Elle ztuhla, tělo jí odmítalo poslušnost, zatímco se její mysl snažila zpracovat to, co právě slyšela. Ten zvuk – nepatřil k hudbě. Byl skutečný a vycházel z jeho ložnice. Ne, to nemůže být pravda, pomyslela si a zaplavila ji vlna nevěřícnosti. Možná si to jen namlouvá. Možná na ni konečně dolehl stres posledních týdnů. Možná to byl stres z toho, že za měsíc zvládla všechny ty projekty.

Muselo se jí to jen zdát.

Opatrnými, téměř se třesoucími kroky se vydala po schodech nahoru. Když dorazila k vrcholu, chichotání bylo jasnější, smíšené s tichým mručením hlasů. Elle kleslo srdce, když uslyšela Julianův hlas – tichý, důvěrný, nezaměnitelný.

Postoupila blíž, ruku tiskla k zábradlí tak silně, až jí zbělely klouby. V uších jí hučel tep, ale její pohyby byly neslyšné. Dveře do ložnice byly pootevřené a škvírou ho uviděla.

Julian tam byl, ležel v posteli a paže měl ovinuté kolem jiné ženy. Ta se smála, hlavu měla opřenou o jeho hruď a rukou mu po kůži kreslila líné kroužky. Celé tělo Elle zachvátil chlad. Nemohla dýchat.

Ruka se jí začala nekontrolovaně třást, prsty jí cukaly u boku, jak se je snažila sevřít v pěst. Pevně je zaťala, nehty se jí zarývaly do dlaně. Byla to jediná věc, která ji v tu chvíli držela při zemi, jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se úplně nezhroutila. Očima visela na scéně před sebou a nemohla uvěřit tomu, co vidí.

Tam, v Julianově náručí, byla Sienna. Její vlastní sestřenice. Žena, jejíž hlas byl nyní prosycen onou odpornou sladkostí, kterou Elle až příliš dobře znala. „Poslat ji pryč bylo to nejlepší rozhodnutí vůbec,“ zašvitořila Sienna a její slova kapala jako jed do uší Elle. „Kdyby tu Elle byla, dneska večer by všechno zkazila.“

Elle se při zvuku svého jména prudce sevřel žaludek a v hrdle jí stoupla žluč. Zkazila co? O čem to sakra mluvili?

„Sienno, přestaň,“ zamumlal Julian polovičatým tónem, jako by její slova nebyla nic víc než nepříjemnost. Neodtlačoval ji; nezlobil se. Elle pocítila vlnu nevolnosti, když si uvědomila, že tohle není nějaký opilecký omyl. Julian nevypadal opilý a její sestřenice také ne.

Sienna našpulila rty, prsty mu pomalu přejížděla po hrudi a otálela, jako by ho provokovala, aby ji zastavil. „Ach, nedělej, že se ti to nelíbí,“ škádlila ho. „Mít po sobě dvě ženský musí bejt docela fajn pocit, co?“ Ušklíbla se, oči se jí zlomyslně leskly. „Tak proč to prostě nepřiznáš a už si jednu nevybereš?“

Než Julian stačil odpovědět, Sienna přes něj náhle přehodila nohu a jedním rychlým pohybem si mu sedla obkročmo na pas. Přitiskla ho pod sebe, tělo měla přilepené na něm, naklonila se a rty se mu otřela o ucho. „Vím, že Elle ti nemůže dát to, co já,“ pošeptala Sienna tak tiše, že to Elle sotva zachytila. „Měl by sis vybrat mě.“

Elle se roztříštilo srdce. Stála jako přimrazená, neschopná pohybu, a sledovala, jak Sienna líbá Juliana na krk, její rty klouzaly po jeho kůži, jako by tam patřila. Julian ji však neshodil. Ani neřekl ne.

„Sienno, přestaň,“ zopakoval, ale ruce měl na jejích bocích a nedělal nic, aby ji zastavil. V jeho hlase chybělo přesvědčení, nechal to plynout. Nechal TOHLE dít se.

