Kapitola 4

Dante zasténal a malátně otevřel oči kvůli bolesti, kterou mu způsobovala záda. Po prudkém výdechu se posadil a potřásl hlavou, čímž si rozcuchal vlasy, aby zahnal tu tupou bolest.

Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že je v nemocnici a nedaleko od něj leží postel, ve které byla uložená Alessia. Ležela tam a vypadalo to, že se ještě neprobudila.

Při přemýšlení se rozhodl, že se podívá, v jakém je stavu. Měla zavřené oči a klidně spala.

Kolem hlavy však měla obvaz.

Zamumlal chraplavým hlasem:

„... Udeřila ses hlavou o zem,“ řekl nehybné Alessii, která mu neodpovídala.

Uběhla chvíle, než se odvrátil. Nemohl si pomoct, zavřel oči a sáhl si na záda. „Jak se k čertu ta nehoda stala?“

V tu samou chvíli se otevřely dveře a do pokoje vběhl jeho udýchaný a zkroušený řidič.

Sklonil hlavu a před Dantem měl téměř na krajíčku.

„P... Pa-pane, já… Omlouvám se, nebyl jsem dost rychlý.“ Řidič bezmocně klesl na kolena. Dante se tiše ušklíbl.

„Vstaň. Řekni mi, co se stalo před tou nehodou.“ Třeštila mu hlava, takže si opravdu nemohl vzpomenout na všechno.

Řidič vzlykal a vyprávěl: „No-no, byla tam dvě auta – jedno ujíždělo a druhé ho pronásledovalo. Přitom se vřítila na cestu, kde jsme stáli my. Já jsem stihl zacouvat a chtěl jsem vás varovat, abyste ustoupili, ale nebyl jsem dost rychlý. Doktor bohužel nahlásil, že vaše záda byla lehce poraněna střepy. Paní Alessia je však v horším stavu, protože se udeřila hlavou o zem a trpí posttraumatickou amnézií.“

Dante se rychle podíval zpět na Alessii.

„To znamená, že se ještě neprobudila dřív než já?“

„Ano… bohužel. Ale doktor říkal, že by to nemělo trvat dlouho. Prý dnes kolem poledne otevře oči.“

Dante zpracovával jeho slova a souhlasně přikývl. „Chápu, rozumím.“

Ale řidič byl trochu zmatený. Dante by ho teď měl kárat za to, že nebyl ve svém oboru dostatečně profesionální. A cenou za to byl stav jeho manželky. Teď však Dante vypadal nejen trochu vyčerpaně, ale zdálo se, že ani nemá náladu se na něj zlobit.

Řidič se ho tedy znovu zeptal: „Pane, vy-vy mi to nevyčítáte?“

Dante mávl rukou, když vycítil, že tam řidič stále stojí. Řekl: „Je to v pořádku, byla to nečekaná situace. Teď odejdi, já si s tím poradím.“

„Ah… jistě, samozřejmě, pane.“

Když konečně osaměl, upřeně hleděl na Alessii a povzdychl si. Byl zvyklý na to, že Alessia pořád mluví, a teď, když byla tak tichá a k tomu ležela v posteli, mu to připadalo zvláštní.

Jak čas plynul, Dante si opřel hlavu o postel, popadl telefon a vytočil číslo.

Řekl: „Zjistěte, co se stalo při té mé nehodě. Identifikujte, kdo byl v těch autech, a neprodleně mi to nahlaste.“

Na druhém konci se ozvalo: [„Rozumím, pane.“]

Když hovor skončil, Alessia se zrovna začala pomalu hýbat. Přitom se jí zachvěly ruce a ona otevřela oči do oslepujícího světla vedle sebe. Lehce zalapala po dechu, zakryla si oči a zakašlala. V tu chvíli se k ní Dante otočil a vstal, aby se o ni postaral.

Zeptal se jí: „Jak se cítíš?“

Ale Alessia se hluboce zamračila. Zdálo se, že jí srdce buší bolestí, když se na něj dívala. Také měla obvaz kolem hlavy a na břiše, kde ji poranilo rozbité sklo silou nárazu při nehodě.

