POHLED MATTEA~

„Kdo zatkl mou k ničemu dceru?“ slyšel jsem hřímat svého adoptivního otce, Dona Vittoria Valerii, když jsem vešel do jeho pracovny.

Stál jsem daleko z jeho dohledu; nehodlal jsem mu dál kazit náladu zrovna ve chvíli, kdy mě měl oficiálně uznat v bratrstvu.

„Jak to myslíš! Cože?“ zařval znovu a práskl holí do skleněného stolu, který se roztříštil na kusy.

Věděl jsem, že se něco stane v momentě, kdy jsem odmítl blafování důstojníka Interpolu Paola Abateho. Byla to dobrá zábava, něco, čím jsem mohl otce popudit, ale netušil jsem, že to takhle nafoukne.

Práskl telefonem o stůl, otočil se a téměř okamžitě se na mě vrhl.

„Ty parchante! Ty jsi nechal zatknout mou dceru!“ zavrčel. „Sprav to! Dostaneš ji ven a přivedeš ji sem ještě dnes večer! Nenechám se zesměšňovat ostatními rodinami, aby mě nazývali slabým, protože si nedokážu udělat pořádek ve vlastním domě! Nebo hůř, aby si mysleli, že jsem práskač! Dostaň ji ven a potichu, jinak se můžeš s uznáním rozloučit,“ dodal, než pustil mou košili a mrštil se mnou proti zdi.

Zatnul jsem pěst vztekem a čelist mi ztuhla, ale ovládl jsem se a ležérně se na něj usmál. „Považuj to za vyřízené,“ odpověděl jsem a klidně vyšel z jeho pracovny.

Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, začal ve mně vřít vztek a vyrazil jsem z vily.

Julian Vargo, můj caporegime, si všiml mé nálady a šel těsně za mnou.

„Bude s ním problém, Done?“ zeptal se a naposledy se podíval na vilu, než mi otevřel dveře auta.

„Můj otec je démon, to ano, ale tohle není jeden z těch dní. Tohle je o mé otravné sestře, kterou zatkli, a o neschopnosti Paola Abateho pochopit zasranej vtip,“ ušklíbl jsem se.

Obešel auto a nastoupil, načež gestem pokynul řidiči, aby vyjel.

„Pane, jaké jsou vaše rozkazy?“ zeptal se věcně; jeho věrnost byla stejná jako k mému biologickému otci, Donu Cassanovi.

Ten zemřel, když mi bylo sedmnáct, a shodou okolností mě adoptoval ten samý člověk, před kterým mě otec varoval, abych mu nikdy nevěřil.

„Musíme ji dostat ven a přivést ji sem,“ začal jsem, „dnes večer, jinak na mě něco hodí a zase ze mě udělá zločince, to si nemůžu dovolit.“

Začal jsem se sám sebe ptát – protože jsem věděl, že Paolo je logicky uvažující člověk – jestli to nafouknutí neznamenalo, že něco chce. Musel jsem na to přijít.

„Domluv schůzku s Paolem, musíme si promluvit,“ dodal jsem.

O šest hodin později přiletěl z Albánie, z nějakého důvodu mě nechal čekat.

„Co chceš, Paolo? Řekni si, ale potřebuju, abys mi předal tu holku, co máš ve vazbě. Je to osina v zadku, se kterou potřebuju skoncovat,“ začal jsem a stál naproti němu před budovou letištní policie.

„Moji šéfové už mají tvého otce dost, chceme ho ze hry,“ zmínil se a zkřížil ruce.

„Oni chtějí, nebo ty chceš? Vím, jak funguje vydírání, důstojníku Abate,“ poznamenal jsem lhostejně.

Paolo se uchechtl a tleskl rukama.

„Proto vím, že jsi ten pravý. Nicméně ty jsi ten, kdo to udělá. Zařiď to, chceme tvého otce pryč z branže,“ prohlásil. „Platí?“ zeptal se a podíval se na mě.

Zastavil jsem se a vrhl pohled na Juliana Varga; ten jen nehybně zíral.

„Platí,“ odpověděl jsem.

„Skvělé, ozvu se. Dej mi vědět, až nastane správný čas. Pro teď je slečna Adriana ve výslechové místnosti a čeká, až si ji odvezeš domů,“ usmál se a prošel kolem mě do budovy.

Nemohl jsem tomu uvěřit; mají jeho sraček plné zuby stejně jako já.

Najednou jsem pocítil nával moci, měl jsem pocit, že můžu dobýt svět.

Jediný, kdo mi stál v cestě, byl můj parchant nevlastní bratr Elio Cassano, tak jsem ho nechal zmizet.

Zhluboka jsem se nadechl, abych uklidnil svou rozbouřenou mysl. Uzavřel jsem dohodu, že zradím svého adoptivního otce, abych zachránil svou otravnou sestru před vězením.

Vůbec se nezměnila, pořád mi jen kazí plány na dobytí moci.

Ale dnes jsem se odmítl nechat zatáhnout do jejích malicherností.

Ta její plná, drzá pusa dokáže muže dohnat k šílenství.

