Kapitola čtvrtá: „Párty. U mě doma. Dneska. Přijď.“ Killian zrudl.

„Proč na tebe Killian Vance pořád tak zírá?“

zašeptala dívka sedící po mé levici a připadalo mi, že snad posté.

V duchu jsem zaúpěla. „Kdyby nebylo tebe, ani bych nevěděla, že se na mě dívá. A naposledy. Já. To. Nevím.“ Zatnula jsem zuby.

Zrzka si mě propíchla vražedným pohledem a vrátila se ke psaní smsky uprostřed hodiny.

Zhluboka jsem se nadechla a připravila se prověřit, zda měla pravdu, stejně jako jsem to udělala už dvacetkrát předtím. Věděla jsem, že se na mě dívá, protože jsem ten jeho intenzivní pohled nějakým způsobem cítila v týlu.

Nicméně, sebrala jsem odvahu a otočila hlavu. A opravdu tam byl, v zadní řadě, v rohu místnosti a stále na mě hleděl s nečitelným výrazem. Nemyslím si, že by se na kohokoli jiného ve třídě podíval, protože pokaždé, když jsem otočila hlavu, měl oči upřené jen na mě.

Několik vteřin jsem opětovala jeho zastrašující pohled, zvedla levé obočí a telepaticky se ho ptala, proč se chová jako děsivej stalker a zírá na mě už od začátku hodiny.

On se na mě jen dál díval se stejným kamenným výrazem, když vtom se mu rty cukly nahoru a odhalily jeho typický úšklebek, který jsem z celého srdce nenáviděla.

Protočila jsem oči a podívala se dopředu na učitele, který neustále něco mlel o nějaké kvantové teorii a vypadal, že chce vypadnout ze školy úplně stejně nedočkavě jako my studenti.

A přísahám, že jestli se mě ještě jeden člověk zeptá, proč na mě ten Killian Vance sakra tak zírá, asi vyletím z kůže. Jak bych to k čertu měla vědět, proč na mě tenhle idiot pořád vejrá?

Vivienne a Felicity z toho o obědě měly doslova Vánoce, když Killian pořád zíral a zíral a zíral na náš stůl, vlastně přímo na mě. Dokonce jsem musela změnit zatracené místo, abych se na něj nemusela dívat přímo.

Jakože, co se mu vůbec stalo? Probudil se dneska ráno s jediným posláním, a sice že mě zabije pohledem?! Pokud to byl jeho plán, tak to rozhodně fungovalo.

On ani nemrkne. Je to, jako by chtěl neustále hrát na zíranou.

Měli jsme spolu tři hodiny a cítila jsem jeho pohled na zadní straně hlavy každou zpropadenou vteřinu. To si ti učitelé ani nevšimnou, že nedává pozor, nebo mají proti mně nějakou osobní vendetu, protože pokaždé, když jsem se otočila, učitel na to hned upozornil?

A následkem toho si teď jsem docela jistá, že půlka školy si musí myslet, že ho sjíždím pohledem já.

„Hej Elaro?“ ozval se za mnou mužský hlas.

„Jo,“ naklonila jsem se dozadu, abych slyšela o něco líp.

„Proč na tebe Killian pořád tak zírá?“

Povzdechla jsem si a pleskla čelem o lavici.

***

Sbalila jsem si věci hned, jak zazvonilo, nedočkavá konečně vyrazit domů.

„Slečno Sterlingová, zůstaňte po hodině.“

Řekl pan Faulkner.

Skvělý.

S odfouknutím jsem si sedla zpátky na židli a čekala, až se třída vyprázdní, zatímco jsem si přála, abych i já mohla vypadnout dřív.

Když všichni zmizeli, vstala jsem od lavice uprostřed třídy a zamířila k učitelské katedře, kde seděl pan Faulkner. Na rtech mu pohrával lehký úsměv.

Tak fajn, to je dobré znamení. Alespoň jsem neměla žádný průšvih.

„Elaro, možná jsem vás dosud neučil, ale od všech učitelů jsem slyšel, že jste premiantka.“ Usmál se vážně děsivým způsobem.

„Um, jo.“ Co na tohle mám k čertu asi tak odpovědět?

„To je skvělé, protože v tomto školním roce budu dohlížet na skupinu dvaceti studentů, kteří se zapojí do našeho školního doučovacího programu. A byl bych rád, kdybyste byla jednou z nich.“

Nebyla jsem jednou z těch ultra šprtů, co dostávají áčka po celý rok. Měla jsem slušné známky, často jsem se pohybovala kolem béčka a byla jsem si naprosto jistá, že takových studentů jako já je spousta. Tenhle chlap přede mnou, se kterým jsem předtím neprohodila ani dvě věty, si myslel, že bych mohla být dobrá doučovatelka. Nikdy předtím jsem v doučovacím programu nebyla, jak ho vůbec napadlo moje jméno?

