Kapitola druhá: „Mohl bys mě prostě zase začít ignorovat tak, jak jsi to dělal posledních pár let, Killiane?“

Na hodinu angličtiny jsem přišla o víc než dvacet minut pozdě. A navíc byla na druhém konci školy. Skvělý. Vesmír mě nenávidí!

Nechápejte mě špatně! Nebylo to tím, že bych umírala touhou být na hodině, jenže já ještě nikdy nepřišla pozdě a ta představa mě nějak znervózňovala, i když to vlastně ani tak úplně nebyla moje vina. Vlastně škrtněte to! Nebyla to moje vina vůbec.

Celou cestu jsem utíkala, jak nejrychleji mě nohy nesly, a hádejte co, paní Hollowayová tam ještě ani nebyla, a já tu stála celá udýchaná a popadala dech. Páni. Tomu říkám zodpovědnost.

Jakmile jsem vešla do třídy, hovor utichl a všichni zvedli zrak. Když jim došlo, že jsem to jenom já a ne učitelka, vrátili pozornost k tomu, co dělali předtím.

Přelétla jsem třídu pohledem a jediné volné místo bylo před Killianem Vancem, který zrovna usilovně ožužlával obličej nějaké holce.

Říkám vám, tenhle kluk má vážné hormonální poruchy. Jeho chování rozhodně není normální.

Dokonce to ani nebyla ta samá holka, se kterou jsem ho viděla v uklízečské komoře. Jak že se jmenovala, Claire, že?! Teda doslova. Co. To. Sakra.

Mohl by být ještě větší kretén?!

On ji ani nelíbal nějak nenápadně nebo diskrétně. Zabořil svůj jazyk té chudince hluboko do krku. Seděla mu na klíně a mezi polibky sténala jeho jméno. Už jen od pohledu mi bylo jasné, že ji musel mačkat na prsou až to bolelo, jak ji osahával. Ale víte co, jí to evidentně vůbec nevadilo. Kam ten svět spěje?!

Jakože, připadá to nevhodné na veřejnosti jenom mně, nebo ještě někomu jinému?!

Dokáže vůbec dýchat, aniž by mu nějaká holka visela na paži nebo se mu nelepila na jazyk, jako by na tom závisel její život?!

Nechutné.

Kdyby bylo po mém, sedla bych si do druhého rohu místnosti, co nejdál od téhle kráčející pohlavní choroby v podobě nedospělého kluka. Ideálně bych se před ním schovala na druhý konec školy.

Hodila jsem si učebnice na lavici a sedla si na poslední volné místo, rovnou před Killiana. A velmi neochotně, musím dodat.

Při takové blízkosti jsem slyšela každý povzdech, zalapání po dechu i sténání.

Zabijte mě. Tohle už dalece překračovalo hranici pouhého nekomfortu.

Co to se mnou vesmír hraje za hry?!

Vylovila jsem z džínů telefon, nasadila si sluchátka a pustila hudbu tak nahlas, abych přehlušila zvuky, které se ozývaly zezadu.

Po dvou písničkách se rozletěly dveře a dovnitř nakráčela zrudlá paní Hollowayová s pomačkanou kašmírovou halenkou, rozepnutými knoflíky a vlasy trčícími na milion různých stran. Má na tváři vážně zaschlou slinu? Opravdu celou dobu jenom spala? Kurva profesionální.

Stále ještě trochu zadýchaná nás požádala, abychom si otevřeli učebnice na straně 320, a snažila se zahladit záhyby na své halence. Důraz na slovo „snažila“.

Nad tím nezralým chováním jsem jen protočila oči.

Vyndala jsem si sluchátka a strčila mobil zpátky do kapsy.

„Psst.“

„Psst.“ Někdo mi poklepal na rameno, a tak jsem se otočila a podívala se na Killiana, který se naklonil dopředu, aby na mě mohl mluvit.

„Co?“ zasyčela jsem.

„Máš propisku?“

Povzdechla jsem si a usoudila, že nemá cenu se s ním dohadovat. Samozřejmě! Co jsem taky od něj mohla čekat?! Prostě jsem zalovila v batohu a podala mu pero.

