POHLED CILLIANA

„Vaše budoucí nevěsta měla nehodu a je to vážné.“

Položil jsem telefon a zíral do prázdna. Nemohl jsem uvěřit, že se mi to děje zrovna teď, v téhle už tak dost mizerné situaci.

„Arthure!“ zavolal jsem na svého řidiče.

„Ano, pane,“ do mé kanceláře rychle vstoupil mladý muž.

„Připrav auto, jedeme do nemocnice.“

„Rozkaz, pane,“ odpověděl a odešel.

O několik minut později jsem seděl na sedadle spolujezdce, zatímco mě Arthur vezl do cíle.

Už snad posté jsem si povzdechl a promnul si obličej. Jak se to mohlo stát? ptal jsem se sám sebe znovu.

Tento víkend jsem se měl ženit a moje nastávající měla právě vážnou nehodu.

Měli jsme všechno naplánované, všechno bylo dokonalé.

Bylo to domluvené manželství. Potřeboval jsem nevěstu na jeden rok kvůli obchodním účelům a ona potřebovala peníze. Už jsme všechny oblafli a donutili je věřit, že jsme do sebe zamilovaní. Znovu jsem si povzdechl při pomyšlení, o kolik akcií přijdu, pokud se tento víkend neožením.

Cesta do nemocnice byla poměrně dlouhá, takže jsme dorazili až v noci. Jakmile jsme zaparkovali, okamžitě jsem vystoupil a zamířil dovnitř.

Šel jsem k recepci, kde mi sdělili, že právě provádějí sérii testů a ošetření.

Zkusil jsem si sednout, ale byl jsem neklidný, tak jsem jen přecházel sem a tam a čekal na zprávy.

Po několika minutách vyšel lékař a já k němu přistoupil.

„Před chvílí sem přivezli moji snoubenku,“ řekl jsem a nezdržoval se zdvořilostmi.

„Ach ano, recepční už mi říkala, že čekáte,“ odvětil.

„Takže, jak to vypadá?“ zeptal jsem se nervózně.

„Ta nehoda byla dosti vážná a utrpěla nějaká zranění,“ řekl.

„Nějaká zranění, to nezní tak zle,“ pomyslel jsem si s nadějí.

„Ale velmi silně se udeřila do hlavy a má otřes mozku. Je také v kómatu,“ dodal smutně.

„Sakra,“ zaklel jsem a promnul si oči.

„Chcete ji vidět?“ zeptal se laskavě.

„Jistě,“ odpověděl jsem a následoval ho.

Došli jsme do pokoje, kde byla hospitalizována, a bylo mi jí opravdu líto. Měla několik zranění v obličeji a na rukou, ale jinak by si člověk myslel, že si jen dává šlofíka.

Vešel můj řidič a podal mi služební telefon s tím, že se řeší něco neodkladného.

Omluvil jsem se a vyšel ven.

Když jsem vyřídil hovor, rozhodl jsem se zůstat chvíli venku, abych si utřídil myšlenky.

S rodiči své budoucí nevěsty jsem se moc neznal, tak jsem si udělal v duchu poznámku, že musím zavolat její nejlepší kamarádce a říct jí, co se stalo.

Poodešel jsem k boku budovy a opřel se o zeď, hledě do tmy.

Během minuty jsem si všiml pohybu na plotě, jako by na něj někdo lezl.

Popošel jsem blíž a lépe se podíval.

Viděl jsem, že je to dívka v nemocniční košili. Došlo mi, že se nejspíš snaží z nemocnice utéct, a říkal jsem si proč.

„Co si myslíte, že děláte?“ zavolal jsem.

Postava na zlomek vteřiny ztuhla a pak zběsile pokračovala dál, jako by se snažila svůj útěk urychlit.

Rozsvítil jsem na telefonu baterku a namířil ji na ni, abych si ji lépe prohlédl.

Neobtěžovala se zastavit, ani se na mě nepodívala. Místo toho její rychlost a odhodlání vzrostly a já se skoro musel smát, když jsem viděl, jak se jí třesou nohy.

