Dveře na oddělení se po krátkém zaklepání otevřely a dovnitř vstoupili dva muži, aby viděli, že jejich mladý pán stále spí.

Vyměnili si ustarané pohledy; bylo po desáté hodině dopoledne a on ještě nebyl vzhůru.

Jeho víčka se lehce pohnula, než se rozlétla a odhalila hluboko posazené šedé oči.

„Šéfe, vy jste vzhůru!“ vydechl jeden ze strážců úlevou.

Jeho husté obočí se svraštilo a ruka mu bolestivě zamířila k zátylku. Pokusil se vybavit si, co se stalo předchozí noc, ale výsledkem mu byla jen prudká bolest hlavy.

„Co se stalo?“ řekl, což znělo spíše jako zasténání.

„Včera večer vás na večírku nadrogovali, šéfe, a neměli jsme jinou možnost než vás přivézt sem.“

Jeho pohled padl na malou krvavou skvrnu vedle něj na posteli a vzpomínky na minulou noc se mu náhle začaly přehrávat v mysli.

S povzdechem na chvíli zavřel oči. „Kde je?“

„Šéfe, je pryč.“

„Najděte ji!“ rozkázal a vstal z postele.

***

Mezitím ve velkém obývacím pokoji seděl muž a žena středního věku na jednom z jemných kožených polštářů a prohlíželi si časopis.

„Páni... tyhle šaty jsou tak krásné,“ zvolala Eleanor Sinclairová a zatahala svého manžela za košili.

Alistair Sinclair zívl a otočil stránku na další položku, jenže v tu chvíli jim časopis vytrhla z rukou mladá dívka, které bylo asi osmnáct let.

„Adriano!“

Adriana na ně ostře obrátila oči v sloup, hodila časopis na protější polštář a s nenávistným pohledem se k nim otočila.

„Správně! Jsem to já! Váš drahocenný synáček se celou noc nevrátil domů... co s tím hodláte dělat? Co?!“

Ti dva si vyměnili krátké pohledy. Jak to bylo možné? Dominic nebyl z těch, kteří přespávají venku.

A právě v tu chvíli se ozvaly rázné kroky a dovnitř vstoupil mladý muž s koženou bundou přehozenou přes rameno.

„Vracíš se teprve teď z toho večírku? Mysleli jsme, že...“

„Budu ve svém pokoji a nechci, aby mě někdo otravoval,“ zamumlal a nechal jejich otázky bez odpovědi.

***

O týden později...

Mila přimhouřila oči na Elaru, která se jí právě svěřila se svým zážitkem z minulého týdne.

„Děláš si legraci, že jo?“

Elara si povzdechla, vstala z Miliny růžové princeznovské postele a vzala si batoh.

Vytáhla bílý list papíru a podala ho své kamarádce, která chvíli váhala, než ho přijala.

Mila si list prohlédla, a když si přečetla jeho obsah, oči jí málem vypadly z důlků.

„Řekni mi, že to není pravda, Elaro.“

Elara odvrátila zrak od Milina upřeného pohledu; tak moc se za sebe styděla.

„Je to pravda, Milo.“

Mila vyskočila na nohy; tu novou informaci prostě nedokázala strávit.

„Jak můžeš být těhotná, když jsi ještě... však víš?“

Elara vytrhla list Mile z ruky, složila ho a uložila zpět do batohu.

„Říkala jsem ti, co se stalo v té nemocnici. Myslíš, že bych o tom vtipkovala? Jsem úplně vyřízená, protože máma mě doslova zabije, až zjistí, že jsem těhotná s někým cizím.“

Upřímně už měla dost všech těch malých dramat, která se kolem ní odehrávala po nečekané smrti jejího otce.

Do jejích jantarových očí se nahrnuly slzy při vzpomínce na ten hrozný den; v ten samý den ztratila dvě věci, které jí byly drahé.

„Mám takový strach, Milo. Co mám dělat? Nemám tušení, kdo to byl. Vrátila jsem se do nemocnice, abych se na něj pozeptala, ale nebylo po něm ani stopy.“

Mila Elaru objala. Tohle bylo prostě hrozné; Elaře bylo teprve osmnáct a za pár měsíců jí mělo být devatenáct.

A co její vzdělání? Mila vtiskla polibek do Elařiných blonďatých vlasů.

„Znám jednu známou, Elaro... zítra přijď, vezmu tě někam s sebou.“

Elara popotáhla a souhlasně přikývla. Byla ochotná udělat cokoli, pokud by to znamenalo zachránit jméno své matky před potupou.

***

Další den, jak se dohodly, se obě kamarádky sešly a vyrazily. Bylo velmi obtížné přesvědčit jejich matky, aby je tento víkend pustily ven z města.

Mila stiskla Elařinu dlaň; všimla si, jak je její kamarádka nervózní, a byla odhodlaná ji podpořit, jak jen to půjde.

