Mila obrátila oči v sloup, když slyšela Elaru a jejího syna Lea, jak probírají, jak dali těm padouchům za vyučenou.

Vyšli z obchodního centra s hromadou tašek plných věcí, které právě nakoupili.

Elara, stále zabraná do rozhovoru s Leem, si nevšimla červeného auta, které se řítilo přímo na ni.

Pneumatiky auta zaskřípaly poté, co do Elary narazily. Tašky, které držela, vyletěly do vzduchu a tvrdě dopadly na zem.

Mile a Leovi se při tom pohledu rozšířily zorničky; ačkoli se jí auto jen lehce dotklo, náraz byl dost silný na to, aby jí způsobil pár odřenin.

„Maminko!“

„Elaro!“

Okénko červeného Porsche sjelo dolů a odhalilo dámu ve slunečních brýlích. Její tvář nevykazovala sebemenší lítost nad tím, co právě udělala.

„Slepí hlupáci!“ vyštěkla na ně a pomalu odjela.

Leo svraštil obočí. Ta ženská prostě odjela, aniž by se jeho mámě omluvila, i když to byla její vina!

Sehnul se, sebral kámen ležící pár metrů od něj a mrštil jím po čelním skle auta.

Elarě i Mile se rozšířily oči, když kousek od nich uslyšely zvuk tříštícího se skla.

Porsche znovu zastavilo a dveře se otevřely.

Vystoupila štíhlá dáma v královsky modrých šatech ke stehnům, sundala si sluneční brýle a vykročila ladnými kroky.

V jejích hnědých očích plápolal hněv, když uviděla poškození na svém nablýskaném autě.

Její pohled spočinul na malém chlapci nedaleko od ní; i on na ni zuřivě zíral.

Rychlými kroky k němu přistoupila. „Jak se opovažuješ?!“

„Neomluvila ses mojí mamince... tak nečekej, že se já omluvím tobě,“ odsekl Leo ostrým tónem.

V návalu vzteku napřáhla ruku, připravena chlapce za tu drzost uhodit, ale k jejímu překvapení byla její ruka zachycena ve vzduchu.

A než stačila zareagovat, na levé tváři jí přistála facka. Prudce otočila hlavu k osobě, která by se opovážila jí takovým způsobem projevit neúctu.

„Jak se opovažuješ vztáhnout ruku na mého syna?!“ vyštěkla Elara a ještě víc přitlačila na ruku oné dámy, kterou stále držela.

„Ty! Okamžitě mě pusť! Nebo tě nechám zmizet z povrchu zemského!“ vyhrožovala žena a k svému úžasu schytala další facku.

Mila upustila nákupní tašky na zem, když si přečetla poznávací značku auta za dámou.

Stočila pohled k matce se synem a přiběhla k nim. Tato dáma byla dcera Sinclairových, nejmocnější a nejvlivnější rodiny v zemi.

„Slečno Adriano Sinclairová! Hluboce se omlouvám za škodu, kterou vám moje kamarádka a její syn způsobili...“ omlouvala se Mila za Elaru.

Odtáhla Elařiny ruce od Adrianiných. Adriana prudce trhla rukama, jako by ji bodl hmyz.

„Nedotýkej se mě! Nešpiň mě víc, než už jsem! Vy ubozí nuzáci!“ opovrhovala jimi Adriana a ustoupila od nich.

„Vypadni odsud... ty bohatý spratku! Není třeba z toho dělat vědu, když jsi na vině ty, tak proč si to prostě nevyrovnáme?“ vyhrkla Elara.

Adriana se ušklíbla, ale po vteřině jí ten úšklebek z tváře úplně zmizel, jako by tam nikdy nebyl.

„Vyrovnat? Tvůj syn mi zničil nové auto... Měla bych přestat ztrácet čas s tak ubohou bytostí, jako jsi ty, protože vím, že si opravu mého auta nebudeš moct dovolit ani za milion let! A dávej si na mě pozor!“

Adriana se k nim otočila zády a začala odcházet.

Elara si dřepla k Leovi a podívala se mu do očí.

„Proč jsi to udělal, Leo?“

Leo našpulil rty a zamrkal na ni svýma roztomilýma šedýma očima.

„Dovolovala si na tebe, maminko, jak jsem ji mohl nechat jen tak odejít?“

***

Ve velké konferenční místnosti spolu diskutovalo několik mužů a žen, což způsobovalo mírný hluk.

Jakmile se však otevřely velké dvoukřídlé dveře, všude se rozhostilo ticho. Dovnitř vešla vysoká postava, šedé duhovky upřené před sebe, zatímco byl mužem v patách usměrňován k hlavnímu křeslu.

Byl dokonalou definicí slova „pohledný“; měl vysoké lícní kosti a husté tmavé obočí, které bylo svraštělé, když se posadil.

Jeho černé vlasy byly dokonale upravené na stranu, plné rty tvořily tenkou linku. Odkašlal si, aby upoutal pozornost všech.

„Pane Sinclairi!“

Krátce přikývl a začal svůj projev.

„Jak všichni víme o dvouprocentním poklesu našich tržeb v posledních několika měsících... rozhodl jsem se nasadit novou strategii.“

Muž stojící vedle něj se k němu naklonil a pošeptal mu pár slov do ucha.

„Hm,“ zněla jeho krátká odpověď. Brzy nato pokračoval v řeči.

Asistent opustil místnost a po chvíli se vrátil s deskami v rukou.

