Stačí jeden pohled na ni a jsem zpátky na střední, s tou divnou, nevysvětlitelnou chemií, která mezi námi existuje.

Právě vypnula tu příšernou hudbu v telefonu a skoro se vzpamatovala ze šoku. Její hnědé oči byly přilepené k mým, prohlížela si mě a oheň, který se jí v očích začínal rozhořívat, mi prozradil, že mě právě poznala.

Genevieve se zasmála a proplula kolem ní, jako by její křik byl pointou nějakého soukromého vtipu. „Och, já hloupá, zapomněla jsem se zmínit, že Alaric dneska přijede domů.“ Naklonila se blíž, dost blízko na to, abych ucítil její typickou cukrátkovou vůni, a pak mi vtiskla dva zbytečné polibky na tvář, které jsem okamžitě setřásl v naději, že se zbavím toho lepkavého lesku na rty, co měla na sobě.

„Sero, pamatuješ si na Alarica – samozřejmě, že ano, teď je to můj snoubenec,“ řekla Genevieve se samolibým úsměvem. Vždycky si užívala roli režisérky, která ovládá děj. „Alaricu, tohle je Seraphina.“ Genevieveiny oči se stočily zpět ke mně. „Seraphina Lowellová. Asi si ji ani nebudeš pamatovat…“ blábolila a odmítavě mávla rukou.

„Seraphina Ofina,“ skočil jsem jí do řeči a nespouštěl oči ze Seraphiny. Genevieveina šprtská nejlepší kamarádka, moje tajná posedlost. Jak bych mohl zapomenout?

„Och, ty si ji pamatuješ?“ řekla Genna zklamaně a její pohled těkal mezi námi dvěma, ale já jsem nedokázal odtrhnout oči od Seraphiny.

Jak bych na ni mohl zapomenout? Byl jsem trnem v jejím oku, tím, kvůli komu se naježila vztekem a zrudla frustrací. Měl jsem tuhle šílenou posedlost lézt jí na nervy. Způsob, jakým reagovala – ohnivě, se zatajeným dechem, jako bych byl ten poslední člověk, kterého chce vidět, a přesto mě nemůže ignorovat. Tváře jí zrudly horkem, v očích jí sálal oheň a leskly se neprolité slzy, jak marně hledala slova – jak bych mohl na tu tvář zapomenout? A její ofina, jak jí ledabyle padala do obličeje, vždycky jsem měl tu zvrácenou touhu prohrábnout jí ji prsty. A je to ještě zvrácenější, že tu stejnou touhu cítím i teď, když se na ni dívám.

„Jak bych mohl zapomenout?“ hlesl jsem a stále jsem si ji prohlížel.

Moc se nezměnila. Pořád má ty havraní vlasy padající na ramena a hustou ofinu, co jí zakrývá čelo a otírá se o husté temné řasy. A ty hnědé oči – hluboké a teplé, v barvě medu na slunci. Nos má pořád trochu pršáček a rty ve tvaru srdce – zbavila se těch tlustých brýlí a její olivová pleť, i když stále jemná, vypadala, že by jí prospělo trochu slunce a péče navíc. Podle toho, jak na ní ručník visel, jsem poznal, že od střední moc nepřibrala, možná tak velikost 36, víc ne.

Sakra, s tou by se dalo snadno manipulovat – v mojí posteli.

Gennin hlas přerušil mé myšlenky. „Samozřejmě, že si ji pamatuješ. Jak bys nemohl? Vždyť jsi jí prakticky zachránil život, Alaricu.“

A pak, jako by se jí zrovna rozvázal jazyk, Seraphina promluvila. „Alaric Vane,“ řekla tónem mírně zklamaným, jako by doufala, že to bude kdokoli jiný než já.

Mentálně jsem se té myšlence vysmál. Tohle byla moje ložnice a ona v ní stála – skoro nahá. To ona sem vnikla, neměla žádné právo být zklamaná.

Sakra. Moje tělo na ni pořád reaguje.

Dobře. Nebyla to jen holka, kterou jsem rád tyranizoval, Seraphina Lowellová byla po celou dobu mou tajnou posedlostí a měl jsem o ní ty nejbizarnější sexuální fantazie. A vidět ji znovu po tak dlouhé době – v tom ručníku.

V hlavě mi právě teď něco vybuchlo.

Genna, nevšímavá jako vždy, mluvila dál. „Kdybych věděla, že neumí plavat, nikdy bych ji nepozvala.“ Seraphina se zamračila, vypadalo to, že každou chvíli vybuchne, ale drahá Genevieve ještě neskončila.

