Byl jsem pryč asi hodinu, než jsem měl pocit, že je bezpečné se vrátit. Během té doby jsem trochu přemýšlel a uvědomil si, že část mého problému spočívala v té Evině pitomé předpovědi, která nedávala smysl, protože na tyhle sračky stejně nevěřím.

Takže v tom opravdu nebylo nic jako rozkvétající přitažlivost nebo něco podobného, jen síla sugesce, hádám.

Zahnul jsem za roh a málem mě klepla pepka. Stála na sedadle výkonné motorky, držela se řídítek a celý Sterlingův syndikát tam stál a pozoroval ji.

Neutíkal jsem, nekřičel, ani jsem nedělal žádné prudké pohyby. Nechtěl jsem ji vylekat, aby nespadla. Přehoupla se přes řídítka zpět do sedla do sedící polohy.

V tu chvíli jsem vykročil vpřed – tedy ve chvíli, kdy mi nohy konečně začaly fungovat.

Sterlingův syndikát hvízdal a tleskal, zatímco ona se pod helmou křenila tím největším úsměvem, jaký jsem u ní kdy viděl.

Všichni ztichli, když mě uviděli přicházet, a někteří z mužů se začali vytrácet.

„Dolů.“ Slezla z motorky, sundala si helmu a dala si ji pod paži. Hlavu měla sklopenou a nepochybně se kousala do rtu.

Byl jsem si jistý, že čeká, že na ni vyjedu, a ačkoliv to byl můj první impuls, nechtěl jsem ji o tu radost takhle připravit, ani jsem ji nechtěl ztrapnit před chlapy.

„Dobrá práce.“ Do prdele, ten úsměv na její tváři, když zvedla hlavu, mohl svým jasem konkurovat slunci.

„Nemáte vy klauni na práci nic lepšího?“ otočil jsem se k mužům, kteří byli dost odvážní na to, aby zůstali stát opodál.

„Ano, šéfe.“ Křenili se, když odcházeli, a cestou Seru ještě chválili.

„Pojď se mnou.“ Otočil jsem se a zamířil do kanceláře, Sera za mnou štěbetala jako straka.

Držel jsem se, dokud jsme nedošli do kanceláře. Otevřel jsem dveře, nechal ji vejít první, pak jsem je zavřel a přitiskl ji zády k nim.

„Jestli ještě někdy vyvedeš takovou hovadinu, tak ti nařežu na ten tvůj malej zadek, slyšíš mě?"

„Cože... já... ty, ale vždyť jsi říkal..."

„Vím, co jsem říkal. Byl to povedený kousek, ale ne pro tebe."

„Ale proč? Klukům neříkáš nic, když to dělají.“

Jak jsem jí to měl vysvětlit, když jsem to nedokázal vysvětlit ani sám sobě? Věděl jsem jen, že při pomyšlení, že by se jí něco stalo, mi tuhne krev v žilách.

„Dávám si pozor, Cilliane, slibuju. Nemusíš se bát, a vidíš, mám na sobě všechno ochranné vybavení.“

Ukázala mi chrániče loktů a kolen, které měla na sobě přes další z těch odporných kostýmků.

Vypadala tak sakra šťastně, úplně jinak než její obvyklé uzavřené já. Jak jsem jí to mohl vzít?

„Není nic jiného, co bys měla ráda stejně tak, něco bezpečnějšího?"

Ustupoval jsem, ale jak jsem mohl zhasnout to světlo v jejích očích?

„Ne, vlastně ani ne.“

A už je to tu zase, ten její tichý, dívčí hlásek.

Chvíli jsem ji studoval. To dítě mělo zjevně k radosti jen velmi málo, takže by nebylo správné jí brát i tohle, ale sakra, nemohla si najít bezpečnější koníček?

A proč tě to vůbec zajímá, Sterlingu? Myslel jsem, že nemáš zájem! Ignoroval jsem ten otravný hlas v hlavě a podíval se na ni.

