Elle se probudila, sluneční světlo proudilo skrz průsvitné závěsy a ozařovalo pokoj teplou září. Měkké prostěradlo ji obklopovalo, ale zbytky včerejší vášně jí pálily na kůži jako oheň. Vzpomínka na Alův planoucí pohled a jejich elektrizující spojení jí ovládala myšlenky.

Otočila se a našla Ala stojícího u okna; jeho silueta byla napjatá. „Dobré ráno,“ řekla a pokusila se překlenout propast, která se mezi nimi tvořila.

Otočil se, jeho výraz byl chladný. „Musíme si promluvit.“

Projel jí mráz. „O čem?“

„O včerejší noci.“ V jeho hlase byl tón, který jí rozbušil srdce.

„Co je s ní?“ zeptala se a žaludek se jí sevřel.

„Vůbec k tomu nemělo dojít,“ prohlásil úsečně.

Jeho slova ji zasáhla jako facka. Přitáhla si prostěradlo blíž k tělu, cítila se zranitelná a odhalená. „Ale vy jste mě chtěl.“

„No – to bylo předtím,“ vyštěkl a pod povrchem v něm bublala frustrace.

Otevřela ústa, aby se přela, aby mu připomněla vášeň, kterou sdíleli, ale led v jeho pohledu ji umlčel. „Prostě na to zapomeň, Elle.“

Ale ona prostě zapomenout nemohla.

Její oči padly na prostěradlo a dech se jí zadrhl. Malá skvrna byla drsnou připomínkou její ztracené panenství, znakem jejich intimity – a možná i její hrdosti? Zalila ji vlna ponížení a otočila se k němu. „Ale…“

„Nemůžu tohle dělat,“ řekl a znovu se k ní otočil zády. „Ne ve chvíli, kdy přemýšlíš o tom, co to znamená.“

„A co to znamená pro vás?“ vyjela na něj a hlas se jí zvyšoval. „Jsem jen rozptýlení? Omyl?“

Zaváhal a v jeho rysech se mihl záblesk zranitelnosti. „Ty tomu nerozumíš.“

„Tak mi to vysvětlete!“

„Já vztahy nepěstuju,“ přiznal tichým hlasem. „Tohle bylo jen—“

„Jen co?“ naléhala a srdce jí bušilo. „Způsob, jak uvolnit napětí? Krátký románek? Situace typu 'použít a odkopnout'? Zkušenost jako s děvkou? Jen to řekněte—“

„V tvém podání to zní lacině,“ odpověděl a v očích mu zajiskřil vztek.

„Protože se k tomu tak chováte! Cítím se použitá, cítím, že mě berete jako samozřejmost,“ vychrlila na něj a její frustrace přetekla.

Zavládlo ticho, těžké nevyslovenými emocemi. Nakonec přistoupil blíž, hlas měl měkčí. „Jsi pro mě výjimečná, ale nemůžu tě k sobě pustit.“

Elle těžce polkla, teplo jejich noci se střetávalo s chladem jeho slov. „Tak co tedy chcete?“

„Chci tě, ale nemůžu tě mít. Ne takhle.“

***

Později u jednacího stolu viselo ve vzduchu husté napětí. Elle se snažila soustředit na schůzku, ale mysl jí těkala. zahlédla záblesk skutečného Ala, ale dnes byl zpátky ve své roli bezohledného obchodníka.

Naproti nim se ušklíbal Julian Vane a jeho pohled klouzal k ní. „Ta dohoda vypadá dobře, Thorne,“ řekl hladce jako hedvábí. „Ale myslím, že bychom ji mohli trochu osladit.“

Al se opřel se založenýma rukama a v očích měl tvrdý výraz. „Co chceš, Juliane?“

Julianův pohled sklouzl k Elle a na kůži ji zamrazilo. „Chci večeři s vaší sekretářkou,“ řekl ležérně, jako by mluvil o počasí.

Elle se rozbušilo srdce. „Cože?“

Alův výraz se v mžiku změnil, v očích mu vzplanul vztek. „Zkus to ještě jednou a zničím tě.“

Julian se uchechtl, nevyveden z míry. „Klid. Je to jen neškodná večeře. Ber to jako příležitost k navazování kontaktů.“

„Ona není pěšák ve tvé hře,“ zavrčel Al tichým, výhrůžným hlasem.

„Ó, o tom si dovolím pochybovat,“ opáčil Julian, opřel se v židli a vychutnával si napětí. „Víš, já vím, jak funguješ, Thorne. Myslíš si, že můžeš všechno ovládat. Ale ji nikdy ovládnout nemůžeš.“

„A co tím vůbec myslíte?“ zeptala se Elle hlasem, který byl i přes její neklid pevný.