Položila mi ruku na paži a svůdně ji stiskla. „Ten den jsi byl takový hrdina… A ona byla taková sucharka, zkazila nám ten nejlepší večírek všech dob. Šlo to tak skvěle, dokud nepřišlo to drama.“

„Málem jsem se utopila, Genno, nebylo to žádné drama!“ vyštěkla Seraphina.

Sakra, je to tady – ten stejný oheň, který mě na střední vždycky doháněl k šílenství, ale není to úplně stejné, hoří to jasněji, divočeji, intenzivněji – její hnědé oči žhnou jako plameny.

Chci ji.

Genevieve je mrcha. To vím. Ale přesně proto mi vyhovovala – nevšímavá a odtažitá – pro mě dokonalá partie.

„No, díky Alaricovi ses neutopila. Musel se potopit, co já vím, do čtyř metrů, aby tě vytáhl? Pak ti musel dát umělé dýchání – fuj! A potom už se nikomu nechtělo pařit.“

Ta vzpomínka mě zasáhla jako vlna. Pořád jsem to viděl – všichni tančili, smáli se, pití teklo proudem, jak se lidé pohupovali do rytmu hudby. Genevieve mlela něco o tom novém drahém tabletu, co jí táta zrovna koupil, ale já jsem ji vnímala jen na půl ucha. Koutkem oka jsem uviděl ji – Seraphinu. Jednu vteřinu tam byla, rukama plácala o hladinu, natahovala se, zoufale. A pak byla pryč.

Srdce mi bušilo o žebra a než jsem se nadál, utíkal jsem k okraji bazénu. Pamatuju si ten pocit, když jsem vytahoval její bezvládné tělo z vody, tu paniku, když jsem jí vdechoval vzduch do plic, znovu a znovu. Dvě minuty mi připadaly jako věčnost. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem měl skutečně strach.

Genevieve pokračovala. „—Ale na tom nezáleželo, protože to byl den, kdy jsem věděla, že Alarica miluju, byl to takový hrdina.“

Láska. Zvratek. To nejhorší slovo v celém slovníku. Ještě jednou to řekne a možná se na tu mramorovou podlahu vyzvracím.

Můj pohled sklouzne zpět k Seraphině, co je pod tím ručníkem? Moje oči po ní přejíždějí záměrně pátravě.

„Dobře, eh, skvělé. Přeju vám to oběma,“ skočila jí do řeči Seraphina přiškrceným hlasem, oči se dovedně vyhýbaly těm mým. „Ale jsem v ručníku, mrznu, on je tady a já se za chvíli změním v scvrklé rajče.“ Její oči se střetly s mými. Ten oheň v nich znovu vzplanul – přesně to, čím jsem posedlý – zaleskl se přímo na mě a pak rychle uhnul, jako by můj pohled nechtěla snášet příliš dlouho.

Už nevypadala jako ta šprtka ze střední, bylo v ní teď něco dráždivého, a to mě překvapivě nutilo přemýšlet, co dalšího se změnilo.

Genna mávla rukou. „Samozřejmě, Sero. Tvůj pokoj je připravený, hned tamhle na chodbě. Popovídáme si později. S Alaricem musíme něco dohnat.“ Hodila po mně šibalský úsměv, ale já ho sotva registroval.

Seraphinina sarkastická odpověď přišla okamžitě. „Páni, díky, Genno. Fakt. Jsi poklad.“

„Jako vždy, Sero, jako vždy.“

Otočila se a vyrazila ke dveřím, ale těsně předtím, než odešla, hodila přes rameno rychlý pohled.

Jak tam tak stála v tom směšném ručníku, s tváří zarudlou vztekem a rozpaky, její pronikavý pohled se střetl s mým.

Možná by mohla být mou příští hračkou.

Genevieveiny paže mi sklouzly kolem ramen a vytrhly mě z myšlenek. „Tak moc jsi mi chyběl,“ zašeptala mi do ucha medovým, vtíravým hlasem.

Vykroutil jsem se z jejího objetí a zamířil k zrcadlu, přičemž jsem si upravoval kravatu. „Co tady dělá?“ zeptal jsem se.

Nesnáším, že tu je. Není to rozptýlení, o které bych stál.

„Seraphina?“ zasměje se. „Och, je tu jen na léto. Přišla o mámu, je to teď takový sociální případ, v podstatě nikoho nemá a já jsem taková její zachránkyně,“ řekla věcně, bez sebemenšího náznaku emocí. „Hele, já vím, že ji nemůžeš vystát, ale slibuju, že si ani nevšimneš, že tu je,“ řekne, objímá mě zezadu, otáčí se ke mně čelem a táhne mě do svého objetí.