Elle se sevřela hruď. Bylo jí zle až do morku kostí. Tohle si nikdy nepředstavovala, ani v těch nejhorších nočních můrách. Oči se jí zalily slzami, které jí rozmazávaly vidění, jak jí stékaly po tvářích. Nevydala ani hlásku. Nemohla. Ruku si přitiskla k ústům, aby potlačila vzlyk, který se dral ven. Nevydávej ani zvuk, říkala si. Nesmí zjistit, že jsi tady.

Celou věčnost tam Elle stála, nehybná, v hlavě se jí točilo. Už se chystala couvnout a snažila se zpracovat všechno, co právě viděla, když ticho znovu prořízl Siennin hlas.

„Dojdu pro další víno,“ zachichotala se Sienna, hlas měla lehký a hravý, naprosto bezstarostný.

Elle vyletělo srdce až do krku. Jde sem. Zaplavila ji panika a ona se přinutila k pohybu. Nesměla dopustit, aby ji Sienna uviděla. Nemohla čelit takové konfrontaci – ne teď.

Rychle, ale potichu vklouzla do chodby a zamířila k nejbližším dveřím. Julianova pracovna. Její kroky byly téměř neslyšné, když dorazila ke dveřím a pootevřela je právě tolik, aby se vklouzla dovnitř. Jemně je zavřela a dávala pozor, aby nezpůsobila žádný hluk.

V uších jí bušil tep, jak se tiskla ke stěně, chladné dřevo ji drželo při smyslech, i když sotva dokázala uvažovat. Zadržela dech a napínala sluch, aby zachytila slabé zvuky z ložnice. Tato místnost byla zcela zvukotěsná. Už je neslyšela. Elle zavřela oči a snažila se ovládnout paniku, která v ní stoupala.

Co teď? Nemohla odejít, aniž by si jí všimli. Byla v pasti, schovaná v Julianově pracovně jako cizinec v životě, o kterém si myslela, že ho zná.

Elle věděla, že v pracovně nemůže zůstat schovaná navždy. Po chvíli přelétla očima místnost a hledala cokoli, co by jí pomohlo vymyslet další krok. Její pohled uvízl na Julianově notebooku ležícím na stole.

Jen na vteřinu zaváhala, pak k němu přistoupila a s mírně se třesoucíma rukama ho otevřela. Zadala jeho heslo, které až příliš dobře znala. Fungovalo to. Její prsty se rychle pohybovaly a navigovaly k přenosu z bezpečnostních kamer v bytě. Podle očekávání byly kamery vypnuté. Samozřejmě, pomyslela si hořce. Julian je pravděpodobně vypnul, aby se ujistil, že o tom, co se tu dnes děje, nebudou žádné důkazy. Bylo jasné, že to nebylo poprvé, co ti dva spolu v tomto bytě trávili čas. Takže Julian musel kamery vypínat pokaždé.

Elle notebook zavřela a znovu se rozhlédla po místnosti. Pak jí oči padly na velký závěs, který zakrýval dveře na terasu.

Bez dalšího otálení se vydala ke dveřím na terasu, pohybovala se rychle a tiše. Nesměla se nechat chytit.

Sáhla rukou za závěs a nahmatala kliku terasových dveří. Prsty na okamžik tápaly, ale nakonec ji našla, otočila knoflíkem a otevřela dveře právě tolik, aby mohla vyklouznout ven.

Když vstoupila na terasu, do tváře ji udeřil chladný noční vzduch. Byla malá, ale pro její úkryt stačila. Světla města se třpytila hluboko pod ní, ale ona ten výhled vnímala jen okrajově. Jediné, na co myslela, bylo, jak tohle místo opustit.

Zády se přitiskla k chladné zdi a zavřela za sebou dveře, nechala jen malou škvírku, aby slyšela, kdyby někdo vešel do místnosti. Zůstala naprosto nehybná, snažila se ovládnout dech a přemýšlela, jak odtud zmizet.

A jako na zavolanou uslyšela zvuk otevíraných dveří pracovny. Srdce jí bušilo, celé tělo se napjalo, když se místností rozlehl Julianův hlas.