„Tady je každý detail, o který jste žádal, šéfe.“

Dominic převzal desky od svého asistenta, otevřel je, zběžně je prohlédl a uznale přikývl.

„Takže tohle je rozpis všech prostředků použitých v posledním projektu a zdá se, že je v něm velká díra... dám viníkovi jen vteřinu na to, aby se přihlásil.“

Všichni na sebe v úžasu zírali. O čem to velký šéf mluví?

Na Dominicových rtech se objevil samolibý úsměv. Zdá se, že ho ti staříci mají za blázna, ale velmi se mýlili.

„Jedna!“ odpočítal Dominic a jeden z mužů okamžitě vstal se skloněnou hlavou. Náhle padl na kolena.

„Pane Sinclairi, prosím, mějte slitování s mou ubohou duší, neudělal jsem to schválně.“

Dominic vstal ze židle a urovnal si oblek. Dal si ruku do kapsy u kalhot a vykročil z konferenční místnosti.

„Vyprovoďte ho z budovy a dohlédněte, aby zaplatil každý cent, který ukradl.“

***

Příští ráno...

Elara vykřikla, když upřeně zírala na svůj počítač. Vyskočila na nohy a spěšně zamířila ke skříni, aby našla vhodný outfit.

Mila, která zaslechla její křik, vešla do pokoje s Leem, který už byl oblečený do školy.

„Jsi v pořádku? Slyšela jsem tě křičet,“ zeptala se Mila a urovnala Leovi límeček.

Elara stála před zrcadlem a přikládala si k hrudi bílý top.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že jsem si před měsícem podala žádost o práci?“

Mila založila ruce a přikývla. „No jo.“

„Právě mi přišel mail, že můj pohovor je naplánován na devátou hodinu ráno. Udělej mi laskavost a hod’ Lea do školy.“

„Páni, to je skvělé! Doufám, že to tentokrát klapne. A buď v klidu, tenhle malý princ je v dobrých rukou,“ pronesla Mila.

Elara se vděčně usmála a vyrazila do koupelny.

***

Za necelých čtyřicet minut už stála před budovou. Urovnala si černou pouzdrovou sukni ke kolenům, kterou měla k bílé halence.

Vlasy si nechala rozpuštěné, aby jí padaly na ramena, zhluboka se nadechla a vstoupila do budovy.

Byla nasměrována do kanceláře, kde se konal pohovor.

Její oči přejely prostornou místnost a z úst jí uniklo tiché zalapání po dechu.

„Koho to tu máme?“

Dáma, která seděla za stolem, vstala, když si všimla Elary, jak se rozhlíží po její kanceláři. Ukazováčkem si pohrávala s konečkem vlasů a přitom agresivně žvýkala žvýkačku.

Elara si všimla její černé minisukně a bílé košile s prvními třemi rozepnutými knoflíky, které dávaly nahlédnout na její vnady.

„Jsem tu na pohovor,“ řekla Elara s mírným úsměvem.

„Aha!“ Tessa trochu ustoupila a prohlédla si Elaru od hlavy až k patě s ničím jiným než s opovržením v hnědých očích.

„Myslím, že pohovor nepotřebuješ... viděla jsem víc než dost. Později ti ukážu tvůj stůl, ale teď seber tyhle spisy a odnes je na finanční oddělení.“

Elara zmateně svraštila obočí. Cítila, že tady něco nehraje.

„Znamená to, že jsem tu práci dostala?“

Tessa nad její otázkou nadzvedla obočí. „Mám si to snad napsat na čelo?! Dělej, co říkám!“ vyjela na Elaru.

Elara se zhluboka nadechla a přešla k hromadě spisů na dřevěném stole. Zvedla je a zalapala po dechu, když k nim Tessa přidala další.

Spisy jí nakonec zakryly obličej. „Kde je finanční oddělení?“

Tessa pokrčila rameny a vrátila se na své místo. „Zeptej se někoho v okolí, ty hlupačko!“

Elaru zachvátil hněv. Neochotně opustila kancelář s obrovskou hromadou spisů, které sahaly až do úrovně její hlavy.

„Dobrý den, můžete mě nasměrovat na finanční oddělení?“

„Jen jděte kousek dál a pak zahněte doleva.“

„Díky!“

Elara vyrazila s těžkou hromadou papírů, ale neušla ani kousek, když do ní vrazil nějaký muž a vyrazil jí všechny spisy z ruky.

V zavrávorala dozadu. Naštěstí pro ni byly jeho reflexy dobré a zachránil ji před pádem – jedna jeho paže ji zachytila v pase.

Elařin pohled se na krátkou vteřinu střetl s jeho. Probrala se z omámení a její obočí se svraštilo do zamračení.

„Jste slepý nebo co?!“ vyjela na něj a on okamžitě stáhl ruku z jejího pasu, což mělo za následek, že dopadla na zadek.

Ostatní zaměstnanci zalapali po dechu, když byli svědky té scény.

„Kdo si sakra myslíte, že jste?!“ vyštěkla Elara vztekle.

„Šéfe, prosím, podepište to tady.“

Dominic vytáhl z vnitřní kapsy pero a naškrábal podpis na list papíru, který mu podali; jeho pohled z ní ani na okamžik nespustil.

Elarě šokem poklesla čelist. Šéfe?? Slyšela dobře? A proč jí byl tak povědomý a proč tak povědomě voněl?...