Julian se usmál a v očích mu dravě blesklo. „Řekněme jen, že jsem ochoten nabídnout velkorysou dohodu, ale nejdřív si musím otestovat terén. Večeře by byla ideální příležitost, nemyslíte?“

Al zatnul čelisti, klouby mu zbělely, jak svíral stůl. „Jestli se jí jen dotkneš – budeš litovat.“

„Cože? Ty mě zničíš?“ přerušil ho Julian posměšným tónem. „Prosím tě, Alistaire. Nemůžeš si vynucovat každou dohodu silou – svět se kolem tebe netočí, víš!“

„Nebojím se to zkusit,“ vypálil Al ledově.

Elle cítila, jak v ní vře frustrace. Pokud Al nehodlá uznat to, co mezi nimi bylo, proč by se měla starat o jeho vztek?

Později té noci, když stála sama na balkoně a dívala se na třpytivá světla Paříže, se cítila ztracená. Byla tak zatraceně hloupá, nechala se unést fantazií – aspoň si to myslela.

Ale Al ji nechtěl. Ne doopravdy.

„Elle?“ Alův hlas přerušil její myšlenky, byl tichý a drsný a způsobil jí mráz po zádech.

Otočila se k němu, srdce jí bušilo. „Co zase chcete, Ale?“

„Chci mluvit o Julianovi,“ řekl a přistoupil blíž. „Není to někdo, v jehož blízkosti bys měla být.“

„Proč vás to tak zajímá?“ vyjela na něj a frustrace v ní bublala. „Vždyť vy jste ten, kdo mě od sebe odhání.“

Jeho oči ztemněly, napětí bylo hmatatelné. „Protože já se nikdy nedělím.“

Zadrhl se jí dech při té výzvě, která mezi nimi zajiskřila. „To si vážně myslíte?“

„Vím, co si myslím.“ Jeho hlas byl chraptivý, váha jeho slov těžká.

Dřív než se stačila zastavit, natáhla se k němu a přitáhla si ho blíž. „Tak mi to ukažte.“

Jeho ústa narazila na její, hnaná zoufalstvím. Tento polibek byl jiný, zažehl v ní oheň.

Rozplývala se v jeho náručí, připravená se mu zcela odevzdat. Ale v tu chvíli jí do oka padl záblesk.

Aniž by o tom věděli, někdo je sledoval – zachycoval jejich intimitu, aniž by o tom věděli. Nocí se rozlehlo ostré cvaknutí.

Když se Al bez dechu odtáhl, jeho výraz ztvrdl. „Musíme jít dovnitř.“

Elle zaplavila panika. „Proč? Co se děje?“

Neodpověděl, ale viděla mu to v očích – uvědomění, že jejich soukromá chvíle byla narušena.

„Někdo nás sleduje,“ řekl s napjatým hlasem.

Zmocnil se jí strach. „Co budeme dělat?“

„Věř mi,“ přikázal jí a pohledem skenoval tmu. „Musíme se okamžitě vrátit dovnitř.“

Právě když se otočili, Elle pocítila, jak jí ruka sevřela zápěstí a odtáhla ji od Ala. „Kam si myslíte, že jdete?“ ušklíbl se Julian, který se vynořil ze stínu.

„Pusť ji!“ zařval Al a s výbuchem zuřivosti se vrhl vpřed.

„Uklidni se, Thorne,“ provokoval ho Julian a stisk zesílil. „Jen jsem si chtěl zblízka prohlédnout to, co je tvoje.“

Elle se rozbušilo srdce, strach se mísil se vztekem, jak se snažila vymanit z Julianova sevření. „Ach! Okamžitě mě pusťte!“

Julian se ušklíbl a naklonil se blíž. „Neboj se, Elle. Moc dobře se o tebe postarám. Koneckonců, jsi jen sekretářka, ne?“

Al se pohnul, sálal z něj vztek. „Dotkni se jí a přísahám—“

„Dost!“ přerušil ho Julian rázně, jeho hlas prořízl noc. „Ukážu vám, jak se tahle hra hraje.“

Zatímco se Elle bránila Julianovi, Alovy oči se střetly s jejími v tichém slibu.

Skandál se rozjížděl s každým dalším okamžikem a oni se ocitli v křížové palbě.

S náhlým návalem síly se vymanila z Julianova sevření a zavrávorala zpět k Alovi. „Co budeme dělat teď?“ vydechla, celá bez dechu a vyděšená.

Al zatnul čelist, celým tělem mu proudila zuřivost. „Budeme bojovat. Společně.“

A v tu chvíli si Elle uvědomila, že sázky se zvýšily. Už nebyla jen pěšákem ve hře; byla hráčkou, připravenou riskovat vše pro muže, po kterém tak moc toužila.

„Víte co, prostě to ukončeme,“ řekla a v jejím nitru se silně rozhořelo odhodlání.

Ale když se postavili Julianovi, skutečná bitva teprve začínala.