„Dobře, udělám s tebou dohodu. Pokud chceš dělat tyhle kousky, musíš počkat, až u toho budu já, abych dohlédl, že jsi v bezpečí, jasné?"

„Nechci tě odvádět od práce, budu opatrná, slibuju.“ Nedívala se mi do očí a červenala se.

Sakra, ta holka byla fakt neskutečně plachá.

„Ber, nebo nechej být, Seraphino. Buď u toho budu já, nebo to dělat nebudeš.“

„Fajn, budu je dělat, jen když tu budeš.“

Normálně našpulila rty a bylo to kurevsky roztomilé. Hádám, že ta projížďka byla ztráta času, protože se mi znovu pevně usadila v mysli.

***

CILL

***

Zbytek odpoledne proběhl, aniž by ta moje malá kaskadérka vyváděla další kousky, a já se jí vyhýbal, jak jen to šlo, protože mě prostě neskutečně mátla.

Měl jsem chuť některým těm chlapům srazit hlavy dohromady za to, že ji nechali dělat takové sračky, ale to by jen vyvolalo spoustu otázek. A protože tu nebyl žádný skutečný rozestup mezi šéfem a podřízenými, tihle zvědaví parchanti by neváhali ani vteřinu a strkali by nos do mých věcí.

Nenechte se zmást tím, že tohle dělají jen ženské; chlapi jsou kolikrát větší drbny. Jediné, co mi chybělo, bylo, aby větřili, že se točím kolem té létající jeptišky – to by byl můj život peklo. Ještě jsem si nepodal Jaxsona, abych mu vyčinil, ale k tomu se dostanu dost brzy.

V čase odchodu jsem se vypařil. Rozhodně jsem nepotřeboval další reprízu včerejší malé interlude mezi těmi dvěma. Malá sestřička, to určitě.

Dalších pár dní bylo naštěstí bez událostí. Vyhýbal jsem se kanceláři, jak jen to šlo, a nikdo nic netušil, protože jsme byli až po uši v motorkách.

Beaumont, jakmile se jednou rozhodl, byl chlap, co se s ničím nepáral. Už objednal deset motorek, a to byla jen kapka v moři, takže se nikdo nedivil, proč trávím víc času v dílně a míň v kanceláři.

Jako by nestačilo, že mi ona neustále lezla na mozek, moje matka něco kula a já za nic na světě nemohl přijít na to, co by to mohlo být.

To je jedno, nebylo by to poprvé, co něco tajila, ale obvykle jsem měl aspoň nějaké tušení, protože neuměla udržet tajemství, ani kdyby na tom závisel její život. Tentokrát nic, ale byla samý cukr a úsměv, a tyhle sračky mě děsí k smrti.

Tátova odpověď byla, že ona a ten její slepičí kroužek nejspíš zase plánují někomu život. To si aspoň myslí, že ona a ty její „drbny“, jak jim říká, dělají.

Radši by neměl dopustit, aby ho slyšela, jinak by si to odskákal. Máma bere své knižní kluby, neboli slepičí seance, vážně.

Občas jsem zahlédl Vanceovou v dalším z jejích příšerných outfitů. Vážně, každý byl snad ještě horší než ten předchozí.

Ten páteční byl v barvě pozvraceného hrachu, nekecám. Chtěl jsem něco říct, ale ovládl jsem se. Chlapi ji z nějakého divného důvodu s těmi vtipy šetřili. Obvykle by moji kluci ohlodali její mršinu až na kost jako kondoři mršinu, ale nic. Asi kvůli Wilderovi.

Do víkendu jsem se dostal s příčetností víceméně v pořádku, ale to, že jsem ji neviděl v sobotu a v neděli, mě sralo. Chyběly mi ty naše malé potyčky a to mě vytáčelo.

Znal jsem ji teprve týden, tak proč mi zabírala tolik místa v hlavě? Tedy kromě toho, že jsem přemýšlel, jaký další šílený plán zase vymyslí, aby si zlomila ten svůj bláznivý vaz.

