Kapitola třetí: Myslím, že občas zapomínají, že jsou sami rodiči tří hormonálně nevyrovnaných teenagerů.

Neřekla bych, že město, ve kterém jsem žila, byla nějaká vzkvétající metropole. Spíš naopak. Město, ve kterém žiju už od narození, je tiché, malé městečko zasazené v kopcích. Nebylo to ale jedno z těch zapadlých městeček odříznutých od světa, kde by každý znal každého.

Oakhaven bylo středně velké město s dvěma středními školami, třemi základními a řadou školek. Na okraji Oakhavenu se nacházela i malá prestižní univerzita, která nepřijímala mnoho přihlášek, a tak měla ve srovnání s jakoukoli velkou univerzitou mnohem méně studentů.

Oakhaven byl ze tří stran obklopen hustými lesy. Kdybyste se podívali seshora, vysoko z oblohy, měl by les tvar půlměsíce. Bohatství stromů v oblasti způsobovalo, že ve městě bylo chladněji než v jiných nedalekých městech a docela často tu pršelo.

Nejbližší velké město bylo odsud vzdálené skoro šest hodin, bylo více industrializované, působili tam velcí podnikatelé, stálo tam víc budov a mělo mnohem víc obyvatel.

Druhé nejbližší město bylo půl dne cesty a byla to spíše poklidná malá obec. Kdybyste tam přespali a cestovali ještě dalších šest hodin na východ, narazili byste na rozrůstající se pobřežní městečko s těmi nejkrásnějšími plážemi. To pobřežní město, Solana Bay, bylo pro nás obyvatele Oakhavenu oblíbenou destinací na dovolenou.

Vyrazila jsem z areálu školy a namířila to k domovu. Můj dům ležel dvacet minut jízdy od školy.

Pobrukovala jsem si melodii známé popové písničky, zatímco jsem parkovala své BMW na příjezdové cestě k našemu domu. Tohle auto bylo mé zlatíčko, zaplatila jsem si ho úplně sama (s malou pomocí mých rodičů), a to z výplat, které jsem týden co týden dostávala za práci v cukrárně L’Aube Pâtisserie. Pracovala jsem tam už od doby, kdy mi to zákon poprvé umožnil, takže jo, skoro tři roky.

Vystoupila jsem z auta a otevřela domovní dveře. Vkročila jsem do světle modře vymalovaného dvoupodlažního domu a namířila si to rovnou do kuchyně.

A hle, spatřila jsem své rodiče, jak se přímo na kuchyňské lince zuřivě muchlují. To je pohled, který zkrátka vidět nechcete. Jakože nikdy.

Nechutné. Chovali se jako nadržení puberťáci. Myslím, že občas zapomínají, že jsou sami rodiči tří hormonálně nevyrovnaných teenagerů.

Moji rodiče byli už od střední školy lásky jako trám a jejich vztah vydržel silný už od let na vysoké. Milovali se tak moc, že kvůli nim občas byly rodinné večeře naprosto nesnesitelné. Když sedíte se svým bratrem u jednoho stolu, fakt se nechcete dívat, jak na sebe vaši rodiče hází zamilované pohledy a předvádějí svůdná gesta.

Ale asi jsem měla štěstí, že mám rodiče, kteří by pro sebe udělali první poslední. Díky nim jsem věřila na lásku. Jak jsem tam tak stála, nemohla jsem se ubránit přání, abych i já měla se svým budoucím manželem takovou chemii, až mi potáhne na čtyřicet.

„Ahoj,“ řekla jsem nejhlasitěji, jak to jen šlo, abych si zajistila, že si mě určitě všimnou. Jakmile jsem to vyslovila, oba od sebe okamžitě odskočili se zmačkaným oblečením, rudými tvářemi a nervózními úsměvy.

Táta si trapně odkašlal a nervózně se na mě usmál. „Ehm, jenom jsem, ehm, p-pomáhal tvé mámě uvařit večeři.“

Nemohla jsem si pomoct, rty se mi samy od sebe roztáhly do širokého pobaveného úsměvu. „Ale jistě tati, to je přesně to, cos dělal.“

Nervózně se poškrábal na zátylku a za mírného kašlání prakticky utekl z kuchyně.

Podívala jsem se na mámu a obě jsme vybuchly smíchy.

