Elena byla vyčerpaná. Bolely ji nohy z několikahodinového stání, v hlavě jí třeštilo z nekonečného proudu náročných zákazníků a duše se cítila vyprahlá po dalším dni předstírání, že je nad věcí.

V Onyx Lounge bylo dnes večer rušno a všechno, co teď chtěla, bylo stihnout další autobus domů, zalézt do postele a modlit se, aby matka a sourozenci nebyli doma. Dneska na ně neměla náladu – na jejich dramata, jejich soudy a neustálé připomínání jména, kterému zoufale toužila uniknout.

Stála na zastávce, pevně svírala tašku a sledovala, jak kolem projíždějí světla aut, jedno za druhým. Noční vzduch byl chladný a vánek si pohrával s prameny jejích vlasů.

Její myšlenky přerušilo předení motoru. Elena překvapeně vzhlédla, když před ní zpomalilo a zastavilo elegantní černé sportovní auto. Jeho světlomety ji zalily oslepujícím světlem. Zamžourala a udělala krok zpět, připravená v případě potřeby vzít do zaječích. Ze drahých aut, která zastavují lidem jako ona, nikdy nevzešlo nic dobrého.

Dveře se otevřely a ven vystoupil Dominic Sterling.

Eleně se zadrhl dech v hrdle.

Nebyl jen pohledný; byl zdrcujícím způsobem krásný. Vysoký, s širokými rameny, tváří vytesanou jako u řeckého boha a aurou sebevědomí, která si žádala pozornost – Dominic Sterling byl do posledního kousku takovou záhadou, jak se o něm říkalo. Jeho přítomnost byla ohromující, ten druh energie, která vám vyrazí dech dřív, než si to vůbec uvědomíte.

Ležérně se opřel o auto a upřel na ni pohled, jako by měl všechen čas světa.

„Ahoj,“ řekl a jeho hlas byl hladký, s nádechem arogance.

Elena zamrkala, nejistá si, jestli si s ní mozek nezahrává. Dvakrát se ohlédla za sebe, přesvědčená, že musí oslovovat někoho jiného. Někdo jako Sterling by přece určitě nemluvil s ní.

„Mluvím s tebou, Wilderová,“ řekl s úšklebkem.

Úplně jí vypadlo, co chtěla říct. Dokázala ze sebe jen vykoktat: „C-cože? Se mnou?“

„Jo.“

Elena sevřela tašku ještě pevněji. Dívala se na něj, jako by právě oznámil, že obloha je zelená. „Proč… proč se mnou mluvíš?“

Jeho úšklebek se prohloubil a pak bez varování řekl: „Běž se mnou na rande.“

Elena ztuhla. Ta slova ji zasáhla jako úder hromu. Slyšela správně? Rychle zamrkala a čekala na pointu, ale jeho tvář zůstala vážná, dokonce pobavená.

„Cože?“ vyhrkla. „T-ty máš přítelkyni.“

Dominic pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes. „Už ne. Rozešli jsme se. Sleduj zprávy, Wilderová.“

Ten ležérní způsob, jakým to řekl, v ní vyvolal pocit, že se ocitla v nějaké alternativní realitě. Její mysl se snažila držet krok.

„Nerozumím,“ řekla roztřeseným hlasem.

„Za kolik?“

Elena znovu zamrkala. „Cože?“

„Ptal jsem se, za kolik se mnou půjdeš na rande?“

Trvalo jí vteřinu, než jeho slova zpracovala. Když jí to došlo, poklesla jí čelist. „Ty… ty mi chceš zaplatit, abych s tebou šla na rande?“

„Možná,“ řekl nonšalantně, jako by mluvil o počasí.

„Proč?“ vyhrkla zmateně. „Vždyť ani neznáš moje jméno!“

„Vím toho dost, Wilderová.“

Bože! Jak ona nesnáší, když ji takhle oslovují.

Elena pod nánosem únavy pocítila hněv. Ruce se jí podél těla sevřely v pěsti. „Ne,“ řekla pevně.

Dominic povytáhl obočí. „Cože?“

„Řekla jsem ne.“

Naklonil hlavu, upřímně překvapený. „Proč?“

Elena na něj nevěřícně zírala. „Jak to myslíš, proč? Vůbec mě neznáš. Nikdy jsi se mnou nemluvil. A teď mě najednou chceš – co? – koupit si mě na rande? Když jsem tě ještě včera viděla s tvojí přítelkyní.“

„Neříkej mi, že jsi mě sledovala, Wilderová,“ řekl a úšklebek se mu vrátil.

„To bys tak chtěl,“ odsekla.

„Věř mi, to součástí mých přání být nemůže,“ řekl chladně. V očích mu zajiskřilo pobavení. „Řekni si cenu, Wilderová.“

„Řekla jsem ne!“ vyštěkla pevným hlasem. „Nemůžeš si prostě kupovat lidi, aby s tebou chodili na rande. Nemám zájem.“

Dominicův úšklebek na zlomek vteřiny zakolísal. Udělal krok blíž, jeho přítomnost byla drtivá, jak na ni shlížel. „Jsi Wilderová,“ řekl a jeho hlas klesl. „Přestaň se chovat, jako bys měla nějakou hrdost.“

Sevřelo se jí hrdlo, hněv v ní vřel. „Prosím, nechte mě být,“ řekla skrz zaťaté zuby.

Odstoupil a úšklebek se mu vrátil jako maska. „Tři schůzky. Pět tisíc za každou.“

Elena vyvalila oči. „Cože?“

„Slyšela jsi mě. Vyspi se na to, Wilderová.“

A právě tak se otočil, nasedl do auta a odjel. Nechal ji tam stát, neschopnou slova, s myšlenkami vířícími v chaosu.

„Co to sakra bylo?“