„V Elowen? Ne, to nemyslíte vážně!“ vyhrkla Margot nevěřícně.

Každá žena jako Margot by pro svou dceru chtěla muže jako Julian. Bylo mu teprve pětadvacet a už byl milionářem. Brzy se měl stát miliardářem, protože byl dědicem otcova impéria. Měl sestru, která se s ním měla také stát miliardářkou, ale byla vdaná a měla vlastní podnikání, protože ji rodinná firma nezajímala. Julian se měl nakonec stát generálním ředitelem největší obchodní společnosti, protože by vlastnil více akcií a jeho sestra nechtěla mít s administrativou nic společného.

Jak jsem to všechno věděla? Bianca a Margot se nikdy nepřestaly chlubit Biančinou budoucností. Možná to tím neustálým žvaněním zakřikly.

Po tom, co se stalo, jsem si byla jistá, že propast mezi mou rodinou a mnou se jen zvětší. O to, že o ně přijdu, mi nešlo. Nebyla by to ani ztráta, protože abyste mohli něco ztratit, musíte to nejdřív mít, a já je jako rodinu nikdy neměla.

Někdo dával přednost mně před Biancou, což bylo pro mého otce a Margot jistě nepřijatelné. Jde o to, že v téhle situaci jsem nechtěla být upřednostňována. Nechtěla jsem se za Juliana vdávat. Chtěla jsem si jen promluvit s Chesterem a vysvětlit mu, v jakém srabu jsem se ocitla.

Jde o to, že Julian se musel oženit, aby se mohl stát generálním ředitelem. To byla podmínka jeho otce, aby odstoupil a nechal syna převzít vedení. Můj otec a Julianův otec si byli nějakou dobu blízcí, a když se můj otec dozvěděl, že Stellan hledá pro svého syna vhodnou nevěstu, navrhl, aby si Julian vzal Biancu. Aby obchod pojistili, rozhodli se naši otcové vytvořit partnerství týkající se řady společných projektů, ale ty stály hodně peněz, takže byly závislé na sňatku.

„Ale dohoda se týkala Biancy a Juliana.“ Můj otec si nenechal ujít příležitost zvolit Biancu místo mě. Byla jsem jeho vlastní dcera. Nikdy v životě jsem neudělala nic, čím bych ho zahanbila. Proč si ji vždycky vybíral místo mě? Vždycky jsem měla dobré známky a ani jednou jsem ho na veřejnosti neztrapnila. Co se mnou bylo špatně, že se ke mně takhle choval?

„Dovolte mi, abych vám osvěžil paměť. Dohoda se týkala jedné z vašich dcer a mého syna,“ řekl Stellan. To bylo překvapivé. Pamatovala jsem si, jak nám táta před rokem říkal, že Stellan požádal o Biančinu ruku pro svého syna. Takže si Biancu vybral místo mě hned od začátku a zajistil jí dobrého manžela z dobré rodiny. Tenhle muž nemohl klesnout hlouběji. „Pokud jste tak proti té myšlence, můžeme celé uspořádání zrušit, ale pokud to uděláme, naše dohoda přestane existovat.“

Podle tátova výrazu jsem věděla, že by nikdy nechtěl, aby dohoda skončila. Ta dohoda pro něj znamenala celý svět, protože znamenala růst jeho impéria.

„Dobrá. Elowen si může vzít Juliana.“ Tátův hlas byl plný porážky. To byl pocit, který se mi docela líbil.

„Já si Elowen brát nechci!“ „Já si Juliana brát nechci!“ řekli jsme s Julianem současně.

„Ty do toho nemáš co mluvit!“ zařval na mě táta.

„Jsi v těžké situaci, synu. Musíš se oženit, abys mohl být generálním ředitelem,“ řekl Stellan klidně svému synovi.

„Ne, já do toho co mluvit mám!“ vyštěkla jsem. „Proč bych si měla brát Juliana? Nemiluju ho a můžu vás ujistit, že on mě nemůže ani cítit.“

Zvedl se ze svého místa a odtáhl mě směrem k zahradě. „Buď si ho vezmeš, nebo poneseš následky,“ vyhrožoval mi.

„Jak to myslíš?“ zamračila jsem se.