Promluvila slabým hlasem.

„Kdo… kdo jste? Proč jste tu se mnou?“

Byla vylekaná i přes bolest, kterou jí hlava a břicho působily. A tehdy si Dante vzpomněl, že si jeho žena po té nehodě na nic nepamatuje. Na okamžik na to zapomněl.

„Ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se jí. Ona vydechla a pokusila se posadit, ale nešlo to.

„Nepamatuji. Kdo jste? Jinak zavolám policii.“

Dante si nikdy nepředstavoval, že by jeho vlastní žena na něj volala policii. Proto si sedl na okraj postele a prohrábl si vlasy.

„Jsem tvůj manžel. Stačí ti to jako odpověď?“

„... M-manžel? Já jsem vdaná? Je mi teprve 27, jak bych mohla být vdaná–“

„Před dvěma lety ti bylo 27 a byla jsi svobodná. Ale o dva roky později je ti 29 a jsi vdaná za mě.“

Alessia cítila, jak jí buší srdce. „Pokud jste můj manžel, můžete mi říct, proč jsem v nemocnici a vy vypadáte také zraněný?“

„Máš pravdu,“ zkřížil ruce na prsou. „Jsem zraněný, protože jsem tě zachránil. Měli jsme nehodu, všechno se seběhlo tak rychle a s těžkým srdcem musím říct, že jsem tě přesto nedokázal plně ochránit.“

„Pořád žiju, ne?“

„Žiješ. Ale trpíš posttraumatickou amnézií.“

„... Co,“ prudce vydechla, „Co jste to řekl?!“

Dante stiskl tlačítko, kterým přivolal ošetřujícího lékaře. Zatímco na ně čekali, stále nemohl uvěřit, že i když se snažil, aby se jí nic nestalo, nepodařilo se to. Nečekal, že se to stane.

„Na cokoli se můžeš zeptat doktora. A tvoji rodiče za námi přijdou později na večeři. Pamatuješ si na ně?“

„Moji rodiče,“ zašeptala, „Ne. Kdo jsou moji rodiče a proč si nic nepamatuji?“

V tu chvíli se objevili lékaři a Alessii se ulevilo. V hloubi duše o Dantem pochybovala, protože jí nepřipadal dostatečně spolehlivý. A s tou jeho pohlednou tváří – je to opravdu její manžel? Jak se do ní vůbec zamiloval?

„Paní Alessio, jak se cítíte? Dokážete spočítat, kolik prstů ukazuji?“

Alessia odpověděla zmateným tónem. „Hlava mě trochu bolí, stejně jako břicho.“

„To je v pořádku. Měli jste s manželem nehodu a viník je vyslýchán za škodu, kterou způsobil. Na druhou stranu vás nehoda zranila a způsobila vám posttraumatickou amnézii. Ale prosím, nebuďte neklidná, potřebujete jen čas, aby se vám všechny ty chybějící vzpomínky vrátily. Prozatím se soustřeďte především na zotavení ze svých zranění. Na zbytek vám dáme léky a rady.“

Lékař se na ni usmál a otočil se k Dantemu. Také promluvil.

„Pokud jde o vás, pane Dante, vaše záda jsou lehce poraněna a o sebe se nemusíte bát. Prosím, pomáhejte své ženě při zotavování.“

Alessia náhle vyhrkla:

„Doktore, je tenhle… tenhle muž opravdu můj manžel? A jsem za něj vdaná už dva roky?“

Lékař se na ni vřele usmál. „Ano. Jmenujete se Alessia Moretti, je vám 29 let a jste vdaná za Danteho Valenteho, prezidenta společnosti Nerva Logistics. Ohledně dalších dotazů doufám, že svému manželovi budete důvěřovat a zeptáte se ho osobně.“

Alessia se už na nic víc neptala, protože se cítila nesvá, když uslyšela tu poslední větu. A když se dveře zavřely, střelila pohledem po Dantem a odkašlala si.

„Měl jste pravdu. My jsme opravdu manželé.“

Lehce se uchechtl. „Takže, jaké máš na mě otázky?“

„My nemáme děti?“