Kapitola 3

Pohled Danteho

Pozvedl jsem sklenici a přiťukl si s ostatními. Byl jsem se svými lidmi v klubu, abychom se trochu pobavili, protože už je to dlouho, co jsme si užili takovou radost.

Moji muži si stěžovali, že se dlouho nebavili. Tak jsem jim to zařídil, aby si to užili.

„Pane, vy jste vážně dobrý šéf! Děkujeme, že jste tu s námi. Že jo, chlapi?“

A pak se všichni společně zasmáli. Připíjeli si, zatímco já jsem jen točil sklenicí a sledoval, jak se víno v pomalém pohybu přelévá.

„Šéfe, není to vaše žena, paní Alessia?“

Když jsem ho uslyšel, zamračil jsem se. „Moje žena?“

Podíval jsem se směrem, kam jeden z mých mužů ukazoval, a okamžitě jsem se zakabonil. Sledoval jsem s pevně semknutými rty, jak si bere víno od barmana. Alessia barmanovi poděkovala, posadila se a rozhlédla se kolem.

Co tady proboha dělá?

„Šéfe, nepůjdete za svou ženou?“

Zvedl jsem bradu. „Vyřídím si to. Vy se bavte.“

Pak jsem vstal, a právě když jsem se k ní chystal jít, uviděl jsem, jak k ní přistupují dva muži. Zastavil jsem se, zamrkal a sledoval, jak se ta scéna přede mnou vyvine.

Tiše jsem se nadechl a zaslechl jejich slova.

„Jste tu sama, krásná paní?“

Alessia měla na tváři lišácký a sladký úsměv – úsměv, který jsem u ní během našeho manželství nikdy neviděl. Netušil jsem, že někdo jako ona, kdo byl v našem svazku vždy chladný a nehybný, se dokáže takhle usmát na jiného muže.

Uchechtla jsem se, cítil jsem v ústech hořkost a kyselost.

Dokáže se usmívat na cizí chlapy, přiťukávat si s nimi, ale na mě ne? Jakým manželem jsem jí byl, že mě takhle zrazuje?

Naklonil jsem hlavu a olízl si spodní ret, cítil jsem narůstající vztek. Špehové, které jsem na ni nasadil, mi nikdy neřekli, že by vymymetala kluby. Znamená to, že je tu během našeho manželství poprvé? Ale v hlavě mi vrtala otázka – jak to, že tu je a proč? Měla tu s někým schůzku?

Nemohl jsem přestat klást otázky, o kterých jsem věděl, že kdybych se jí na ně zeptal, neodpoví mi. Vždycky se přede mnou uzavírala a ani jednou mi neotevřela své srdce, a přesto byla v klubu a bavila se s jiným chlapem?

Jak mohla být tak nestoudná!

„Slečno, nebuďte skoupá a pojďme dozadu,“ mrkl na ni ten muž. „Vzadu to není tak obyčejné a fádní jako tady, tam se scházejí profesionálové. Co vy na to?“

Alessia se však jen usmála a zavrtěla hlavou. „Nepotřebuji, abyste mě bavili. Je mi dobře,“ uchechtla se. „Přišla jsem se napít, ne se usazovat v zadní části klubu. Odejděte.“

Myslel jsem, že ti chlapi budou dotěrní, ale oni jen zklamaně cvakli jazykem a nechali ji být.

Vydechl jsem, zamračil se na ni a pak k ní přistoupil. Naklonil jsem se k ní a zašeptal:

„Bavíš se dobře?“

Prudce trhla hlavou, podívala se na mě a zalapala po dechu. Dokonce i sklenice, kterou držela, se jí v ruce zatřásla a spadla na zem, kde se roztříštila. Barman se na mě tiše podíval, odešel a vrátil se s ručníky a smetákem, aby uklidil tu spoušť, kterou způsobila.