„Vydědím tě a nevezmeš si s sebou nic kromě oblečení, co máš na sobě.“ Oči se mi rozšířily, když to řekl. Vážně by to udělal? „Nezaplatím ani zbývajících pět splátek za tvoje auto.“

„Proč to děláš?“ Do očí se mi draly slzy. Proč mi musel ničit život? Proč jsem nemohla mít prostě normální život? Nechtěla jsem toho moc. Chtěla jsem jen mít svůj život pod kontrolou. Nechtěla jsem se cítit jako loutka.

„Tohle jsi způsobila ty. Tak se vypořádej s následky,“ řekl lhostejně. Ten test pro něj nic neznamenal. Bylo mu jedno, jestli jsem byla zdrogovaná, nebo ne. V jeho očích jsem byla viník a nic nehodlalo změnit jeho názor. Byla jsem v těžké situaci a neměla jsem na vybranou. Podívala jsem se na telefon v naději, že najdu nějakou zprávu nebo zmeškaný hovor od Chestera, ale neposlal nic.

„Jestli tě to uklidní, po dvou letech se můžete rozvést,“ řekl. Musela jsem obětovat dva roky svého života, abych zaplatila za chybu, kterou jsem neudělala.

„Dobře,“ vzdala jsem se. Neměla jsem na vybranou. Do jeho tváře se vloudilo uspokojení, když jsme se vraceli dovnitř.

„Elowen si vezme Juliana,“ oznámil můj otec — ne, Jeffrey Vance — s nesmírnou pýchou v hlase.

„Také bych si přála, aby Elowen zůstala u nás až do svatby.“ Překvapila mě Rosina žádost. Proč by to vyžadovala?

„Proč?“ zeptal se můj otec.

„Aby se zmírnilo napětí v rodině,“ podpořil Stellan žádost své ženy. „Nebojte se, bude bydlet v našem domě pro hosty.“

Táta chvíli mlčel, pak přikývl a řekl: „Může zůstat a my jí pošleme věci.“

„Ne,“ vyhrkla jsem, čímž jsem upoutala pozornost všech, včetně Juliana, který se doteď náramně snažil mě ignorovat. „Nechci, aby na moje věci někdo sahal. Chci si je vyzvednout sama.“

„Mlč,“ přerušil mě táta, „nemáš na výběr.“ Všimla jsem si lítosti, kterou měl Stellan v očích, když se na mě podíval.

Brzy Jeffrey a jeho žena odešli. Julian a jeho rodiče také zamířili do jednoho z pokojů; zdálo se, že jim chce něco říct. Byla jsem ráda, že mi dopřáli trochu soukromí. Potřebovala jsem ho, abych mohla přemýšlet o své budoucnosti, o své temné budoucnosti, kvůli které jsem si přála zemřít.

Věděla jsem, že se můj život úplně změní, a nevěděla jsem, co čekat. Nevěděla jsem, co čekat od toho manželství. Jediné, co jsem věděla, bylo, že musím zůstat vdaná za Juliana dva roky a pak se můžeme rozvést.

Snažila jsem se brát tohle manželství jako cestu ven z té toxické rodiny. V životě jsem toho tolik ztratila a teď mi vyhrožovali vyhozením na ulici, pokud neposlechnu. Byla jsem jen dvaadvacetiletá holka, která právě dokončila vysokou školu. Dva roky mého života jako platba za svobodu nebyly nic. Hodlala jsem z té situace vytěžit maximum, ať se děje cokoli.

Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla udělat. Nejdřív jsem si musela najít práci. Jeffrey Vance hned od prvního dne jasně řekl, že mě po promoci ani nesmí napadnout prosit ho o práci, protože nezaměstnává čerstvé absolventy. Pracovat pro něj stejně nebylo mým snem, protože jsem chtěla být módní návrhářkou. Vystudovala jsem módní návrhářství a obchod, což znamenalo, že jsem v jeho firmě pracovat mohla, ale nechtěla jsem.

Musela jsem si hledat práci. Musela jsem začít žít vlastní život. Nevěděla jsem, jestli mi během těch dvou let manželství s Julianem bude dovoleno pracovat, ale doufala jsem v nejlepší.

Právě když jsem byla ponořená do svých myšlenek, objevil se v mém zorném poli Julian a řekl: „Ještě že jsi tady.“ Jako bych měla kam jinam jít. „Musíme si toho hodně promluvit.“