POHLED KILLIANA

Dveře za mnou prásknou a já se opřu o studenou zeď, rukou si projíždím vlasy. Hruď se mi svírá frustrací, hněv ve mně víří jako obrovská bouře a já ho nedokážu ovládnout. Měl jsem být ženatý se Serou, ne s její sestrou, ne s tou courou Addie.

Pokaždé, když se na Addie podívám, vidím zradu svého dědečka, manipulaci své rodiny a lži, které upředli, aby mě v tomto manželství uvěznili. A nejhorší na tom je, že tam prostě stojí a tváří se, že tohle nechtěla. Jako by přesně nevěděla, co můj dědeček a její otec naplánovali. O Addie vím dost na to, abych se nenechal nachytat na to její divadlo o nevinnosti. Oběťmi jsme tu my se Serou, ne ona.

Ale i když se snažím zatvrdit své srdce proti ní, něco mě k ní neustále přitahovalo – ty její hnědé, vytřeštěné oči mě k ní neustále postrkovaly, stejně jako způsob, jakým se jí třásly ruce, když říkala svůj slib. Byl ten strach skutečný? Mohla by v tom být skutečně jen pěšákem jako já, nebo se jen jako vždycky stavěla do role oběti?

Zatřesu hlavou a tu myšlenku zapudím. Ne. Je to jen manipulátorka, která udělá cokoli, aby dostala, co chce. Vždycky věděla, že miluju Seru, ale zmanipulovala mého dědečka, aby si vybral ji místo Sery. Využila lásku, kterou k ní dědeček choval, aby s ním manipulovala; v jeho očích byla vždycky andělem.

Sešel jsem dolů do obývacího pokoje, potřeboval jsem uniknout před hlukem tohoto domu, této noci, před tím dusivým pocitem polapení. Pořád slyším dědečkova slova, jak mi zní v hlavě.

„Potřebuješ Addie, Killiane. Je silná, inteligentní a udělá, co bude nutné, aby ochránila tuhle rodinu. Sera je přítěž. Jednou mi poděkuješ.“

Zatnu zuby. Poděkovat mu? Za to, že mě nutil do manželství, které jsem nechtěl? Za to, že vybral tu špatnou sestru?

Moje kroky dělaly v prázdné chodbě hlasitý hluk, tělo se pohybovalo jako zraněný lev. Potřebuji vzduch, prostor, cokoli, abych unikl té obrovské tíze rodinného jména, která mi byla vnucena spolu s očekáváními a povinnostmi, o které jsem nikdy neprosil.

Ocitnu se na terase, chladný noční vzduch však jen málo uklidňuje hněv, který ve mně hoří. Opřu se o zábradlí a hledím do velké, prázdné zahrady. Měsíc vrhá na pozemky bledé světlo, ale nijak nerozhání temnotu a hněv, který ve mně roste.

Celé roky jsem žil ve stínu svého dědečka a dělal, co si přál. Myslel jsem, že se Serou souhlasí, ale když jsem se připravoval na svatbu se Serou, přišel s nápadem, abych se oženil s Addie.

Sera je žena, pro kterou jsem měl slabost a věděl jsem, jak na ni. Ale Addie? Addie je manipulátorka a divoška. Není jako její sestra Sera, která je klidná a zdrženlivá; představa života s někým jako Addie mě nesmírně obtěžuje.

**** **** **** ** ****

Uvnitř domu večírek pokračuje – rodina, přátelé, obchodní partneři, ti všichni oslavují svazek postavený na lžích a manipulaci. Nenávidím to. Nenávidím způsob, jakým se usmívají a předstírají, že tohle manželství je důvodem k oslavě. Nikomu v tom obývacím pokoji na Addie ani na mně ani v nejmenším nezáleží. Všechno, co je zajímá, je obchodní spojenectví, které toto manželství představuje.

Zatínám pěsti. Mysl se mi vrací k okamžiku, kdy jsem ji viděl kráčet uličkou, oči vytřeštěné čímsi, co vypadalo jako strach. Nebyla tam žádná radost, žádné štěstí. Jen odevzdanost. Na vteřinu jsem si pomyslel, že by se mohla otočit a utéct. A malá část mě si přála, aby to udělala.

Ale neudělala. A teď jsme k sobě připoutáni v dobrém i zlém.

Slyším, jak se zezadu blíží kroky, ty kroky byly tiché...

„Kille,“ Serin hlas protne ticho. Byl plný sladkosti, ale hluboko uvnitř toho hlasu, prosyceného něhou a jemností, byl hlas zlomený. Vždycky ví, jak mě najít, když potřebuji klid.

Zůstávám zticha, nemám náladu na její hry. Přistoupí blíž, její parfém zavoní ve vzduchu – vůně, kterou jsem miloval, ale teď mi jen připomíná všechny ty způsoby, kterými se věci pokazily.