Chytil jsem ji za zápěstí. „Takže ty chodíš sem, když já nepřijdu domů?“

Naštvaná a ohromená vytrhla ruku z mého sevření a ušklíbla se na mě. „Vážně? Ani ty mi nedokážeš dopřát trochu soukromí a času pro sebe?“

Odtáhl jsem hlavu. „Čas pro sebe? Toho máš vždycky dost.“

„To je dušení, ne čas pro sebe, o který prosím. To nejlepší, co pro nás oba můžeš udělat, je předstírat, že se neznáme. Aspoň dneska večer chci žít pro sebe.“

Podrážděn jejími slovy jsem prudce vydechl. „Ty se nehodláš vrátit domů?“

„Co myslíš? Jasně jsi mě slyšel říkat: ‚Chci se tady napít.‘“

„Věděla jsi, že jsem tady, a přesto jsi se bavila s těmi chlapy?“

Konečně se na mě podívala, v očích jí plála zlost. „Soudě podle toho, jak se ke mně chováš, není těžké si to domyslet. Ostatně, nedělej ze sebe neviňátko,“ nalila si dalšího panáka. „Není to tak, že bys během své kariéry nespal s jinou ženou.“

„Alessio, víš, že věci jen zbytečně komplikuješ,“ chytil jsem ji za zápěstí a vytáhl ji nahoru. „Prostě jdi domů, dokud tě prosím po dobrém.“

Olízla si spodní ret, střelila pohledem po své sklenici a zamračila se na mě. „Bože, Dante. Jen šest měsíců nás dělí od rozvodu a ty se chováš divně. Přestaň mě držet za zápěstí, jako bys tím splácel tu bolest, kterou mi tím působíš.“

Když jsem slyšel její slova, zatnul jsem čelist a nakonec její zápěstí pustil. Ale místo zápěstí jsem propletl své prsty s jejími a vedl ji ven. Ruku mi nevytrhla a byla poslušná, což mě uspokojilo.

Když jsme došli na parkoviště, zastavila se, takže jsem se musel otočit a znovu jí čelit.

Zeptal jsem se: „Zlobíš se?“

„Pusť mě,“ udělal jsem to. „Umím chodit sama, umím se sama vrátit, nemusíš se ke mně chovat jako k někomu, kdo se o sebe nedokáže postarat. A dovol, abych ti připomněla, že jsme ve smluvním manželství, žijeme své životy odděleně a nepleteme se jeden druhému do věcí. V tomhle jsme byli upřímní. Jediné, co od tebe před naším rozvodem chci, je, abys mi to nedělal těžké.“

Zvlhčil jsem si rty a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jsi neuvěřitelná, Alessio. Já jsem byl také upřímný, když jsem ti řekl, že v tomhle manželství vyžaduji tvou upřímnost, loajalitu a věrnost.“

Zamračila se, přistoupila ke mně a posměšným tónem pronesla: „To od tebe sedí.“

Poté se otočila a nasedla do svého auta. Pak mi ale došlo, že pila, tak jsem k ní přiběhl a zaklepal na zamčené dveře. Zakřičel jsem na ni:

„Pila jsi, nemůžeš řídit!“

„Nech mě být, zvládnu to sama.“

„Alessio, poslouchej m–“ ale ona neposlouchala, tak jsem rychle vytočil číslo a řekl jednomu ze svých mužů, aby mi okamžitě přistavil auto. Protože jsem pil pivo, nemohl jsem také řídit. Když řidič přijel, dal jsem mu klíče a v mžiku jsme vyrazili za Alessií, která jela velmi rychle.

Řekl jsem řidiči: „Zastavte Alessii za každou cenu,“ pevně jsem se chytil otevřeného okna. „Zablokujte jí cestu, rychle!“

Zkušený řidič, kterého jsem najal, snadno uposlechl můj rozkaz. Zrychlil, podařilo se mu dostat před Alessii, udělal otočku a bez potíží jí zablokoval cestu. Já jsem pak vystoupil z auta a povýšeně na ni zvedl obočí.

Nakonec bezmocně protočila panenky a vystoupila z vozu.

Zašeptal jsem: „Proč jsi tak neposlušná?“

„Protože nejsi můj šéf.“

„Jsi tak horkokrevná ženská,“ cvakl jsem jazykem, když jsem uslyšel auto, které se před námi řítilo vysokou rychlostí. Auto, které řídil můj řidič, bylo odtlačeno stranou, aby uvolnilo cestu, ale ani já, ani Alessia jsme neměli čas zareagovat, jak rychlá ta auta byla.

Instinktivně jsem ji objal kolem pasu a silou nárazu toho auta jsme dopadli na zem. Slyšel jsem tříštění skla, křik lidí a můj řidič rychle běžel, aby mě zachránil, ale stále to nebylo dost rychlé.

Alessia zalapala po dechu a vykřikla, ale jediné, co jsem viděl, byl kus rozbitého skla z okna auta, který se jí zabodl do boku břicha.

Byla to pekelná noc – než se mi před očima zatmělo a já omdlel.