Mužova silná paže jí sevřela zápěstí a vytáhla ho nad hlavu. Naklonil se nad ni a uvěznil ji pod sebou.

Černá sametová přikrývka jí sklouzla na hruď a odhalila klíční kosti. Její pleť byla na tmavém pozadí neuvěřitelně světlá, čistá a zářivá.

Před svým znovuzrozením nikdy nebyla s mužem v tak intimní blízkosti. Pod jeho vahou znervózněla: „Ty... pusť mě!“

„Odpověz na mou otázku!“ řekl muž stroze. Jeho rty se pohnuly a hlas mu zněl hluboce.

„Co... cože?“ Aria pod jeho přímým pohledem trochu zakoktala.

„Kdo tě sem poslal?“

„...“

Aria ztuhla. Soudě podle jeho tónu, i na něj někdo nastražil past, stejně jako na ni. Zdálo se, že oběti jsou oba.

„Poslouchej mě, ty i já jsme...“ Aria chtěla začít vysvětlovat, když vtom venku zazvonil zvonek.

Následovaly hlasité výkřiky a rány do dveří: „Otevřete! Vy tam uvnitř, okamžitě otevřete, nebo ty dveře vyrazíme!“

„...“

Než oba stihli zareagovat, uslyšeli cvaknutí zámku a do pokoje vtrhla skupina lidí.

V tu ránu začaly blikat blesky fotoaparátů a na oba se snesla sprška záblesků.

Aria měla napůl odhalená ramena, a tak rychle přitáhla přikrývku. Muž jí podvědomě pomohl se zakrýt.

Mírně svraštil obočí a obrátil svůj chladný pohled ke dveřím: „Kdo jste? Jak se opovažujete vtrhnout do cizího pokoje?“

Všichni přítomní tím autoritativním, káravým hlasem zkoprněli. Vzápětí Aria zaslechla, jak někdo tiše vydechl jméno.

„Blackwo... pane Blackwoode...“

V místnosti náhle zavládlo hrobové ticho.

Aria, zahalená v přikrývce tak, že jí vykukovala jen hlava, se rychle rozhlédla kolem.

Bylo jasné, že tito lidé muže poznali, nebo se ho spíš báli.

To jen potvrdilo její tušení, že tento muž je buď nesmírně bohatý, nebo vlivný – v každém případě to nebyl nikdo obyčejný.

„Eh... pane Blackwoode, omlouvám se!“ vyhrkl třesoucím se hlasem číšník s univerzální kartou v ruce.

Jeden z reportérů se s patolízalským úsměvem přidal: „Pane Blackwoode, to je nedorozumění... pouhé nedorozumění!“

Aria je sledovala. V jejích modrých očích se mihl lstivý záblesk. Ti lidé se najednou chovali tak pokorně, a mužovo příjmení bylo Blackwood.

'Je možné, že...' Nemohla se ubránit úžasu nad vlastní myšlenkou.

Pokud jde skutečně o rodinu Blackwoodových, jednu ze čtyř nejvýznamnějších rodin v Coloradu, pak tento muž musí být...

„Pch... nedorozumění?! Já, Killian Blackwood, nikoho z vás neznám. Takže opravdu netuším, kde se to nedorozumění vzalo!“

Když to Aria slyšela, nemohla skrýt překvapení, že se její odhad potvrdil.

Killian Blackwood.

Ten muž byl skutečně Killian Blackwood.

Vzpomínka na tuto noc v jejím minulém životě byla nesnesitelná, ale kdyby tehdy neutekla, kdyby věděla, že jde o Killiana Blackwooda, bylo by všechno jinak?

„Pane Blackwoode, dostali jsme echo, že tato hvězdička jménem Aria Sterlingová je zde kvůli pochybným praktikám výměny sexu za roli, takže...“

„Mluvíte nesmysly!“ přerušila ho Aria naléhavým hlasem. „Očividně jste na mě chtěli ušít boudu!“

„Cože? My jsme na vás nic nenastražili! Vy jste jasně...“

Aria nedala dotyčnému šanci domluvit. „Navíc, klidně si špiňte mě, ale jak se opovažujete do toho zatahovat pana Blackwooda!“

„Já... my...“

Tito lidé si samozřejmě netroufli dělat potíže před Killianem Blackwoodem. Místo toho jen koktali a ukazovali na Ariu. „Tak vysvětlete, co tu děláte?“

Aria mírně zvedla bradu. „Jsem tu se svým přítelem. Je snad něco špatného na tom být se svým přítelem?“

Přítelem?

Po těchto slovech se všichni přítomní na sebe nechápavě podívali.

Aria jen cítila, jak z boku vyšlehl chladný pohled. Na nose se jí vyrazil pot z nervozity a vůbec se neodvažovala na Killiana podívat.