Elara, která už v tu chvíli věděla, proč tu je, těžce polkla. Slyšela mnoho příběhů o dívkách, které se pokusily o potrat, jen aby při tom přišly o život.

„Další!“ ozval se podrážděný ženský hlas a vytrhl Elaru z myšlenek.

„To jsi ty, Elaro... věř mi, zvládneš to.“

Elara přikývla a vešla do ošuntěle vypadající místnosti. Rozhlédla se po ubohém vybavení, které tam leželo.

Okamžitě jí bylo jasné, že se zde provádí nelegální operace.

„Vylezte si na stůl a pořádně roztáhněte nohy!“ vyštěkla na ni korpulentní dáma.

Na rukou měla modré rukavice a v ruce držela dlouhý tenký kovový nástroj.

Její pohled padl na Elaru, která stále nehybně stála a prohlížela si okolí.

„Hej, slečinko! Vylezete si na to, nebo ne?! Mám spoustu práce!“

Elara se probrala z úvah, nervózně vylezla a lehla si na studený kovový stůl.

„Pořádně roztáhněte nohy!“ obořila se na ni dáma znovu.

„Prosím?“ vyhrkla Elara znenadání, což vyvolalo na rtech oné ženy samolibý úsměv.

„Aha! Takže nezkušená. Rozhodla ses to vyzkoušet a podívej, kam tě to dostalo! Jsem si jistá, že tvůj přítelíček tě nemusel prosit dvakrát, abys před ním roztáhla nohy... tak teď buď hodná holčička a udělej to!“

Elara zavřela oči a udělala přesně to, co jí žena nařídila.

„Hodná holka!“

„Bude to bolet?“ zeptala se Elara nervózně. Bylo to poprvé, co podnikala takový krok, a byla příliš vyděšená.

„Děláte si ze mě legraci?“ vysmála se jí žena. K jejímu překvapení se však Elara posadila a slezla ze stolu.

„Omlouvám se, paní, ale já už to nechci udělat,“ zvolala a vyběhla z místnosti, přičemž za sebou nechala nadávající ženu.

Mila, která trpělivě seděla před dveřmi a čekala, až její kamarádka vyjde, se lekla, když kolem ní Elara náhle proběhla.

„Elaro!“

„Srabu jeden! Další!“

Mila vyskočila a vyběhla ze staré budovy hledat svou kamarádku. Spatřila Elaru, jak spěšně kráčí po ulici.

„Elaro!“

Elara se zastavila a trpělivě čekala, až ji Mila dohoní.

„Co to mělo znamenat, Elaro? Utekla jsi tak narychlo, zbavila ses toho?“

Elara na Milu přimhouřila oči. „Ty jsi právě o tom dítěti mluvila jako o ‚tom‘?“

Mila obrátila oči v sloup nad Elařinou naivitou; nezbývala jiná možnost než to udělat.

„Neznáš otce a jsi příliš mladá na to, abys byla matkou. A co škola? Máš před sebou ještě dlouhou cestu... no tak, pojďme zpátky,“ řekla Mila jemně a vzala Elaru za ruce.

„Nechci to udělat, Milo... hrozně se bojím... nemůžu to risknout.“

Dotkla se svého plochého břicha. Nemohla uvěřit, že v ní roste živá bytost; stále jí to připadalo neskutečné.

„Možná je to můj zlý osud.“

Mila si povzdechla a položila Elarě ruku na rameno.

„Dobrá! Jen věz, že ať uděláš cokoli... vždycky budu stát při tobě.“

„Díky, že jsi tu pro mě.“

***

Elara za sebou zavřela dveře, vešla do neobvykle tichého pokoje a polekala se, když uviděla svou mámu, jak na ni vrhá nenávistné pohledy.

Její pohled padl na otevřený růžový batoh ležící na židli vedle mámy a v mámině ruce se houpal bílý list papíru.

„Mami, ty...“

„Jsi těhotná, Elaro... co k tomu ještě chceš říct?“

Elara nervózně polkla, žmoulala lem svých krémových šatů a v koutcích očí se jí objevily slzy. Viděla, že i její mámě se v očích lesknou slzy.

„Je to teprve týden, co nás tvůj otec navždy opustil, a ty ses tak změnila! Uvědomuješ si, co jsi udělala?!“

Elařin pláč zesílil. Selhala, byla špatná dcera, ale kdo by ji vyslechl a uvěřil jí, kdyby vyprávěla o svém zážitku s tím cizím mužem před týdnem...

„Omlouvám se, mami... udělala jsem chybu.“

Sarah vstala a rozdrtila bílý list v dlani.

„Chybu, co? Jdi nahoru do svého pokoje, sbal si věci a pojď dolů. Odjíždíš z města ke své tetě a to je konečné!“

Elara svraštila obočí. Máma ji vyhazuje? Když tohle dokázala říct její vlastní máma, co na to řekne zbytek světa?