odhalovalo jeho linii ve tvaru V. Jeho vlasy byly stejně jako u bratra svázané do pánského drdolu, takže vypadal jako ti Vikingové, o kterých jsem kdysi četla.

Polkla jsem a obdařila každého z bratrů pohledem. Stálo mě to veškerou sílu vůle nevzít nohy na ramena směrem k bráně. Když jsem před nimi stála a oni na mně spočívali svými pohledy, cítila jsem nutkání propadnout se do země a nechat se navždy pohřbít.

Takhle jsem se ještě nikdy necítila. Ti bratři přesně vědí, jak v ostatních vyvolat strach jen svou samotnou existencí!

„Proč jsi tady, drahoušku?“ zeptal se ten s hladkým hlasem, který zněl méně děsivě než jeho bratr.

„Já... Vy. Já... Víte...“ Pevně jsem k tělu tiskla svou kabelku a polykala při pohledu na zuřivý výraz v jejich očích.

„Došla ti řeč?“ zeptal se drsně ten svalnatější a já strachy vyjekla.

„Přestaň, bratře. Děsíš ji,“ napomenul ho ten druhý, než se otočil ke mně.

Nějakým způsobem jsem se cítila víc vyděšená z toho laskavého než z toho, který neustále vrčel. Měla jsem pocit, že ten druhý byl neškodný v porovnání s tímto, který uměl mluvit tak jemně.

Lepší ďábel, kterého znáš......

„Proč jsi tady?“ zeptal se znovu a zvedl na mě obočí.

„Já...“ Postoupila jsem blíž, nepřekročila jsem práh, ale byla jsem dostatečně blízko, abych to mohla udělat. „Přijímám vaše podmínky!“ Pevně jsem zavřela oči, když jsem ta slova vykřikla, a pomalu jsem je otevřela, až když se ten druhý začal smát.

„Vážně?“ Sjel mě pohledem od hlavy k patě. „Nevypadáš, že bys s námi přežila byť i jeden den, zajíčku. Jsi si jistá, že chceš být naší hračkou?“ zeptal se a pobaveně si mě prohlížel, jako by mě odhadoval.

„Ano.“ Tentokrát jsem to řekla, aniž bych zavřela oči. Odvážně jsem se jim podívala do očí a vyřkla ta slova.

„Hah. Tohle začíná být dost zajímavé,“ řekl svému bratrovi, který se na mě stále díval.

„Jsi ochotná nám zaprodat své tělo jen kvůli kousku informace?“ zeptal se ten druhý, jako by ho to bavilo.

Když to podáte takhle, zněla jsem jako coura, ochotná odevzdat své tělo, aby se dostala výš.

Zaťala jsem pěsti podél těla, pevně zavřela oči a pomalu přikývla. „Vím, do čeho tímhle jdu. Nemusíte se mě na nic dalšího ptát.“

Čím dřív ty věci vyřídíme, tím lépe pro nás. Já jen potřebovala získat dostatek informací o nich, zatímco to, co chtěli oni, byl sex.

Když se na to podíváte z tohohle úhlu, mohlo by se to brát jako výhodné pro obě strany. Sexuálně deprimovaní muži dostanou to, co chtějí, a já získám pozici, po které jsem vždycky toužila.

„Vejdi, pokud s naší dohodou souhlasíš,“ řekl ten s hladkým hlasem a vyzval mě, abych přistoupila blíž.

Otočila jsem hlavu, abych se podívala za sebe na bránu, než jsem se obrátila zpět tváří k nim. Nebylo cesty zpět. Už jsem jejich žádost přijala.

Potřebovala jsem se dostat k jádru věci, stát se královnou žurnalistiky a přitom se s úsměvem dívat svrchu na Vane.

Polkla jsem, věnovala bratrům dlouhý pohled, než jsem překročila práh a zkrátila tak vzdálenost mezi námi.

„Svatý peklo!“ vykřikla jsem, když se dveře za mnou s bouchnutím zavřely a vyděsily mě až do morku kostí.

„Následuj nás.“

Bratři se otočili a zamířili ke schodům. Zprvu jsem je nenásledovala. Stála jsem na stejném místě a rozhlížela se po hale. Je to legrační, ale bylo tu přesně tolik světla, aby mě dovedlo ke schodům, kde stáli bratři, ale ne dost na to, abych viděla své okolí.

S hlasitým polknutím jsem si pospíšila za nimi, roztřesená až do morku kostí, zatímco mi hlavou probíhala jedna myšlenka za druhou.

Věděla jsem, že jsem to byla já, kdo k nim dobrovolně přišel, ale právě teď jsem měla pocit, že jsem tím udělala něco špatně.

Co když se z bratrů vyklubou psychopati, kteří požírají lidské maso? Co se se mnou stane teď, když jsem ochotně souhlasila s tím, že jim odevzdám své těl

o, aby si s ním dělali, co chtějí?

Udělala jsem chybu, když jsem na to přistoupila?