Dlaněmi se opíral o okno, které oddělovalo izolační pokoj od čekárny. Oči měl upřené jen na tu slabou postavu na lůžku, která tvrdě spala s kyslíkovou maskou na tváři a hrudníkem plným hadiček připojených ke kardiografu. Ten muž vypadal tak starý a křehký. Chronické srdeční onemocnění, kterým trpěl roky, pomalu nahlodávalo jeho tělo, až z něj nezbylo nic než kůže a kosti.

„Kde je?“

„Nevím, ale slyšela jsem, že teď žije v Los Angeles.“

Julian se otočil na Martu, která vedle něj bázlivě stála. Tato žena ve středním věku doprovázela Charlese Kensingtona po celou dobu jeho boje s chronickou srdeční chorobou. Marta byla tou nejvěrnější hospodyní, jakou Julian poznal za celou dobu, co se o Charlese staral. Ani jednou neslyšel Martu si stěžovat, i když byl Charles někdy ohledně své diety mrzutý. Byla to dokonce Marta, kdo Charlese včera ráno odvezl do nemocnice poté, co ho našla v jeho pokoji s infarktem.

„Musí se vrátit domů a vidět dědečka. Navštívila ho za celou tu dobu vůbec někdy?“

„Pan Kensington Sereně o své zhoršující se nemoci nikdy neřekl. Pan Kensington viděl, že je Serena spokojená se svou kariérou a životem v LA, a tak jí to štěstí nechtěl kazit zprávami o tom, že se jeho stav den ode dne horší.“

„To se nikdy konkrétně neptala na dědečkův stav?“

„Pan Kensington mě požádal, abych Sereně pokaždé, když zavolá, řekla, že je v pořádku.“

„A Serena tomu celou dobu věřila?“ zeptal se Julian skepticky.

Založil si ruce na prsou. Překvapovalo ho, že té ženě, jeho manželce, vůbec nezáleží na zdraví jejího dědečka a víc se stará o svou modelingovou kariéru. Serena byla přesně taková, jak si myslel od chvíle, kdy před třemi lety vyšel z radnice. Sobecká, rozmazlená a arogantní ženská. Nebyla to vůbec ta milá dívka, jak Charles vždycky říkal.

„Myslím, že byla příliš zaneprázdněná, než aby mě konfrontovala. Vždycky zněla nedůvěřivě, ale nemohla dokázat, že lžu, protože pan Kensington pokaždé, když Serena zavolá, zní v pořádku.“

„No, pravda je taková, že Charles v pořádku není. Ta žena se musí dnes večer vrátit domů, aby viděla svého dědečka.“

„Ale pan Kensington nechce Serenu svou nemocí zatěžovat.“

„Jsem lékař, který Charlese léčí od jeho prvního infarktu. Vím přesně, jak na tom Charles teď je. Charles na tom není dobře. Nemůžu s jistotou říct, jak dlouho ještě vydrží, ale rozhodně to nebude dlouho. Serena se musí dnes večer vrátit do Chicaga, jinak bude do konce života litovat.“

Marta zůstala zticha. Sklopila tvář a s Julianem ani v nejmenším nepolemizovala.

„Zavolám jí a řeknu jí, aby se vrátila do Chicaga, pokud to nechcete udělat vy.“

Julian se otočil na podpatku a zamířil ke svému pokoji ve třetím patře. V patře v letu výtahem se ztratil v myšlenkách a přemítal o všech věcech, které mu za poslední tři roky motaly hlavu. Jeho manželka. Serena Kensingtonová. Chystal se jí zavolat poprvé od jejich zatracené svatby. Julian nevěřil, že to dokázal vydržet tři roky a myslel si, že jeho manželství se Serenou bylo celou tu dobu normální. Vlastně nic nebylo normální od chvíle, kdy souhlasil s Charlesovou prosbou, že si vezme jeho vnučku.

„Miláčku, čekám tu na tebe celé hodiny.“

Jakmile Julian vstoupil do pokoje, přivítala ho Camilla, která se na něj ustaraně dívala.