„Měla bys být na tátu mírnější, zlato.“

„Panebože, ale bylo to tak vtipný.“

Máma se znovu zasmála. „To jo, ale neříkej tátovi, že jsem to řekla.“

Žertovně jsem jí zasalutovala. „Zavolej mě, až bude hotová večeře.“

Přikývla a já začala stoupat po schodech k sobě do pokoje. Cestou jsem ještě zkontrolovala svého čtrnáctiletého bratra Tobyho, abych zjistila, jak se mu daří, jenže ten ve svém pokoji jako vždy tvrdě spal. Ten kluk spal úplně furt.

S úsměvem jsem zakroutila hlavou. Naše rodina měla do normálu daleko, ale měli jsme se strašně rádi. Jistě, sem tam jsme se kvůli hloupostem pohádali, ale přesto bych je za nic na světě nevyměnila.

***

Následující ráno jsem se probudila se čtyřicetiminutovým zpožděním. Svádět to na sebe nehodlám, byla to chyba Netflixu.

Moji rodiče odcházejí do práce dřív, než já vyrážím do školy, a na mého malého bratra Tobyho nebylo v tomhle směru absolutně žádné spolehnutí, takže mě rozhodně vzbudit nemohl. A teď mě čekalo zpoždění a vynechaná první hodina. Naprosto skvělý.

Moje první dva dny v maturitním ročníku začaly zkrátka grandiózně!

Rychle jsem vyskočila z postele a během několika minut jsem provedla ranní hygienu. Jakmile jsem se osprchovala a nasoukala do oblečení, seběhla jsem po schodech a vyrazila z domu.

Nasedla jsem do auta a z příjezdovky vystřelila jako blesk. Řídila jsem jako šílená, jen abych do školy dorazila alespoň patnáct minut před začátkem druhé vyučovací hodiny. V rekordním čase jsem zaparkovala na školním parkovišti. Ve spěchu jsem vyskočila a běžela celou cestu z parkoviště až k hlavním dveřím školy. Rozrazila jsem dveře a podívala se na hodiny, zatímco jsem se zoufale snažila popadnout dech.

Jo! Do začátku druhé hodiny mi zbývalo celých patnáct minut. Zatančila jsem si malý oslavný taneček, než jsem si uvědomila, že musím dýchat, abych vykompenzovala to tempo, které jsem nasadila. Ne, vážně nejsem zrovna sportovní typ.

Když jsem se přesvědčila, že neumřu na nedostatek kyslíku, zvolna jsem se rozešla ke své skříňce. Chodby byly vylidněné, protože všichni seděli ve svých třídách.

Vyťukala jsem číselný kód, odemkla skříňku a začala si v tom maličkém prostoru rovnat věci, jelikož jsem v ní od loňska stihla udělat pěknej bordel. Srovnala jsem si knížky a vyházela všechny zbytečnosti, co už nebudu potřebovat.

Zrovna když jsem vytahovala sešity, které budu na další hodinu potřebovat, zaslechla jsem rychle se blížící kroky. Není náhodou běhání po chodbách zakázané? Někdo tam pádil, jako by mu šlo o život.

Natáhla jsem krk, abych na toho šílence, co běžel úplně naslepo, jako by ho honili psi, lépe viděla.

Ta osoba se nezadržitelně blížila a pravděpodobně nakonec vrazí přímo do zdi.

Na konci chodby se objevil Killian Vance a vůbec nepůsobil zadýchaně. Tedy ano, věděla jsem, že je ve školním fotbalovém týmu a má dobrou výdrž, ale vážně, ani trochu nepopadal dech?! Já bych po takovém sprintu vypadala, že vypustím duši.

Když se Killian konečně zastavil po tom svém šíleném maratonu, zůstal tam chvíli stát a upřeně se na mě díval. Nevím proč, prostě jsem ze sebe nedokázala odvrátit zrak. Zíral na mě s nečitelným výrazem ve tváři a stál tam celý zádumčivý a temný.

Ale byl pohledný, jako vždycky. Mohu si o něm říkat, že je to playboy a kretén, ale ani já nemohu popřít, jak zatraceně sexy je. Ach jo! Ale ta jeho zkažená povaha! Oblečený v šedém tričku s výstřihem do V a roztrhaných modrých džínech vypadal stejně zastrašujícně a přitažlivě jako vždy.

