Před třemi lety~

„Hej, už jsem zpátky, Thorneová. Omlouvám se za to přerušení. Do někoho jsem vrazila.“

„Panebože, Sereno. Myslela jsem, že jsi měla autonehodu nebo tak něco. Najednou jsi přestala odpovídat a slyšela jsem ránu.“

„Právě jsem dorazila do nemocnice. Když jsem do toho chlapa narazila, vyletěl mi mobil z ruky. Tss, spěchám a jdu pozdě vyzvednout dědečka.“

„Nepanikař, jo? Nádech a výdech. Nejdůležitější je, že jsi do nemocnice dorazila v pořádku.“

„Jo, jela jsem z agentury jako blázen a skoro jsem srazila chodce na křižovatce blok před nemocnicí. To je šílené. Sotva dokážu rozdělit své myšlenky mezi péči o nemocného dědečka a zítřejší módní přehlídku. Ta akce je pro mě velmi důležitá. Je to moje brána k zářné kariéře supermodelky.“

„Klid, Sereno. Všechno bude v pořádku. Není se čeho bát.“

Serena se na okamžik zastavila před pevně zavřenými dveřmi dědečkova pokoje. Dopřála si čas, aby zklidnila dech a tep srdce, které jí v hrudníku dunělo jako o závod. Cítila, jak jí tělem proudí adrenalin, zejména v hrudi. Serena si málem myslela, že by mohla mít srdeční chorobu jako její dědeček, kdyby si nevzpomněla na všechny ty věci, kvůli kterým byla v takovém stresu.

„Uklidni se. Určitě dostaneš zlatou jízdenku do Milána na Apex Gala.“

„Díky, vážím si toho. Ale jsem teď strašně nervózní. Bojím se, že selžu a další šance už nebude.“

„Věř mi, tvůj výkon minulý týden byl dokonalý. Zítra večer budeš určitě zářit jako hvězda.“

„Dobrá. O tom si promluvíme později. Musím odvézt dědečka domů. Sejdeme se v hale agentury za hodinu.“

„Jasně. Tak zatím, miláčku. Nejezděte rychle. Vezete muže s chronickým srdečním onemocněním.“

„Já vím. Jsem jediný člověk, který chce, aby dědeček žil dalších tisíc let, takže mu neublížím. Zatím, Thorneová.“

Serena si zastrčila mobil do své mini kabelky přes rameno. Kabelka byla velká jen jako dlaň dospělého člověka. Ale kupodivu se tak malá taštička vyprodala za pouhých pět minut. Šílenost!

Serena pomalu vydechla, než otevřela dveře dědečkova pokoje. Rychle změnila výraz ve svůj nejsladší úsměv, aby pozdravila dědečka, který seděl na lůžku sám a o něčem přemítal.

„Ahoj, dědo.“

Serena přistoupila k dědečkovi lehkým krokem a políbila ho na vrásčitou tvář.

„Jdeš pozdě.“

„Omlouvám se. Měla jsem nějaké zařizování ve výstavní budově kvůli zítřejší akci. A uvízla jsem v zácpě. Promiň, dědo.“

Její dědeček byl stále mrzutý. Serena vzala jeho dlaň a jemně ji stiskla.

„Jak se dneska cítíš? Co říkal doktor?“

„Říkal, že budu žít dalších tisíc let.“

„Skvělé! To je přesně to, co od tebe chci, dědo.“

„Dal jsem ti, co jsi chtěla. Teď je čas, abys dala ty mně to, co chci já.“

„Řekni mi, co chceš. Chceš, abych tě v sobotu vzala na ryby? Zůstaneme v chatě a budeme jíst grilované ryby. Nebyla by to zábava?“

„Tss, na rybaření už jsem moc starý.“

„Ale prosím tě, nejsi vůbec starý. Pořád jsi můj fešný dědeček. Vždycky s tebou ráda chodím na ryby. Vypadáš s rybářským prutem skvěle,“ poplácala Serena dědečka hrdě po rameni.