Asi po dvou minutách mi jeho dech ovál krk. „Psst.“

„Co?“ zeptala se, aniž bych se otočila.

„Ahoj, já jsem Killian.“ Uměla jsem si jasně představit ten nechvalně známý úšklebek na jeho tváři, který všichni zlobiví kluci tak rádi nosí.

PANEBOŽE. To myslel vážně? On mě balí? Přímo uprostřed hodiny? A hned poté, co jsem ho nedávno viděla, jak někomu ožužlává obličej?

„Jo, já vím.“ Zatnula jsem zuby. Chtěla jsem tu konverzaci udržet co nejkratší, jestli se moje strohé odseknutí vůbec dá nazvat konverzací.

Otočila jsem se zpět k tabuli, kde paní Hollowayová zrovna monotónně vykládala o nějakém románu z našich osnov.

„Psst.“

Ignorovala jsem ho.

„Psst.“

Prostě ho ignoruj.

„Psst.“ Zaťukal mi na rameno. Ignorovala jsem ho a opisovala si to, o čem jsem si myslela, že paní Hollowayová mluví.

„Psst.“ Ťuk. „Psst.“ Ťuk. „Psst.“ Ťuk. „Psst.“

„Co je do prdele, Killiane?“ zasyčela jsem, ale dala si záležet, aby můj hlas zůstal dostatečně tichý, aby nebudil pozornost, přestože mohl klidně působit jedovatě.

Cukly mu rty v úšklebku a oči mu šibalsky zableskly. „To není moje vina. Ty jsi ta, co mě ignorovala.“

Ano, ty debile. Tak už to pochop. Ignoruju tě, protože se s tebou nechci bavit. Ty nemáš mozek?

„Mohl bys mě prostě zase začít ignorovat tak, jak jsi to dělal posledních pár let, Killiane?“

„Ale no tak. Teď máš moji pozornost. Dohnávám ztracenej čas.“

Cítila jsem ten jeho úšklebek, i když jsem seděla zády a nedívala se na něj. Protočila jsem oči a potlačila nutkání nahlas zanaříkat.

„Fajn. Zaprvé, to byla ta nejhorší balicí hláška v historii. Zadruhé, nemám zájem. A zatřetí, jdi do prdele.“

Jeho chladný přístup se změnil a najednou vypadal naštvaně. Dokonce zuřivě. Jéé.

Krasaveček ještě nikdy nebyl odmítnutý? Splaskla jsem tvoje ego, ty děvkaři? Jééé. Ale ani trochu mě to nemrzí. Zásloužíš si to.

Ušklíbla jsem se. Killian otevřel pusu, aby něco řekl, a s ohledem na jeho výraz jsem si byla jistá, že by to nebylo nic pěkného.

Ale než to stihl, zazvonilo. Popadla jsem své věci a doslova ze třídy vyběhla.

***

Víte, co je nejlepší část každého školního dne? Když zazvoní a označí konec vyučování.

Kdybych chtěla vypadat jako dementní šílenec na cracku, poskakovala bych jako blázen a zpívala nějakou stupidní rockovou písničku o nabyté svobodě celou cestu ze třídy až ke skříňkám. Tak jsem se každopádně cítila. Ale jako normální člověk jsem se spokojila s úsměvem a lehkým poskokem do kroku.

Když jsem došla ke skříňce, viděla jsem Vivienne a Felicity, jak tam na mě čekají. Á! Moje dvě nejlepší kamarádky.

Felicity měla jahodově blond vlasy a modré oči, zatímco Vivienne byla brunetka s šedýma očima. Obě byly opravdu hezké a dost vysoké. Zatímco Felicity měla divokou povahu, Vivienne byla kvočnou naší skupiny. Já naopak byla ten tichý, inteligentní typ s čistým průměrem, který už se nemohl dočkat, až vyzkouší život ve velkoměstě.

Kde vůbec ty dvě přes oběd trčely?

A o čem se to bavily? Proč byly obě tak strašně nadšené?