Ani si nevšimnu? Blbost.

Jsem posedlý tím zatraceným ohněm v jejích očích a už teď mě napadá stovka věcí, které s tím ohněm chci udělat.

Genevieveiny rty se otřely o mou kůži a já pocítil ten známý odpor. Lucinda – matka, která mě opustila – nepřeprogramovala jen můj život, přeprogramovala mou biologii.

Od základky, potom co odešla, nesnáším, když se mě ženy dotýkají, a čím déle to trvá, tím je to horší. Cokoli delšího než pět sekund mi připadá dusivé – doslova volání o pomoc.

Hruď se mi sevřela. Sotva jsem dýchal.

Rychle jsem se odtáhl, abych si vytvořil odstup. „Nedělej to. Znáš pravidla. Nedotýkej se mě déle, než je nutné.“

Genevieve se zatvářila frustrovaně. „Alaricu, budeme se brát. Teď už patříš mně, nemusím pokračovat s těmi šílenými pravidly,“ vyštěkla rozmazleným tónem.

„Nikdy nebudu nikomu patřit,“ zavrčel jsem na ni, až jsem ji skoro vyděsil.

To byl plán. Kde sakra vzala tu drzost si myslet, že by mě mohla někdy vlastnit?

Nikdo nemohl.

Udržoval jsem její pohled a zabodával do ní svůj sálající hněv jako pevný šroub, který ji měl pokořit. „Nikdo, nikdo mě nikdy nemůže vlastnit. Jistě, beru si tě, ale nikdy mě nebudeš vlastnit.“

„Tátovi se nebude líbit, jak se ke mně chováš, a ty přece nechceš, aby táta vycouval z byznysu,“ zamumlala a mírně se třásla.

„Ty mi vyhrožuješ, Genevieve? Chceš běžet za tatínkem a něco mu o mně navykládat?“ Zavrtěla hlavou, aniž by vypustila jediné slovo.

Genevieve je Barbie. Dokud má ten prsten, bude šťastná, ale není to ona, kdo má věci pod kontrolou. Ty jsi ten, kdo ovládá situaci.

Silas to jednou řekl a já na to nikdy nezapomenu.

„Teď ti to řeknu jasně. Potřebuju tvého otce pro firmu, ale ty ani tvůj otec mě nikdy nebudete vlastnit. Jasné?“

Genevieve si vybrala mě, já jsem si nevybral ji, a je dostatečně domýšlivá na to, aby věřila, že dostane všechno, co chce. Ztratit mě je odmítnutí, které by neunesla.

Vím to.

Takže toho využívám ve svůj prospěch.

Dívala se na mě, rty se jí třásly. Chytil jsem ji za bradu a naklonil její hlavu tak, aby se mi dívala do očí. „Už na mě nikdy takhle nezkoušej vyjet.“

Jen přikývla. „Budeme mít dneska sex?“ rty se jí pootevřely touhou, a přesně tak jsem měl své ženy rád – zkrocené a ovládané.

„Až vylezu ze sprchy, buď nahá.“

Kousne se do spodního rtu, zorničky se jí rozšíří. „Půjdu si promluvit se Seraphinou a hned jsem zpátky.“

Zatímco ji sleduju, jak vyklouzává ze dveří, dochází mi, že to není ona, koho chci v posteli. Je to Aurelia. Chci v posteli Seraphinu Ofinu.

Jenže je to Genevieveina nejlepší kamarádka, a to ji činí nedostupnou.

Rád udržuju své hračky a suterénní záležitosti naprosto diskrétní.

Přeříznout nejlepší kamarádku Genevieve by to všechno zničilo.

Navíc Seraphina je chaotická a výbušná, jako jiskra u mého kanystru s benzínem. Jsem příliš soustředěný, příliš uzavřený ve světě, který jsme se Silasem vybudovali, než abych to všechno riskoval kvůli jednomu lehkomyslnému létu.

Ale pak se mi v mysli znovu mihne ona, její planoucí hnědé oči, její tělo napjaté a plné života.

Hluboce, roztřeseně jsem vydechl.

Drž se dál. Drž se od ní dál, Alaricu. Drž. Se. Dál.

Ale jak tu tak stojím, ta přitažlivost se stává nepopiratelnou a já vím jednu věc s děsivou jistotou:

Držet se dál je to poslední, co se chystám udělat.