„Co je s tebou?“ Camilla se dotkla jeho tváře a donutila Juliana, aby se na ni podíval.

„Jsem v pořádku. Jen unavený.“

„Měl bys odpočívat, drahoušku. Nechci, abys onemocněl, protože jsi příliš zaneprázdněn péčí o své pacienty.“

Julian se na Camillu jemně usmál. Objal ji a vtiskl jí polibek na tvář.

„Díky. Co tu děláš?“

„Od rána jsi mi neodpověděl na zprávy. Měla jsem velký strach. Obvykle moje zprávy neignoruješ,“ Camilla mu ovinula paže kolem krku a pak se k němu mazlivě přitiskla.

„Neměl jsem čas kontrolovat mobil, protože tu bylo několik akutních pacientů, kteří dnes odpoledne potřebovali operaci, a několik mých dalších pacientů také vyžadovalo mou pozornost.“

„Já taky potřebuju tvou pozornost. Miluju tě, Juliane.“

„Já vím,“ Julian sundal Camilliny ruce ze svého krku.

„Musím někomu zavolat.“

„A? Obvykle ti nevadí, když tu zůstanu, když někomu voláš.“

„Tentokrát je to jiné.“

Camilla na Juliana podezřívavě přimhouřila oči.

„Neříkej mi, že se chystáš volat té ženě. Ne, Juliane. To ti nedovolím. Ta žena tě opustila. Chová se k tobě jako k hadru.“

„Camillo, tohle není kvůli mně, ale kvůli Charlesovi. Serena musí vědět, že její dědeček je v kritickém stavu.“

„Nemusíš jí volat sám. Můžeš říct někomu jinému z rodiny, aby jí zavolal.“

„Její další rodina jsem já. Nezapomeň, že jsem její manžel.“

Camilla našpulila rty.

„Žárlím. Měl by ses s ní rozvést, Juliane.“

„Camillo, prosím tě. Musím se Serenou mluvit hned teď, protože Charlesův stav je opravdu kritický. Měla bys jít domů, už je pozdě.“

Julianova přísná tvář a chladné oči daly jasně najevo, že nechce, aby s ním Camilla diskutovala. Camilla hrubě popadla kabelku, která ležela na pohovce, a pak vyšla z Julianova pokoje s podpatky hlasitě klapajícími o podlahu chodby.

Julian si promnul napjaté spánky. Jako by všechna ta práce nestačila k tomu, aby ho bolela hlava, ještě se musel potýkat se ženami, které mu tu bolest jen zhoršovaly.

Protože nechtěl, aby mu myšlenky zviklaly úmysl zavolat Sereně, vytáhl zásuvku stolu. Pod hromadou dokumentů hledal Sereninu vizitku. Tuto stříbrnou vizitku si schovával roky, ale ani jednou necítil potřebu jí zavolat. Jeho odtažitost byla možná také důvodem, proč měl tak zvláštní manželský vztah. Jeho ego bylo příliš vysoké na to, aby jí zavolal první. Chtěl, aby Serena přišla za ním. Aspoň aby mu poděkovala, že se postaral o jejího dědečka a že splnil přání Charlese Kensingtona vidět svou vnučku se vdát.

„Jo, na to zapomeň, chlapče,“ odfrkl si Julian pod vousy.

Narychlo vytočil Serenino číslo. Měl obavu, jestli si Serena po třech letech číslo nezměnila. Ale k jeho překvapení se v telefonu ozval vyzváněcí tón a brzy někdo hovor přijal.

„Haló? Mohu vám s něčím pomoci?“

„Serena Kensingtonová?“

„Jsem Blair Thorneová, její asistentka. Co pro vás mohu udělat?“

„Kde je Serena? Chci s ní mluvit.“

„Kdo jste? Serena je s jedním mužem a momentálně není k dispozici.“

Mužem? S kým?

Do prdele!

Julian v duchu rozzuřeně zavrčel. Všechny špatné myšlenky se mu draly do hlavy. Byl tak hloupý, protože ho nikdy nenapadlo, že tři roky jsou dlouhá doba a že Serena mohla mít za tu dobu přítele.