Na malý okamžik jsem zadoufala, že se možná dívá na někoho za mnou, ale tu myšlenku jsem okamžitě zaplašila, jakmile jsem si uvědomila, že všichni studenti byli na vyučování.

Rozrazil se přímo ke mně kalkulovanými a vyrovnanými kroky. Kráčel ke mně jako predátor a já byla jeho kořist. Polkla jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, proč by zrovna Killian Vance ze všech lidí ukrojil celé dvě minuty ze svého nabitého rozvrhu školního proutníka, aby si sem se mnou přišel popovídat.

Když ke mně došel, stoupl si dost blízko. Až příliš blízko. Špičky bot se nám dotýkaly a naše hrudníky byly jen pár centimetrů od sebe. Dobře, na můj vkus rozhodně moc blízko.

I když stál takhle moc blízko, nějak se mi nedařilo udělat ten nutný krok vzad a vzdálenost mezi námi o něco zvětšit.

Jeho mentolový dech mi ovíval tvář. Chtěla jsem se stáhnout. Udělat krok dozadu. Vážně jsem chtěla. Ale jeho oči mě nějakým způsobem naprosto zhypnotizovaly. Byly magnetické a žádaly si mou plnou pozornost. Navíc byly opravdu nádherné. Byly jemně zelené a ve chvíli, kdy na ně dopadlo světlo, mohla jsem v nich naprosto zřetelně rozeznat drobné zlaté skvrnky.

Nebyly jen krásné, byly přímo uhrančivé.

„Jak se jmenuješ?“ Killianův chraplavý hlas mě vytrhl ze zamyšlení.

Tato otázka mě s definitivní platností probudila z tranzu. To si ze mě dělá prdel?! Abych byla upřímná, cítila jsem se uražená.

Žila jsem ve stejném městě jako Killian, chodili jsme na stejnou základku a teď i na střední. Ve druháku jsme spolu dokonce po celé roky sedávali a dělali na spoustě společných projektů. Vždyť se mnou ještě včera flirtoval. Ale co jsem si vůbec slibovala? Že si bude pamatovat jméno každičké holky, se kterou se vyspal nebo se kterou flirtoval?! Nejspíš by mohl napsat vlastní knihu DÍVČÍCH JMEN.

Přerušila jsem oční kontakt, vrazila si učebnice do batohu, zabouchla skříňku a pod fousy zamumlala: „Kreténe.“

Už jsem se k němu otočila zády, že odejdu, když vtom mě Killian chytil za zápěstí a otočil si mě čelem k sobě.

Co to s ním sakra bylo?

„Co?“ zasyčela jsem.

„Dobře, opravdu mě mrzí, že si nepamatuju tvoje jméno a že jsem ti nezavolal. Ale přísahám, dej mi svoje číslo ještě jednou a já se ti zaručeně ozvu.“ V hlase mu zaznívalo zoufalství a jeho oči mě žadonivě prosily. Růžové rty se mu stáhly do roztomilého našpulení, o kterém jsem byla přesvědčená, že to po něm holkám podlamovalo kolena vlevo, vpravo i uprostřed.

„Cože?“ Teď už jsem byla zmatená doopravdy. Co se to tady do pekla dělo?!

Poškrábal se na zátylku a nervózně se zasmál. „Vyspal jsem se s tebou a druhej den jsem ti nezavolal. Vždyť přesně proto jsi na mě tak naštvaná, ne?“

Počkat, cože?

Jakou má tenhle nedospělý chlap kuráž!

Při jeho ignorantském a arogantním přístupu mi tělem projela vlna vzteku.

„Nikdy jsem s tebou nespala, Killiane, a nikdy nebudu. A teď bude nejlepší, když mě pustíš a necháš mě jít,“ zasyčela jsem.

Vypadal ohromeně a já chvíli přemýšlela, co se mu právě honilo hlavou. Že na téhle škole zbyly nějaké holky, se kterými ještě nespal? Nebo že ho odmítnu, i když jsem s ním ještě nikdy v posteli neskončila? Nebo se divil, proč po něm nešílím jako každá druhá holka v tomhle městě?

Obočí se mu stáhlo v nechápavém gestu, jako by to, co jsem právě řekla, bylo zhola nemožné.

Ušklíbla jsem se.

Killian se ponořil do vlastních myšlenek a já ucítila, jak povolil sevření.

Vymanila jsem ruku přesně ve chvíli, kdy zazvonilo, a vyrazila směrem ke třídě.