Nohy se mi třásly, když jsem je následovala nahoru po schodech. Snažila jsem se být silná a říkat sama sobě, že se nic nepokazí. Přesto jsem nedokázala zabránit té hrůze, která mnou projela, když jsme došli do temné chodby. Srdce mi spadlo do žaludku. Všechno na tomhle místě křičelo ‚hororový film‘, ale snažila jsem se to v sobě potlačit. Pevně jsem svírala svou kabelku a věděla, že v ní stále mám svůj pepřový sprej.

Pokud na mě zkusí něco vtipného, vím, co mám dělat. Vystříkám jim s ním oči.

Uslyšela jsem lusknutí, načež se celá chodba rozzářila. Z úst mi uniklo udivené zalapání po dechu nad tím, co jsem uviděla. Jakmile byla chodba osvětlená, vůbec nevypadala strašidelně. Očima jsem si prohlížela exotické fotografie zavěšené na stěně. Vypadalo to, jako bych se nějakým způsobem přenesla na úplně jiné místo.

„Pospěš si.“

Při tom zvolání jsem sebou trhla a šokovaně zamrkala. Bratři stáli u posledních dveří v chodbě, zatímco já jsem stála u těch prvních a zírala na obrazy jako hlupák.

„Už jdu,“ odpověděla jsem a spěchala k nim.

Ten jemný bratr vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře. Otevřel je a vešel dovnitř, zatímco ten druhý se na mě otočil s lišáckým úsměvem na tváři.

„Zajíčku, musíš vědět, k čemu se upisuješ. Nechceme, abys utíkala s brekem k mamince,“ posmíval se.

„Kdo... Kdo to řekl? Já se tě nebojím!“ Přesto se mi spodní ret strachy třásl. Zaťala jsem pěsti, abych skryla, jak jsem nervózní. Ale poznala jsem, že o tom ví. Jeho oči si mě znovu změřily, než vešel dovnitř a nechal dveře otevřené, abych mohla vstoupit, pokud bych chtěla.

Věděla jsem, co to znamená. Vejít bylo mým svobodným rozhodnutím. Nebudou mě nutit. Bylo na mně, abych se rozhodla.

Zhluboka a klidně jsem se nadechla, než jsem vstoupila do místnosti. Dveře se za mnou s bouchnutím zavřely a já jsem se ze všech sil snažila nevykřiknout. Přiložila jsem si pravou dlaň na ústa, abych ztlumila své výkřiky.

Podobně jako když jsme byli na chodbě, zaslechla jsem lusknutí, než se celé místo zalilo světlem. Vydechla jsem překvapením, když mé oči zabraly celou místnost. V šoku jsem ustoupila o krok a pak o další, dokud moje záda nenarazila na dveře.

Tohle jsem nečekala, ani v nejbujnější fantazii! Vypadalo to, jako bych nějakým způsobem vstoupila do místa, o kterém bych vůbec neměla vědět.

„Je tohle....“ polkla jsem a podívala se na bratry, kteří od mého vstupu neřekli ani slovo. Měli založené ruce a zvedali na mě obočí. „Je tohle mučírna?“

„Máš pochybnosti, zajíčku?“

„Ne, to není,“ odpověděl ten štíhlý. „Tohle je naše doupě rozkoše.“ Ukázal na postel a na nástroje v místnosti. Jednu část místnosti lemovaly opasky a kožené řemeny. Bylo tam na výběr z mnoha druhů. Vedle postele ležel koňský postroj a byla tu židle, na které bylo připevněné... Dildo? Oči mi sjely na řetězy na posteli a na ty, které visely ze stropu.

Zasraný peklo!

Do čeho jsem se to sakra namočila? Proč by říkali mučírně místnost rozkoše?

„Proč to tu vypadá jako v mučírně?“ zeptala jsem se znovu, stále jsem se rozhlížela a vstřebávala celé místo. Všechno udělali černé, závěsy, prostěradla, nástroje a dokonce i podlahu.

„Ne, to není. Tohle je naše herna,“ odpověděl ten drsný. „Pokud máš o tomhle pochybnosti, zajíčku, můžeš to vždycky odpískat. Nikdo tě nenutí.“

„Kdo řekl, že mám pochybnosti?“ Nevím proč, ale když jsem viděla ten posměšný výraz na jeho tváři, chtěla jsem mu dokázat opak. Chtěla jsem mu ukázat, že se ho nebojím ani ničeho podobného.

„Takže? Jsi ochotná s námi podepsat smlouvu?“ Ten s tichým hlasem ukázal na stůl, který jsem přehlédla, když jsem celou místnost letmo zkoumala.

Polkla jsem a pohled mi padl na složku na stole. „Co je to?“

„Písemná smlouva. Musíš si ji projít a podepsat, čímž dáš souhlas k tomu, že budeš naším otrokem. Sexuální hračkou, která nás nechá šukat ji, kdykoliv se nám zachce.“

Tato slova pronesená tak hrubě dělala s mým tělem divy. Došla jsem na třesoucích se nohou ke stolu. Na obálce bylo zvýrazněné a tučné ‚SMLOUVA O SEXUÁLNÍ HRAČCE‘, což jsem ignorovala, když jsem nalistovala první stranu.

‚Tato smlouva je uzavřena dne 14. prosince 2025 mezi slečnou Evelinou Vanceovou, panem Caspianem D'Avenantem a panem Killianem D'Avenantem...‘

Mhouřila jsem oči nad těmi jmény. Nemohla jsem uvěřit, že jsem získala tento střípek informací ještě předtím, než jsem s nimi podepsala smlouvu.

Polkla jsem, než jsem se k nim otočila. „Takže, kdo je D'Avenant a kdo je Vane?“

„Já jsem Killian. On je Caspian,“ řekl ten, který neustále provokoval, a pokrčil rameny, když jsem zvedla obočí.

S přikývnutím jsem se vrátila ke složce přede mnou. Trochu jsem si početla a zjistila, že tato smlouva bude platit dva měsíce a během té doby je nechám, aby mě šukali, kdykoli budou chtít. Jejich platbou mělo být zodpovězení jakékoliv otázky, kterou bych mohla mít.

S povzdechem jsem vzala do ruky pero, protože jsem byla rozhodnutá. Už bylo příliš pozdě si to rozmýšlet, zvlášť po tom, co jsem se chvástala, že já budu tou, kdo tento případ rozlouskne a získá s bratry rozhovor.

Otočila jsem se, abych se na ně podívala, a všimla si, že se plně soustředí na mě. Mráz mi přeběhl po zádech z těch temných, žhavých pohledů od nich — od bratrů, kterým jsem se právě chystala odevzdat své tělo.

„Zlatíčko, musíš vědět, do čeho se připojíš k téhle hře, zapojuješ,“ vylekal mě D'Avenantův hlas.

Polkla jsem a podívala se do Vaneových očí. Ústa se mu zvedla v úšklebek, zatímco jeho tajemné oči bloudily po mém těle. Provokoval mě a vyzýval, abych ten krok udělala.

Zmocnila se mě touha a strach, když jsem se rozhlédla po jejich ‚herně‘.

Věděla jsem, k čemu se upisuji, když jsem souhlasila, že budu jejich hračkou. Přesto jsem byla ochotná ten krok podstoupit, pokud to znamenalo, že dosáhnu svých cílů.

S

přikývnutím jsem podepsala smlouvu, která mě k nim na dva měsíce připoutá.