„To bylo před dvaceti lety. Teď, když je ti osmadvacet, už nejsi ta malá holčička, která pobíhala kolem kbelíků plných ryb a tleskala, abych jich chytil ještě víc.“

Serena se trochu usmála, když viděla, jak jí dědeček jemně prohrábl zlatavé vlasy. Nečekala, že čas kolem nich poletí tak rychle. V jejím dětství se stalo mnoho věcí. Dobrých i špatných. Jak moc si Serena přála, aby nemusela vyrůstat tak rychle, aby mohla s dědečkem trávit víc času. Cítila se před ním provinile, protože její dospělost s sebou přinesla ambici stát se supermodelkou. A to znamenalo, že na dědečka neměla moc času.

„Omlouvám se, že jsem byla v poslední době tak zaneprázdněná. Nebyla jsem tu pro tebe a nestarala se o tebe, když ti bylo zle.“

„Neboj se. Marta se o mě stará líp než ty.“

„Tss, to mě zabolelo,“ předstírala Serena uraženost.

„Nevaž se na mě dělat uražené obličeje. Ještě jsem ti neřekl, co od tebe chci.“

„Aha, ta-tak dobrá. Řekni mi, co můžu udělat, abych ti vynahradila těch pár dní, co jsem tě v nemocnici nenavštívila?“

Charles se zazubil. Serena začala mít podezření, když viděla ten zvláštní výraz v dědečkově tváři.

„Chci, ses co nejdříve vdala.“

Jedna sekunda, dvě sekundy. Serena mlčela. Byla ohromena dědečkovou náhlou žádostí. Nebylo to poprvé, co mluvil o svatbě, ale bylo to poprvé, co Serena slyšela dědečka mluvit o sňatku tak rozhodným tónem.

„Dědo, myslíš to vážně?“

„Nikdy jsem to nemyslel vážněji.“

„Je mi teprve osmadvacet. Proč bych se měla vdávat teď? Navíc mám kariéru, která vyžaduje veškerou mou pozornost. Teď se vdávat nemůžu. A momentálně nemám ani přítele.“

„Tak kdy se hodláš vdát?“

„Možná za pět let, nebo za deset.“

„Za pět nebo deset let už tu nebudu.“

„Copak tvůj doktor neříkal, že budeš žít dalších tisíc let? Za deset let mě uvidíš, jak se vdávám za muže, kterého miluji.“

Charles vzal svou vnučku za ruku a jemně ji hladil.

„Kéž bych tu byl tak dlouho. Ale moje nemoc mi nedovoluje příliš snít. Slíbil jsem tvým rodičům, že se o tebe postarám. Teď cítím, že už to dál nezvládnu. Potřebuješ muže, který se o tebe postará místo mě.“

„Dědo, prosím tě. Nezačínej s tím—“

„Znám muže, který na tebe dohlédne za mě. Je to dobrý a zodpovědný člověk. Chci, ses za něj provdala.“

Serena ztratila řeč. Nesnášela, když musela jednat s dědečkem, který trucoval jako žák třetí třídy. Dědeček si vždycky prosadil svou.

„Můžeš se s ním setkat, třeba zajít na večeři. Popovídat si. Nemusíte se brát hned.“

„Ale příští týden mě určitě požádáš, abych si ho vzala,“ odfrkla si Serena.

„Proč tu svatbu tak odkládat, když se seznámíte a popovídáte si? Je to skvělý chlap. Ručím ti za to, že se ti bude líbit.“

Serena si hlasitě povzdechla. Uvolnila dědečkův stisk a frustrovaně si promnula obličej.