***

Je den grilování. Máma samozřejmě nahání tátu i mě, abychom jí na poslední chvíli sháněli různé kraviny. Mám pocit, že jsme vykoupili snad každý dostupný pytel ledu v Havenridge.

„Cilliane, nepůjdeš se připravit na to grilování?"

„Mami, vážně? Právě jsem vyřídil asi padesát pochůzek na poslední chvíli, tak si můžu aspoň vydechnout, než budu muset jít zase ven do toho horka?"

„Lituji tvého utrpení, synu, ale dneska nemáme čas na tvé malé drama, šup šup. Všichni tu brzy budou. Nechceš být celý zpocený a mrzutý, až dorazí tví přátelé, že ne?"

„Panebože, mami, není jim dvanáct.“

„Neodporuj matce a běž se obléct. Budeš se pak cítit líp.“

Jaký mělo smysl se hádat? Otočil jsem se a zamířil ke dveřím.

Cestou ke mně domů jsem si uvědomil, že jsem na Seru pár hodin nepomyslel. Možná proto, že jsem se cítil provinile, že jsem ji nepozval. Koneckonců, všichni ostatní z dílny tam budou, takže nebyl důvod ji nepozvat.

Říkal jsem si, co asi dneska dělá, když celé město bude na zahradě mých rodičů, a pocit viny zesílil. No nic, teď už je stejně pozdě.

Osprchoval jsem se, hodil na sebe džíny a jedno ze svých triček, paže odhalené a tetování vystavená na odiv. Stačilo jednou prohrábnout vlasy rukou, protože ten bordel stejně nikdy nezůstal tak, jak jsem ho učesal, tak ať si dělá, co chce.

Když jsem se vrátil, party ještě nebyla v plném proudu, ale už se to tam pěkně sbíhalo. Vzduchem se linula vůně grilovaného masa a ozýval se smích a hovory.

Miloval jsem to, přátelé a rodina pohromadě, jak se baví. Teď jsem potřeboval jen studené pivo a nějaké chladné místo k sezení, než mě máma zase začne honit.

Našel jsem Jaxsona a pár dalších kluků, jak v hloučku probírají práci.

„Vy šílenci neumíte relaxovat a vypnout? Je to party, nechte práci plavat.“

„Brácho, ten design, co jsi udělal pro Beaumontovu závodní motorku, je naprostá pecka. To všechno ostatní převálcuje.“

„Najdi si holku, brácho. Myslel jsem, že na tuhle akci máš doprovod?"

„Holky ji někam odtáhly, tak před deseti minutami.“

„Pravděpodobně provádějí zasvěcovací rituál a učí ji, jak Jaxsonovi zavařit.“

„Sklapni, Pierci.“ Jaxson ho dloubl loktem, zatímco většina party kromě Jaxsona se začala rozprchávat hledat své ženy.

Vyskočil jsem na jeden z piknikových stolů, které máma připravila, a rozhlédl se po všech těch krásných lidech. Můj zrak na něčem uvízl... na něčem novém!

„Kdo to sakra je?"

„Kdo?“ Jaxson se rozhlížel, jako by neviděl tu neskutečně sexy ženskou naproti nám. Stála k nám zády, ale jestli její předek vypadal aspoň z poloviny tak dobře jako zadek, tak sakra.

Ten její zadek byl k nakousnutí, pevný, vysoko posazený, kulatý a... do prdele, hned mi ztvrdnul. A to ani nemluvím o těch vlasech, byly divoké, husté a naprosto úžasné, splývaly jí až nad zadek.

„Sakra, kdo to je?“ Při mém štěstí tu bude s nějakým nehodným kreténem.

„Kdo jako, člověče?"

„Ta kamarádka Camilly Sterlingové.“ Ukázal jsem pivem směrem, kde moje sestra mluvila s tou kočkou.

Jaxson se otočil směrem k mé malé sestře.

„Kdo, Sera?"

V tu chvíli se otočila a můj podělanej svět se obrátil vzhůru nohama.

Zatracená Eva a ty její zatracený čajový lístky.