„A jaký máte důkaz, že jste přítelkyní pana Blackwooda?“

„Důkaz...?“

Aria zakoulela očima, ovinula paže kolem Killianova krku, zavřela oči a políbila ho na rty.

Tentokrát to byl Killian, kdo vyvalil oči úžasem.

Žena před ním měla pleť hladší než čerstvý sníh. Její rysy byly jemné a dlouhé vlasy, připomínající mořské řasy, měla mírně rozcuchané, což jí dodávalo nepopsatelné kouzlo.

Bylo jasné, že iniciativu převzala ona. Přesto jí chvějící se řasy a chladné růžové rty prozrazovaly její momentální nervozitu.

Tento drobný projev emocí v Killianovi vyvolal stín pobavení, ale nespěchal s tím, aby ji odstrčil, což naznačovalo, že se těší na další průběh scény.

Aria si dokázala představit Killianův udivený výraz, takže se přirozeně neodvažovala otevřít oči. Prostě je nechala zavřené a hrála svou roli až do konce, přičemž ho pevně držela kolem krku a odmítala se pustit.

V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Skupina lidí nevěděla, jak na tuhle scénu reagovat.

Tohle nebyl scénář, který očekávali, a navíc – kdo jim vysvětlí, proč je tu všemocný Killian Blackwood? A Killian to navíc nepopíral. Naopak, jeho reakce spíše potvrzovala, že mezi nimi něco je.

Polibek skončil.

Aria se od Killiana odtáhla s pocitem, že je to její konec.

Všechno se seběhlo tak rychle a ona byla stále v šoku ze svého znovuzrození. Nebyla si vůbec jistá, zda Killian bude spolupracovat. Vsadila na to, že Killian nikdy nedovolí těmto lidem, aby o něm šířili špínu.

Proto si mezi variantou „přítelkyně“ a „dívka na jednu noc“ zjevně vybere tu první.

Zatímco čekala na jeho reakci, každá sekunda jí připadala jako rok.

Teprve když se ozval Killianův magnetický hlas: „Slyšeli jste to, viděli jste to, a teď už je vám to jasné, ne?“

Tímto potvrzením dal Killian jasně najevo, že tento „vztah“ uznává.

Od té chvíle se věci začaly komplikovat.

„Pane Blackwoode, to...“

„Ještě jste neodešli?“ Killian mírně nadzvedl obočí a z jeho úzkých rtů vyšel tichý, ale nepopsatelně autoritativní hlas.

V celém státě se jen málokdo odvážil Killiana Blackwooda provokovat, natož mu vtrhnout do pokoje a špehovat ho.

Pokud by hned neodešli, hrozilo jim, že si to s nimi vyřídí velmi drsně!

„Počkejte okamžik!“ Chladný hlas zastavil prchající dav. „Nechte tu své fotoaparáty a mobilní telefony.“

Killian samozřejmě nedovolí, aby tyto fotky unikly ven. I když se jim to ani trochu nelíbilo, museli poslechnout.

Nikdo se neodvážil překročit Killianovy meze.

Fotoaparáty a telefony byly beze slova položeny na stůl a pak jeden po druhém opustili pokoj.

V místnosti se rázem rozhostilo ticho. Aria si podvědomě oddechla.

Když se vzpamatovala, uvědomila si, že je stále v těsné blízkosti Killiana, a spěšně ho od sebe odstrčila.

„Tss... takže teď už se jen tak 'vypaříš po té zábavě'?“ Killian se lehce uchechtl a jeho hluboké oči spočinuly na Ariině tváři.

Aria se pevněji zavinula do přikrývky a zlostně se na něj podívala. „Hej, co tím myslíš? Copak jsem ti právě nepomohla vybruslit z té ošemetné situace?“

„Ach tak? Ty jsi pomohla mně?“

„Není to snad pravda?“

Killian mlčel, jen přimhouřil oči a dál ji pozoroval.

Aria z něj měla nahnáno, ale v tuhle chvíli si před ním nemohla dovolit být za zbabělce.

Nicméně pod jeho upřeným pohledem se cítila trochu nejistě, zkřivila ústa a slevila ze svého postoje: „No, řekněme, že jsme si pomohli navzájem, platí?“

„...“

Killian stále neodpovídal. Koutek úst mu cukl a jeho úsměv byl čím dál víc pobavený.

Aria otráveně mávla rukou: „No, děkuji, že jsi nic neřekl. Pomohl jsi mi a já ti to někdy oplatím. V budoucnu, pokud budeš potřebovat mou pomoc, můžeš se na mě obrátit. Ale...“ Oči se jí rozšířily a odvrátila se. „To, co se stalo včera v noci... tímhle to končí!“