„Dědo, nechci ti ublížit. Ale tohle je můj život. Chci říct, že někdo, o kom si myslíš, že je dobrý, nemusí nutně znamenat, že se ke mně hodí. Kromě toho se teď chci soustředit jen na svou kariéru. Pokud se mi zítra večer podaří zapůsobit na porotu, poletím do Milána na Apex Gala. Udělám všechno pro to, abych zítra večer prošla konkurzem. V dohledné době se nemůžu vdát za žádného muže, o kterém si myslíš, že je dobrý.“

„Ten muž ti nebude bránit v plnění tvých snů. Prosím, vezmi si ho, abych mohl mít na konci života klid.“

„Přestaň mluvit, jako bys měl zítra umřít. Budeš žít dalších tisíc let, dědo!“ vykřikla Serena rozzlobeně. Nedokázala ovládnout své emoce. A jakmile hněv opustil její ústa, věděla, že toho bude celý den litovat.

„Prosím, už tohle přede mnou neříkej.“

„Jen prostě nevíme, co se v budoucnu stane,“ Charlesův hlas zněl čím dál chraplavěji a vlhce.

„To, co se stalo tvým rodičům, mě přimělo si uvědomit, že se věci mohou stát náhle a bez varování. Jen se bojím, že po mém odchodu zůstaneš sama. Jsi moje jediné vnouče. Moc tě miluji a chci pro tebe to nejlepší.“

Serena zaklonila hlavu, aby zadržela slzy, které se jí draly do očí. Nesnášela, když dědeček začal vytahovat téma rodičů a bořil tak veškerou její citovou obranu.

„Kdo?“ Serena si hrubě otřela slzu, která jí stekla po tváři.

„Kdo je ten muž, se kterým mě chceš seznámit?“

„To znamená, že souhlasíš?“

„Neříkám, že souhlasím. Jen chci vědět, kdo to je. Proč tak vytrvale trváš na tom, abych si ho vzala, i když se neznáme a nikdy jsme se neviděli?“

„Byl tu pár minut před tvým příchodem. Je to lékař, který celou tu dobu léčí moji srdeční chorobu.“

„Doktor? Ach, to si děláš legraci, dědo,“ zasténala Serena.

Za celý svůj život ji nenapadlo, že by si vzala lékaře. Za prvé proto, že nenáviděla nemocnice. Za druhé proto, že lékař byl v jejích představách obvykle velmi nudný člověk se silnými brýlemi, pleší a stetoskopem kolem krku. Pořád měla před očima tvář lékaře, který léčil její rodiče, a od té doby lékaře ve své blízkosti neviděla ráda.

„Není žádný jiný muž? Nechci si vzít doktora.“

„Není to jen tak nějaký doktor. Je to hrudní a kardiovaskulární chirurg. Koneckonců je to jediný člověk, který je dost dobrý a hoden toho, aby si tě vzal. Promluvím s ním o uspořádání vaší svatby.“

„Bože, já jsem ještě neřekla, že souhlasím.“

„Musíš souhlasit. Tohle je moje poslední přání, než zemřu.“

„Už to neříkej.“

„Slib mi, že si vezmeš muže, kterého jsem ti vybral.“

Serena se na dědečka nevěřícně podívala.

„Sereno, tohle je moje prosba předtím, než—“

„Dobře, fajn. Přestaň to přede mnou říkat. Nechci to slyšet.“

Charles se jemně zazubil. Podařilo se mu vnučku přesvědčit a byl si jistý, že to pro něj udělá. Teď už jen musel přesvědčit doktora Sterlinga, aby si jeho vnučku vzal.

„Ale jak si ho mám vzít, když ho nikdy neuvidím a nebudu ho znát? Navíc budu mít hrozně moc práce s kariérou. Nemám čas na žádnou luxusní svatbu nebo tak něco.“

„Klid. Nech to na dědečkovi, on se o všechno postará. Navíc teď nemusíte pořádat svatební hostinu. Ale aspoň se musíte nechat zapsat na matrice, abych měl jistotu, že jste opravdu manželé.“

Sakra! zaklela Serena v duchu. Dědečka se jí opravdu nepodařilo zlomit. Ale rozhodně mohla zlomit toho muže, aby svatbě zabránila. A taky to udělá. Ať to stojí, co to stojí.