„Jo, dobře. Budu o tom přemýšlet.“

Znovu se usmál a podal mi z horní zásuvky svého stolu přihlášku. „Prostě tuhle přihlášku vyplňte a pak mi dejte vědět, ano?“

Vzala jsem si od něj ten leták a přikývla.

Jakmile jsem vyšla ze třídy, leták jsem zmuchlala a hodila ho do nejbližšího koše.

Neměla jsem absolutně žádný zájem investovat svůj už tak omezený volný čas do doučování někoho, koho jeho známky vlastně vůbec nezajímají. Moje práce v L’Aube Pâtisserie mi brala tolik času, pochybovala jsem, že bych zvládla kohokoli doučovat.

Chodby zely prázdnotou, vyučování skončilo už před dvaceti minutami. Jak ten čas letí! Všichni se prakticky rozprchnou pryč ze školy hned, co zazvoní. Jo, přesně takhle moc všichni tu díru nenáviděli.

Zamířila jsem ke své skříňce, když tu mě zčistajasna cizí ruka chytila za zápěstí a já byla hrubě vtažena do prázdné učebny.

Trochu jsem zavrávorala, jak se mnou smýkl, a zavřela oči, protože jsem si byla jistá, že spadnu, jelikož se to k mojí neohrabané povaze naprosto hodilo. A když už jsem měla v neuspořádané hromadě žuchnout na podlahu, ovinuly se mi kolem pasu něčí paže a pomohly mi získat zpět rovnováhu.

Otevřela jsem oči a jediné, co jsem viděla, byla rozlehlá plocha něčí hrudi. Rozhodně patřila muži. Ten člověk stál těsně u mě. V mé osobní zóně. Dokonce jsem cítila jeho kolínskou, která byla neuvěřitelně podmanivá. Musela jsem se bránit nutkání čapnout ho za tričko a přičichnout si k němu.

To by vůbec nebylo trapný.

Vzhlédla jsem a uviděla Killiana, jak se na mě dívá shora. Samozřejmě, musel to být Killian. Ten kluk byl dneska prostě všude! Zíral na mě s nesmírně intenzivním výrazem... touhy? Chtíče? Ani to nedokážu popsat. Při té naší blízkosti a náhlém stoupnutí teploty v místnosti se mi zatajil dech.

Jeho velké, teplé dlaně na mém pase vysílaly do celého mého těla slastné záchvěvy a já se jen stěží nutila nezavřít oči a nenaklonit se k němu.

Byla jsem lapená v tranzu. V tranzu, do kterého mě přivedl ze všech lidí právě Killian Vance.

Chtěla jsem se pohnout, opravdu ano. Nebo alespoň nějaká moje část. Tahle část si byla plně vědoma toho, že měl Killian ruce na mém pase. Ty samé ruce, kterými – tím jsem si byla jistá – už osahával nespočet žen. Tahle část mě chtěla přinutit, abych ustoupila z jeho objetí, protože jsem Killiana přece nenáviděla už od doby, kdy zlomil srdce mojí sestře. Ta část se mi snažila připomenout, že bych se pro něj stala jen dalším zářezem na pažbě v jeho nekonečném seznamu úlovků.

Naneštěstí ale byla tahle moje část strašně malá a rychle se vytrácela.

Dlouze jsme se na sebe dívali. A kdyby to ticho nezačalo být nekomfortní, nejspíš bychom takhle zírali ještě dál.

Zatřepala jsem hlavou, abych ty zrádné myšlenky zapudila, a pokusila jsem se o krok zpět. Ale nenechal mě, což mě z nějakého důvodu vůbec nepřekvapilo.

Zprudka se naklonil a přisál se svými rty na ty mé. Všechny racionální myšlenky se okamžitě vykouřily, protože to další, co jsem zaznamenala, bylo, jak mu mé ruce, které mi do té doby bezvládně visely podél těla, objaly krk, abych si ho přitáhla blíž. Jeho rty s těmi mými dokonale splynuly, jako by pro mě byly stvořené. Z té nečekané vlny touhy, co mi projela tělem, a z toho chtíče, který jsem prožívala, se mi podlomila kolena, a nebýt Killianových paží obmotaných kolem mého pasu a přidržujících mě, aby o mě nepřišel, zaručeně bych se zhroutila na zem do změti splašených hormonů.

