Aria připravovala snídani a přitom dávala pozor na dění v obývacím pokoji.

Kromě zvuku televize tam bylo hrobové ticho; Sylvia i její dcery na ni byly upřené.

Když zazněla závěrečná znělka ranních zpráv, Aria vyšla ven se snídaní a s úsměvem řekla: „Babičko, tati, teto, pojďme snídat!“

Skandál o Arii, na který tak netrpělivě čekaly, se nekonal. Výrazy matky a dcer byly neuvěřitelně zkroušené.

Milina tvář se změnila nejvíc; otočila hlavu a podívala se na Ariu nenávistným pohledem.

Aria zachytila její pohled a usmála se: „Milo, co se děje? Proč se na mě tak díváš?“

Tímto dotazem Aria úspěšně přenesla pozornost na Milu.

Mila vycítila, že je něco v nepořádku, a okamžitě vyjela: „Kdo se na tebe dívá? Copak ti na obličeji rostou kytky?“

Aria si sáhla na tvář a se smíchem odvětila: „Kytky mi na obličeji samozřejmě nerostou! Ty rostou jen mé mladší sestřičce.“

„Ty...! Ario Sterlingová, co tím chceš říct?“ Mila okamžitě vybuchla a vyjela na ni.

Aria se stále usmívala: „Milo, co se ti děje? Kdo jiný v naší rodině si zaslouží být nazýván 'krásnou jako květ' než ty?“ Po těch slovech se rozhlédla a obrátila se k Robertovi. „Tati, nemyslíš?“

Robert se podíval na své dvě dcery, pak se spokojeně zasmál, poklepal Ariu po rameni a řekl: „Ty i Mila jste obě krásné. Obě patříte do rodiny Sterlingových, obě jste krásné jako květy.“

„...“

Aria musela v duchu pohnout koutkem; v tomto druhém životě už nebude za hlupačku.

Dobře věděla, kdo je v této rodině hlavou a čí slovo má největší váhu. Už se nenechá ovládat druhými, nespadne do jejich pasti a nebude se s babičkou a Robertem Sterlingem hádat jako v minulém životě, kdy skončila v hluboké propasti.

Musí se naučit být chytrá a před Robertem Sterlingem vystupovat jako vzorná dcera. Znala svého otce – měl rád v rodině klid a nesnášel hádky mezi dětmi.

Tím, že Milu před Robertem pochválila, nejenže u něj neztratila body, ale naopak získala plus za svou trpělivost a pokoru.

Její vzorné chování dávalo do ostrého kontrastu Milinu aroganci a panovačnost, čímž se v Robertových očích hned začaly misky vah převažovat.

Mila, která z tohoto střetu vyšla poražená, v sobě samozřejmě dusila vztek. Po snídani se vydala do svého pokoje. Když sestry došly ke schodům, Mila schválně zpomalila, udělala prudký pohyb a předstírala pád.

Aria si jejího úmyslu všimla včas a rychle ji podepřela.

„Milo, schody kloužou, máš vysoké podpatky, buď opatrná!“

„Ty...!“

Mila byla čím dál víc rozzuřená a její ruku odstrčila: „Ario Sterlingová, nepotřebuji, aby ses o mě starala.“

V tu chvíli vyšel z jídelny Robert a když to slyšel, zamračil se. „Milo, tvoje sestra o tebe má starost, co to říkáš?“

„Já...“ Mila se na Roberta vztekle podívala, ale neodvážila se odporovat.

Robert si ji prohlédl a jeho výraz zvážněl. „Co to máš doma za podpatky? Jsi studentka, tak se nesoustřeď jen na parádu. Ber si příklad ze své sestry. Sice se nedostala na vysokou, ale dře. Teď dostává víc a víc rolí.“

„Pch, hrát v stovce štěků jako komparsistka, to je teda terno. Já studuji obor a v budoucnu budu hrát hlavní hrdinky,“ zamumlala Mila s opovržením a protočila panenky.

„To jsou ale silná slova. Jsi na uměleckém institutu Veridian už rok a zatím jsi nedosáhla ničeho!“ Robert byl přístupem své dcery zklamaný.

„Já...“

„Dobrá, dobrá, Milo, neodmlouvej tátovi,“ zarazila ji Sylvia a rychle ji odtáhla do pokoje.

Aria se dívala za odcházející dvojicí, lehce se usmála a podívala se na Roberta. „Tati, nezlob se na ni, je ještě mladá.“

„Mladá? Jsi jen o tři měsíce starší než ona, ale máš mnohem víc rozumu!“ povzdechl si Robert.

„Tati, s Milou máme každá jinou povahu. Navíc je nejmladší a teta ji zbožňuje. Je přirozené, že je někdy dětinská. Nezlob se na ni.“

„Hm, jen ať ji matka dál rozmazluje. Přílišná láska děti jen kazí.“ Robert si urovnal rukávy a naštvaně odešel.

Aria za ním pohnula obočím; její útok byl přesný a nemilosrdný. Nejenže Mila narazila, ale ještě přenesla otcův hněv na Sylvii – přesně takový výsledek si přála.

Vrátila se do kuchyně pro sklenici vody a pak se pomalu vydala nahoru do svého pokoje.

Její pokoj byl na konci chodby; byl to pokoj s nejhorším výhledem a osvětlením v celém patře, ale pro ni to byl jediný prostor v tomto domě, který byl skutečně její.

Když procházela kolem Milina pokoje, zaslechla tlumené hlasy.

Když se zaposlouchala, poznala Milu a Sylvii.

„Mami, co se děje? Proč o té mrše nejsou nikde žádné zprávy?“

„Jak to mám vědět? Všechno jsem zařídila!“

„To mě tak štve. Je po všem. Je jedno, jestli doma nebo v branži, už nikdy neměla mít šanci.“ Mila mluvila tichým, ale nenávistným hlasem. „Ale teď... co je špatně?“

„Milo, neboj se, zjistím, co se stalo!“ uklidňovala ji Sylvia.

„Pch, je mi to fuk! Hlavně musím příští měsíc dostat roli v dramatu režiséra Zanea. Nesmím dopustit, aby mi ji ta mrcha vyfoukla.“

„Neboj se, Milo...“

Aria už neměla zájem dál poslouchat. Pousmála se a šla do svého pokoje.

Když zavřela dveře, její úsměv se prohloubil. Drama režiséra Zanea?

V minulém životě se Mila spojila se Sylvií, aby ji zničily, čímž Aria o tuhle šanci přišla a skončila na dně. Mila díky tomu v Zaneově hře zazářila a stala se hvězdou první velikosti.

Mila všeho dosáhla tím, že po mně šlapala, zatímco já žila v bídě a nakonec uhořela.

Kdykoliv si vzpomněla na tu matku s dcerou ve vedlejším pokoji, v těle se jí rozhořel oheň nenávisti a krev jí začala vřít. Nejraději by své nepřátele hned zlikvidovala.

Ale po zkušenosti se smrtí a znovuzrozením už dospěla a přesně věděla, co smí a nesmí dělat.

Toužila po pomstě, ale věděla, že nejdřív musí být silná.

Musí být tak silná, aby jí Sylvia a její dcery nesahaly ani po kotníky. Postupně si od nich vezme zpět všechno, co jí patří. A tu bolest, kterou jí způsobily, jim vrátí i s úroky.

Přísahala, že jednoho dne za všechno zaplatí svou vlastní krví.

***