O několik hodin později,

Genevieve a její matka balily věci, které bude během pobytu na hradě potřebovat.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku,“ utěšovala ji matka.

Byla hluboká noc.

Genevieve si každou chvíli hluboce povzdychla.

Nikdy v životě by ji nenapadlo, že si jednou bude s matkou balit kufry, aby šla žít na hrad k Ďáblovi, o kterém už od dětství slýchala děsivé příběhy.

Připadalo jí to jako sebevražedná mise, ale co mohl její otec namítat, když promluvil Silas?

„Myslím, že bys to měla říct Dominicovi. Bude mít o tebe starost, když se s tebou nebude moci spojit,“ řekla matka.

Genevieve se na několik vteřin odmlčela, než pokračovala v práci.

Matka si všimla změny v jejím chování a přišla k ní.

„Co se děje? Stalo se mezi vámi něco?“

Genevieve si povzdechla, ale nic neřekla.

„Je to vážné?“

Genevieve se zhroutila. Už to v sobě nedokázala dál dusit.

„Rozešel se se mnou.“

Oblečení, které matka držela v ruce, jí nevědomky vypadlo a ústa se jí otevřela dokořán. Tohle nečekala.

Genevieve a Dominic byli v jejich škole středem pozornosti. Všichni nad jejich láskou žasli a Genevieveina matka si myslela, že jejich případ bude jiný než u ostatních mladých párů, ale mýlila se.

Pevně dceru objala. „To mě moc mrzí.“

Genevieve plakala ještě víc. „Kéž by dnešek nikdy nenastal.“

„Pššt... tohle neříkej. To neříkej.“

„Myslím to vážně, mami.“

„Vím, že máš teď zlomené srdce, ale...“

„Dnešek měl být pro mě šťastný den.“

Matka si povzdechla. „Někdy se takové věci dějí z nějakého důvodu.“

Genevieve si povzdechla.

„Ani se nenaděješ a budeš zase doma.“

„Doufám v to.“

≈

Genevieve znovu objala matku, než vklouzla do otcova auta. Přemýšlela, jestli je dnešek posledním dnem, kdy své rodiče vidí.

Po tváři jí stekla slza.

„Neplač, Genevieve. Slibuju, že tě odtamtud dostanu dřív, než si myslíš.“

Genevieve neřekla ani slovo. Otcovým slovům příliš nevěřila.

Věděla, že jediný, kdo ji odtamtud může dostat, je Silas, strůjce všeho, co se právě dělo.

Genevieve přemýšlela, co to musí být za děsivého muže, ten Ďábel, když před patnácti lety vyvraždil celou svou rodinu.

Otočila hlavu k otci.

Veškerá jeho pozornost se upírala na cestu.

„Tati,“ oslovila ho. „Setkal jsi se někdy s Ďáblem?“

Otec přikývl.

Genevieve se na sedadle narovnala. Stejně jako ostatní dívky neměla tušení, jak Ďábel vypadá, a byla zvědavá, protože se za pár hodin měl stát jejím pánem.

„Jak vypadá?“

„Byl velmi vysoký.“

„Jako ty?“

„Vyšší než já.“

„Jako Silas?“

„O něco vyšší než lord Silas, myslím.“

Genevieve přikývla, ale chtěla vědět víc. „Byl tehdy milý?“

„Vždycky byl chladný, rozzlobený a podrážděný, takže si od něj všichni raději udržovali odstup. Už tehdy to nebylo normální dítě. Vypadal spíš jako predátor než jako člověk.“

Genevieve si povzdechla. „A takovému muži mě posíláš sloužit.“

„Omlouvám se, Genevieve. Tohle je mimo mou moc. Kdybych tě neposlal s ostatními dívkami, Silas by tě zabil dřív než ten Ďábel.“

Genevieve nervózně polkla. Věděla, že otec o Silasově krutosti nelže.

Od dětství slyšela mnoho příběhů o tom, jak je Silas brutální, a proto se ho všichni báli.

Otec brzy zastavil na úpatí hory, kde už parkovala další auta.

Genevieve se s otcem objala.

„Budeš mi chybět. Budeme tě čekat doma.“

„Ty mně taky. Pozdravuj mámu a mou kočku.“

Otec se usmál, pohladil ji po zádech a pustil ji.

Genevieve sledovala, jak otec nastoupil zpět do auta a odjel, stejně jako ostatní otcové, kteří svěřili životy svých dcer do rukou krvežíznivé stvůry.

Genevieve se rozhlédla a uviděla Silase, jak mluví s několika dívkami.

Byl to jediný otec, který ještě neodjel.

Vedl s těmi dívkami velmi vážný rozhovor a Genevieve vrtalo hlavou, co by tak důležitého mohli probírat, co by nemohli vyřešit doma.

Silas dál mluvil a dívky přikyvovaly.

Genevieve od nich odvrátila zrak a podívala se na ostatní dívky, které stály seřazené.

Většina z nich vypadala vyděšeně.

Kdo by také nebyl, když mu řeknou, že má začít sloužit děsivému vrahovi, který vás dokáže zabít jen svým chladným pohledem?

Dívky přecházely sem a tam a snažily se vzájemně seznámit.

Najednou Genevieve pocítila dotek na rameni. Prudce se otočila a uviděla dívku přibližně stejně vysokou jako ona.

Dívka se na ni usmála a natáhla ruku k potřesení. „Já jsem Maisie z Haddon Enterprises. A ty?“

Genevieve jí ruku stiskla. „Já jsem Genevieve ze skupiny Astraeus.“

Maisie se při těch slovech otráveně zatvářila, odešla a ruku, kterou Genevieve podala, si otřela o šaty.

Genevieve o jejím chování ani nepřemýšlela. Stejně tu nebyla od toho, aby si hledala přátele.

Znovu se začala rozhlížet po ostatních.

Všechny vypadaly ve svém oblečení krásně.

Vlasy jim vlály ve větru.

Do nosu Genevieve udeřila vůně čerstvého listí.

„Všichni mě poslouchejte,“ řekl Silas.

Stál před nimi.

Okamžitě všichni ztichli.

„Jsem si jistý, že všichni chápete, proč jste tady. Budete poslušně sloužit majiteli domu před vámi. Nikdo z vás ho nesmí neuposlechnout. Jediný způsob, jak vám mohu zaručit bezpečí, je, že budete dělat, co se vám řekne. Musíte mu sloužit slovem i skutkem. Rozumíte?“

„Ano, pane,“ sborově odpověděly dívky.

„Je čas jít dovnitř.“

Dívky si povzdechly, když se mohutná hradní brána, která byla patnáct let zavřená, otevřela.

Všechny dívky vstoupily a brána se za nimi brzy zavřela.

Silas nasedl do auta a s potutelným úsměvem na tváři odjel.