Cítila jsem, jak se mu napínají svaly na ramenou. Připadala jsem si, jako bych se každou chvíli měla prostě vznést.

Jazykem proklouzl z úst, začal mi sát spodní ret a dožadoval se vstupu. Nemohla jsem jinak, než ze sebe vydat sténání a ten vstup mu povolit.

Jeho jazyk masíroval můj a opanoval každý milimetr mých úst. Bojovat s ním v tomhle polibku o dominanci byla předem prohraná bitva a vůbec mi nevadilo ji prohrát.

Své rty jsem od těch jeho odtrhla jen s obrovským sebezapřením a nabrala do plic spoustu vzduchu.

Killian ale nepřestal. Nepotřeboval náhodou taky dýchat?

Rozséval drobné letmé polibky od koutku mých rtů až po čelist. Pak za uchem, na krku. A na rameni. Po tom posledním mi tělem projel záchvěv touhy.

Opřel si hlavu do prohlubně mého krku a nasál mou vůni.

Odtrhl se od mého krku, zachytil můj pohled a já v něm spatřila jeho chtíč. Čirý, neskrývaný chtíč.

Zorničky měl rozšířené, až se zdály téměř černé.

Olízl si spodní ret a můj pohled sjel k jeho rtům, které mi ještě před okamžikem tak obratně masírovaly ty moje.

Zabojovala jsem s nutkáním si ho přitáhnout zpátky a zlíbat ho do bezvědomí. Věděla jsem, že i on to chce. Viděla jsem mu to na očích a v napjatých ramenních svalech, kterých jsem se stále držela.

Jednou rukou dál spočíval na mém pase, tou druhou mi sevřel tvář a já se do jeho dotyku podvědomě opřela. Užívala jsem si, jak na mé jemné kůži působí jeho drsné, mozolnaté dlaně. Na zlomek vteřiny jsem zavřela oči a ten okamžik si vychutnávala.

„Párty. U mě doma. Dneska. Přijď.“ Killian zrudl.

Oči se mi při Killianově chraplavém hlasu rozletěly dokořán.

Páni! Byl snad Killian tak mimo, že ze sebe ani nedokázal dostat kloudnou větu? Jasně, byla jsem na tom dost podobně, ale troufám si tvrdit, že já bych srozumitelnou větu ještě složila. No jasně, promluvilo na mě kousavě mé podvědomí.

Killian si odkašlal a po tvářích se mu rozlil ruměnec. Wau! Ještě nikdy jsem neviděla Killiana se červenat. Nikdy! A byl to skvělý pocit vědět, že to já jsem důvodem, proč byl tak vyvedený z míry a rozrušený.

„Um, dneska pořádám u sebe doma párty. Přijď. Prosím.“

PROSÍM? To bylo další slovo, co Killian Vance do pusy nevzal. Byl zvyklý, že se nad každým jeho slovem lidé rozplývali a dělali mu stafáž. Cítila jsem se poctěná a výjimečná. A šťastná.

Byla jsem omráčená a naprosto bez sebe, takže jsem zvládla jenom přikývnout. Cítila jsem, jak se mi rty uvolnily, a věnovala mu jemný úsměv.

Usmál se. Ne tím úšklebkem, který jsem na něm nenáviděla, ale normálním dospělým úsměvem.

„Víš, myslím, že si zasloužím ještě jednu pusu.“

„Proč?“ To slovo z mých úst sice vyšlo, ale ani to neznělo jako můj hlas. Byl mnohem chraplavější a... plný touhy?!

„Protože mám narozeniny.“

Jemně se na mě usmál a zadíval se na mě s upřímným obdivem. Hrál si s pramenem mých hnědých vlasů, který se mi během toho našeho malého líbacího sezení nějak vyvlékl z culíku.

Na odpověď nečekal, naklonil se a ukradl si další polibek. Ne že by mi to vadilo.

Ten druhý polibek byl mnohem vášnivější a hladovější. První polibek byl v porovnání s tímhle nic. Myslím, že jsem asi dvakrát zasténala a, nechci se tu nějak vytahovat, on sténal taky!

Od mých rtů se odlepil až s velkou nevolí. Zhluboka se nadechl, podíval se na hodinky a povzdechl si. „Musím jít.“ Lehce se usmál, svými prsty mi přejel po klíční kosti, po čemž mi naskočila husí kůže a ten dotyk za sebou zanechal horkou ohnivou stopu.

Odtáhl se, dal mi letmou pusu, usmál se na mě a ze třídy vyběhl. Nedělám si srandu. On doslova utekl ze třídy. A mě tu nechal rozpálenou a rozechvělou.

Svatá dobroto!