„Jsem její manžel. Můžete ji teď zavolat? Je to velmi důležité. Týká se to jejího dědečka.“

„Vy jste její manžel? Panebože. Myslela jsem, že jste jen fiktivní postava, od té doby, co mi Serena vyprávěla o svém podivném manželství.“

Julian měl chuť tu ženu konfrontovat. Byl zvědavý, co o něm Serena mohla své asistentce vyprávět, když se za celou tu dobu ani jednou nesetkali. Nebo se vlastně setkali, ale Serena ho ani neviděla.

„Zavolám za pět minut. Doufám, že tou dobou už budete se Serenou.“

Pět minut Julianovi připadalo jako celá staletí. Cukalo mu v prstech, jak chtěl okamžitě zmáčknout tlačítko volání a mluvit se Serenou. Ale nemohl spěchat, protože její asistentka mohla potřebovat nějaký čas, aby Serenu dostala k telefonu. Možná... jen možná byla Serena s nějakým mužem v posteli a jeho hovor mohl přerušit jejich žhavou aktivitu.

„Sakra! Nesnáším to přemýšlení!“

Po pěti minutách Julian skutečně stiskl tlačítko volání a čekal, až někdo na druhém konci zvedne telefon. Tentokrát zněl hlas v telefonu jinak. Ženský hlas zněl jemněji, ale byla v něm cítit rozhodnost. Julian si byl jistý, že žena, která s ním mluví, je legendární Serena Kensingtonová.

Prvních pár minut jen mluvili o naprosto nepodstatných nesmyslech. Serena trvala na tom, aby Julian odpověděl na její otázky, a Julian neměl jinou možnost než udělat vše, co ta žena chtěla.

„Jsem doktor Julian Sterling, váš manžel.“

Na druhém konci se ozvalo zalapání po dechu a pak se telefonem rozlehlo hlasité žuchnutí. Julian mnohokrát volal Serenino jméno v naději, že se jí nic zlého nestalo a že budou moci okamžitě probrat důležité věci týkající se zdraví Charlese Kensingtona.

„Sereno Kensingtonová? Jste tam ještě? Odpovězte mi.“

Ozvalo se šustění, než se hlas Sereny Kensingtonové vrátil do reproduktoru.

„Omlouvám se za to přerušení. Můžete mi vysvětlit, co se vlastně stalo?“ její hlas zněl roztřeseně a šokovaně.

„Musíte vědět, že váš dědeček měl před mnoha lety chronické srdeční onemocnění. Jeho stav se v posledních letech nadále zhoršoval. Doufám, že se dnes večer vrátíte do Chicaga, abyste viděla svého dědečka v nemocnici.“

„Cože? Jak je to možné? Před třemi dny Marta říkala, že je dědeček v pořádku. Dědeček mi vždycky říkal, že je mu dobře.“

„Podrobnosti vám mohu vysvětlit, až se vrátíte do Chicaga, protože je tu spousta nedorozumění, která je potřeba vyjasnit.“

„Jaké nedorozumění?“ její hlas zněl rozzlobeně.

„Pokud chcete podrobnosti, měla byste se vrátit do Chicaga a sejít se se mnou v nemocnici. To je vše, co vám teď můžu říct. Dobrou noc.“

Julian zavěsil a nenechal Serenu, aby ho bombardovala dalšími otázkami. Odpoví na všechny její otázky, až se Serena vrátí do Chicaga, tečka.

Když Julian zíral na svůj telefon, jehož displej začínal pohasínat, uvažoval, jestli se Serena opravdu vrátí do Chicaga kvůli svému dědečkovi. Ale ve skutečnosti polovina jeho srdce doufala, že se Serena vrátí nejen kvůli dědečkovi, ale i kvůli němu. Kvůli manželovi, kterého tři roky neviděla.

„Opravdu si myslíš, že je tohle manželství skutečné? Nebo je to manželství pro tebe jen divadlo, Sereno Kensingtonová?“ zamumlal Julian do prázdna.