Když jsem vstoupil do chodby vedoucí k výslechové místnosti, zastavil jsem se před dveřmi.

Připravil jsem se na tu sebelítostivou malou mrchu, kterou jsem znal, na druhé straně dveří.

Trochu jsem couvl, když se naše oči náhle střetly.

Krásná žena s dlouhými splývavými vlasy, jemnýma oříškovýma očima a rty plnými jako švestky na mě pohlédla, když jsem otevřel dveře.

Byl jsem ohromen, tohle přece nemůže být Adriana!

Právě když jsem se chystal vypustit nějaká slova, vylila mi na obličej šálek teplé kávy.

„Ty slizký kousku hovna!“ vykřikla. „Ty jsi mě nechal zatknout!“

„Klid, došlo k chybě v komunikaci, všechno se vyřešilo a můžeš jít,“ poznamenal jsem. Sledoval jsem, jak v ní kypí vztek, a rozběhla se k otevřeným dveřím, když vtom náhle uklouzla na kávě, kterou na mě vylila.

Jako reflex mě to přimělo ji zachytit. Chytil jsem ji a odsunul pryč od rozlité kávy.

Byla jako opařená, zjevně ani jeden z nás tohle nečekal.

„Jsi v pořádku?“ vyzvídal jsem.

„Prostě mě odvez domů,“ odpověděla se zrudlým obličejem a prošla kolem mě z místnosti.

Sladká vůně jejích bujných vlasů stále visela ve vzduchu.

Ochotně jsem vyhověl. Pár minut před půlnocí jsem ji bezpečně vysadil před sídlem jejího otce.

Počkal jsem, až vejde, a pak jsem šel za ní.

Nedostal jsem se moc daleko, když jsem v chodbě zaslechl rozhovor.

„Páni, líbí se mi tvé šaty, tak prosté, sedí ti. Snažíš se o vzhled panny? Myslíš, že ty naše jsou děvkovské?“ zeptala se její nevlastní sestra Sienna Valerii a dívala se na mladší sestru Luciu Valerii, která si prohlížela svůj odhalený hrudník, viditelně otevřený, aby vystavil plnost jejích prsou; měla na sobě svůdné červené šaty, které zvýrazňovaly její křivky.

„Ne, Sienno Valerii, obě vypadáte dobře. Jen jdu do obývací části počkat na začátek oslavy,“ odpověděla Adriana v obraně.

„Mami, myslím, že nás Adriana odbývá a hraje si na slušňačku, aby se zalíbila otci,“ řekla Lucia.

„Ne, obě vypadáte skvěle, já jen dávám přednost tomuto stylu oblečení, není to nic hrozného, jasné?“ ujišťovala je a snažila se projít kolem svých sester.

„Aha, takže ty nás odbýváš, takže si fakt myslíš, že moje holky jsou děvky!“ odsekla jejich matka.

Sledoval jsem, jak se Adriana zhluboka nadechuje.

Bylo to zábavné; se zájmem jsem sledoval, jak se to vyvine.

„Sundej si je, dej je Lucii, chci, aby je měla ona,“ řekla macecha tichým, ale jasným hlasem, až jsem si občas říkal, jestli nebere nějaké léky.

Měl bych zasáhnout? Stojí to za to?

Koneckonců jsem hajzl.

„Prosím?“ zeptala se a podívala se na ně. „Ne, to se nestane,“ ohradila se.

Lucia se jí dostala za záda a začala jí pomalu rozepínat šaty.

S úžasem jsem to sledoval přímo z chodby.

Nejenže jsem přemýšlel o tom, jak by vypadala bez těch žlutých šatů s volánky v mé posteli v Miláně.

Teď to uvidím…

Sienna Valerii se k ní brzy přidala a společně jí pomohly se svléknout, dokud nestála tiše v chodbě jen v kalhotkách a hedvábné podprsence.

Byl jsem příliš daleko, abych viděl všechno, a Sienna Valerii mi blokovala výhled.

Cítil jsem, jak se Adriana najednou zastyděla.

„Raději si pospěš a oblékni se, je skoro půlnoc a hosté už začali přicházet, miláčku, vítej doma,“ usmála se Marianna a jemně kolem ní prošla; vzduch naplnila vůně její dusivé francouzské kolínské.

Pak jsme zaslechli hlasy. Rychle vystřelila s červenými šaty v ruce a schovala se v jednom z rohů. Vyhlédl jsem zpoza rohu a uviděl jejího otce kráčet chodbou.

Někdo s ním byl, jeho consigliere Luca Morello.

Jsem v hajzlu, jak tohle vysvětlím.

Znovu jsem vykoukl a uviděl ho odcházet do jiné místnosti. Rozběhl se k otevřeným dveřím naproti místu, kde jsem se skrýval.

Jak jsem běžel, mé oči někoho zachytily – ženu. Její jemné hnědé oči mě rentgenovaly, zatímco jsem na okamžik ztuhl nad její krásou.

Její kůže byla vláčná a nikdy jsem nevěděl, že má znamínko krásy blízko pupíku.

Adriana….