Narovnala jsem ramena, jako bych se připravovala na válku. Přistoupila jsem k nim se zúženýma očima a tím nejzastrašujícím výrazem, jaký jsem dokázala vykouzlit. A ony mě samozřejmě okamžitě prokoukly. Sakra.

„Kde jste vy dvě sakra byly, když na mě o obědě Bianca vyjela?“ Obviňujícím prstem jsem ukázala na obě dvě.

„Měly jsme zpoždění.“ Nonšalantně pokrčily rameny.

Než jsem je stihla nařknout ze lhaní, Felicity mě popadla za obě paže a začala nadšeně mluvit o nějaké párty, která se prý konala zítra.

„Párty? Přes týden?“ zeptala jsem se jich.

„Jasně. Bude to boží, víš. Všichni tam budou. Jakože úplně všichni.“ Felicity vypískla, zatímco Vivienne jen protočila oči.

Strčila jsem si učebnice do skříňky a s prásknutím ji zavřela. Všechny tři jsme zamířily k parkovišti, kde jsme měly auta.

„Co je na té párty vůbec tak zvláštního?“

„Killian zítra slaví osmnáctiny,“ zazpívala Felicity.

„A? Co je na tom tak zvláštního?“

„Děláš si ze mě srandu? Zítra má osmnáctiny! Mohl by najít svou spříz – uf“ Vivienne utla Felicity tím, že do ní docela nevybíravě strčila loktem.

Na obě jsem pohlédla s podezřením.

„Co jsi chtěla říct?“

Vivienne nervózně zakašlala a Felicity si jen povzdechla.

„No, zítra by dost dobře mohl nastat ten den, kdy naše škola přijde o svýho největšího lamače srdcí.“

„Proč, to se Killian chystá umřít a udělat svět lepším místem?“ odfrkla jsem si.

„Ne, já jen říkám, víš jak, že možná zítra někoho potká, a já nevím, možná se bude chtít usadit.“ Felicity se nervózně ošívala.

Chvíli jsem se na ni dívala a pak jsem se začala smát. Hrozně moc. Sice jsem se u toho trochu dusila, ale i tak jsem svůj smích nedokázala kontrolovat.

Zhluboka jsem se nadechla a začala se smát nanovo. „Dobře, proč si myslíš, že se zítra probudí jako jinej člověk a bude mít potřebu usadit se s jednou holkou?“

Obě po sobě nervózně pohlédly.

Rozhlédla jsem se po parkovišti a hledala tmavě modré BMW. Jo, to bylo moje auto, když vtom mi zrak padl na téma našeho hovoru.

„Jen se na něj podívejte.“

Obě otočily hlavu směrem, kterým jsem ukazovala, a podívaly se na Killiana Vance, který se znovu, opřený o své auto, cucal s jinou holkou. Osahával jí zadek a ona se na něm držela, jako by na tom závisel její život.

„Dneska jsem ho viděla v uklízečský komoře s Claire. Pak jsem ho viděla líbat se s nějakou jinou holkou v angličtině. A teď se tady líbá s nějakou brunetkou. Tři holky za den, lidi. A tím si ani nejsem jistá, kolik jich bylo doopravdy.“

„No jo. Je to... um, hráč. To přece nepopíráme,“ řekla Vivienne.

Felicity přikývla. „Jo, chci říct, já jen říkám, že ho možná nějaká holka srazí do kolen?“

„O jaký holce to mluvíš, Felicity? Vždyť už se líbal úplně s každou na škole!“ nad jejím návrhem jsem protočila oči.

„Já nevím. Já jenom říkám, že by se mohl změnit.“ Vivienne se nervózně zasmála.

Chovaly se obě strašně divně.

„Víte co,“ odemkla jsem auto a mrskla tašku na místo spolujezdce, „ten den, co se změní, se s ním sama vyspím. Na to vám dávám slovo.“ Zasmála jsem se a s pobavením zakroutila hlavou.

Obě se nervózně uchechtly, pak si vyměnily zvláštní pohled, zamávaly mi a zamířily ke svým autům.

Zakroutila jsem hlavou a potichu se zasmála.

Že by Killian Vance změnil své způsoby? Nad tou představou bych se mohla smát věčnost.