„Nemusíš nic předstírat, víš,“ řekne tichým hlasem. „Celé tohle manželství je fraška. Všichni to vědí.“

Otočím se k ní a přimhouřím oči. „Co chceš, Sero?“

Ušklíbne se, udělá krok blíž, v očích se jí zaleskne náznak uspokojení. „Víš, co chci, Kille. Nemusíš zůstat Addie věrný. Tohle manželství je jen formalita, obchodní dohoda. Ty a já... stále můžeme být spolu. Nikdo se to nemusí dozvědět.“

Zasměju se, ten zvuk je hořký. „Myslíš, že se s tebou budu dál tajně scházet? Po tom všem, co se stalo?“

Úsměv jí zakolísá, ale rychle se vzpamatuje. „Ale no tak, Kille. Oba víme, že Addie pro tebe nic neznamená. Pro tuhle rodinu neznamená nic. Nic jí nedlužíš.“

Pocítím, jak se mi v hrudi rozhoří jiskra hněvu. Addie sice nic nedlužím, ale představa, že ji zradím a udělám tuhle manželskou frašku ještě horší, ve mně kroutí něčím, co nedokážu úplně vysvětlit.

„Tobě taky nic nedlužím,“ řeknu chladněji, než jsem zamýšlel.

Sera přimhouří oči, udělá krok blíž a její pohled se zostří. „Zapomněl jsi, Kille? Zachránila jsem tě, když jsi málem spadl z toho mostu. Byli jsme teenageři. Dlužíš mi to.“

Její slova mě zasáhla. Ten den si pamatuji naprosto živě. Sera mě zachránila a já jsem to vždy viděl jako znamení něčeho hlubšího, něčeho víc. Vina mi zatemňuje mysl, zatímco zápasím se svými pocity.

Otevřu ústa, abych odpověděl, ale než stihnu cokoli říct, otočí se a se vzlykotem odchází; cítil jsem, jak se jí třesou záda. „Jsi nevděčník,“ hodí přes rameno.

Natáhnu ruku, ale ona se neohlédne. Vina a frustrace se hromadí a dusí mě. Sleduji, jak odchází, litoval jsem svého činu, neměl jsem jí to říkat.

Opustil jsem sídlo a zamířil do baru; potřebuji se utopit v alkoholu, abych zapomněl na tuhle frašku jménem manželství, abych zapomněl na zradu svého dědečka. Potřebuji zapomenout, otupit tu bolest uvnitř. Jak piju, horká tekutina nabízí dobrý únik z toho zmatku, kterým se stal můj život. Čím víc piju, tím víc zapomínám na svůj ubohý život a na své předstírané manželství. Alkohol mi dal klid, i když jen na chvíli.

Po hodinách pití až do němoty jsem se zapotácel na nohy. Můj rozostřený zrak protestoval proti alkoholu, když jsem se potácel domů. Tou dobou už všichni odešli. Účinky lihoviny na mě začaly působit. Očekával do jsem stejnou chladnou prázdnotu, kterou jsem opustil, ale když jsem rozrazil dveře, Addie tam stále byla, schoulená na kraji postele, zády ke mně. Šaty měla kolem sebe zmačkané a závoj ležel odhozený na podlaze.

Pohled na její šaty vyhrnuté k stehnům byl skoro až příliš lákavý. Moje mysl ztrácela kontrolu, touha hořela čím dál silněji. Už jsem se nedokázal ovládnout. Koneckonců, teď jsme byli manželé, i když to bylo proti její vůli. Nebyla to moje chyba, ona byla ta, která mi zničila život a zmanipulovala mého dědečka.

„Kille, jsi opilý,“ řekla mi Addie v okamžiku, kdy mě uviděla, a přistoupila blíž ke mně.

Podíval jsem se na ni, bylo na ní něco, co mě k ní přitahovalo. Přitiskl jsem své rty na její a vychutnával jejich chuť; chutnaly jinak než cokoli, co jsem kdy poznal, byly měkké a sladké, chutnaly spíše jako jahody.

Addie se z polibku vytrhla a dívala se na mě s tím děsem, který měla v očích vždycky vepsaný.

Povalil jsem ji na postel, roztrhl jí šaty a vylezl na ni.

„Kille, prosím, nedělej to...“ vykřikla Addie, ale alkohol ve mně už dělal své; ignoroval jsem její prosby a vrazil do ní.

„Prosím... prosím, jsem panna,“ žadonila, ale já jsem k jejím prosbám zůstal hluchý a hrubě si ji bral.

„Nejsi ty náhodou coura? Tak je lepší s tebou tak zacházet,“ vydechl jsem jí do ucha, zatímco jsem do ní dál bušil.