„Mladá dámo, budu vás muset požádat, abyste slezla dolů,“ prohlásil jsem.

„Co chcete?“ vyhrkla a znělo to zoufale.

„Chci, abyste okamžitě slezla. Je očividné, že se snažíte utéct, a já se na to nemůžu jen tak dívat,“ řekl jsem.

„Jestli neslezete hned, budu muset zavolat ochranku,“ dodal jsem, když jsem viděl, že se nehodlá vzdát.

„Prosím, nechte mě být,“ řekla a hlas se jí zlomil.

„Nebudu vás prosit dvakrát. Jestli se pohnete dál, volám ochranku,“ řekl jsem věcně.

Pomalu začala slézat dolů a já si nemohl nevšimnout, jak křehce a slabě vypadá. Říkal jsem si, jestli by ten plot vůbec dokázala přelézt.

Když se konečně ocitla na zemi, viděl jsem, že už pláče.

Sklíčeně se posadila na zem a rozvzlykala se na celé kolo.

Nevěděl jsem proč, ale najednou jsem pocítil vinu. Zaplašil jsem ten zvláštní pocit, posvítil jí do tváře a málem mi vypadl telefon z ruky.

Chvíli jsem neříkal nic, jen jsem na tu mladou dámu zíral. Kdybych před pár minutami neviděl svou snoubenku ležet v bezvědomí uvnitř nemocnice, okamžitě bych si myslel, že je to ona, kdo si tu teď vyplakává oči.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se dívky a rozhlédl se kolem, abych se ujistil, že nemám halucinace.

„To bych se měla ptát já vás, když jste mě chytil a zničil mi plán na útěk,“ vzlykala.

„Když už jste mě chytil, proč ztrácíte čas a nepředáte mě ochrance?“ pokračovala.

„No, to sám nevím,“ přiznal jsem.

„Proč se snažíte utéct?“ vyzvídal jsem, stále zmatený z toho, že vypadá přesně jako moje budoucí nevěsta. Byly identické, jediný patrný rozdíl byl v jejich hlase. Hlas téhle dívky byl klidnější.

„Nemám peníze na zaplacení účtů, tak mě napadlo, že uteču,“ řekla a stále plakala.

„A co vaše rodina?“ zeptal jsem se.

„Rodina,“ opakovala a slabě se uchechtla.

„Byla jsem v nemocnici, protože jsem darovala ledvinu svému příteli, o kterém jsem si myslela, že mě miluje. Bohužel jsem po operaci upadla do kómatu. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že ho rodiče odvezli ze země a všechny účty nechali napsat na mě. Taky mi vybílil účet, takže jsem úplně švorc. Rodiče mi nepomůžou, protože nemocnici dlužím 30 000 dolarů,“ dokončila se škytnutím.

„No, to mě mrzí. A mrzí mě i to, že jsem vám zkazil útěk. Nemohl jsem vás jen tak nechat odejít, kdo ví, jestli jste někoho nezabila a nesnažila se zmizet,“ řekl jsem ve snaze ji trochu uchlácholit.

„Proč jste tady vy?“ zeptala se.

„Moje budoucí nevěsta měla dnes nehodu a přivezli ji sem. Měli jsme se tento víkend brát, ale je v kómatu,“ odpověděl jsem a stále jí hleděl do tváře.

Teď už její pláč vystřídalo jen občasné vzlyknutí, tak jsem jí nabídl rámě, protože stále seděla na zemi.

Chytila se mě a pomalu vstala, oprašujíc si hlínu z té směšně velké košile.

Uvědomil jsem si, kde jsem a kde bych měl být, ustoupil jsem a s dalším „promiňte za ten zkažený útěk“ jsem se otočil a vykročil zpět k nemocnici, přičemž jsem už cítil, jak mě začíná bolet hlava.

Náhle jsem se zastavil a spěšně se vrátil k ní, kde stále stála.

„Vezmete si mě? Zaplatím všechny vaše dluhy, pokud budete souhlasit, že budete rok mojí nevěstou.“