Pohled Seraphiny

„Seraphina Ofina?!“ zamumlala jsem si pod fousy a oblékala si pyžamo s naprosto zbytečnou vervou.

Ta přezdívka se mi ozývala v hlavě spolu s tím jeho samolibým výrazem.

Jak se opovažuje mi tak pořád říkat?

Ze všech lidí na světě, proč zrovna on? Genevieve mě měla varovat. Měla mi říct, kdo je její snoubenec, než jsem sem dorazila.

Ale ne. Místo toho jsem na to musela přijít tak, že jsem v její obří ložnici narazila na svého středoškolského tyrana. Nebo v jeho ložnici?

Je mi to fuk.

Měla mě varovat. Měla mě varovat, že potkám toho stejného arogantního parchanta, který mě kdysi nekonečně trápil.

Ach jo.

Hodila jsem sebou na postel a snažila se uklidnit splašené myšlenky. Ale ať jsem se snažila sebevíc, vzpomínky na něj se valily zpět. Alaric Vane, král hokejového týmu, král školy, král… no, všeho. Byl to kluk, kterého chtěla každá holka.

Dokonce i já.

Dobře, možná ne hned. Nejdřív jsem ho nemohla vystát. Ten jeho namyšlený postoj, způsob, jakým se uculoval, jako by mu patřil svět – to všechno mě vytáčelo.

Ale pak mě začal popichovat. Říkal mi „Seraphina Ofina“ kvůli té mé rozevláté ofině. A i když jsem tu přezdívku nesnášela, nemohla jsem si pomoct a nevšimnout si, jak se mi rozbušilo srdce, kdykoli ji vyslovil.

Snažila jsem se to ignorovat. Snažila jsem se dělat, že mi je to jedno. Ale hluboko uvnitř? Byla jsem v koncích.

A pak přišel třeťák.

Genevieve pořádala jeden ze svých vyhlášených večírků u bazénu a pár kluků si myslelo, že by byla sranda strčit mě do hloubky. Co nevěděli – nebo jim to bylo fuk – byl můj strach z vody.

Zpanikařila jsem. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet. Potápěla jsem se, marně máchala rukama, jistá, že se utopím – dokud pro mě Alaric neskočil.

Vytáhl mě z vody, jako by to nic nebylo, položil mě na zem a dával mi masáž srdce, zatímco se všichni dívali.

Když jsem se probrala, držel mě v náručí a tvář měl bledou starostí.

A bylo to. Byla jsem ztracená.

Potom, bez ohledu na to, jak moc mě popichoval, bez ohledu na to, jak moc si ze mě dělal legraci, jsem na něj nemohla přestat myslet. Začala jsem si na něm všímat všeho – jeho křivého úsměvu, způsobu, jakým se mu vrásnily modré oči, když se smál, toho, jak jeho vlasy vypadaly, jako by si je právě prohrábl rukama.

Bylo to hloupé. Věděla jsem, že je to hloupé. Ale nemohla jsem si pomoct.

On to samozřejmě nikdy necítil stejně. Jak by mohl? On byl Alaric Vane a já jsem byla prostě jen – já – ta stipendistka, co neměla ani na školní oběd.

Pořád mě trápil, říkal mi „Ofino“ před všemi, až jsem se červenala a koktala jako idiot.

Tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla – předstírala jsem, že ho nenávidím.

Fungovalo to. Chvíli. Sejde z očí, sejde z mysli, že? Ale teď…

Teď je tady. V domě Genevieve. Jako její snoubenec.

Frustrovaně jsem zasténala a zabořila obličej do polštáře. Proč mi vesmír nemůže dát pokoj?

Dveře zavrzaly a dovnitř vtančila Genevieve, samý úsměv a sluníčko. Voněla jako cukrátka, jako obvykle, a její zářivá přítomnost zaplnila celou místnost.

„Jak to jde?“ zeptala se a svalila se na postel vedle mě. „Už ses zabydlela?“

Posadila jsem se a pevně si zkřížila ruce na prsou. „Mělas mi to říct.“

Mrkla a předstírala nevinnost. „Říct co?“

Zlostně jsem se na ni podívala. „Nedělej hloupou, Genevieve. Ty víš co.“

Rty se jí zvlnily do šibalského úšklebku. „Ahaaa. Myslíš o Alaricovi?“

Zasténala jsem, popadla nejbližší polštář a praštila ji s ním. „Ano, o Alaricovi! Měla jsi mě varovat!“

Zasmála se a zvedla ruce v předstíraném gestu kapitulace. „Myslela jsem, že jsem to udělala!“

„Ne, to jsi rozhodně neudělala.“ Zúžila jsem na ni oči. „No tak, Genno. Víš, jak moc ho nenávidím.“

„Vážně?“ zeptala se a nadzvedla obočí. „Protože si pamatuju, že jsi do něj na střední byla úplně blázen.“

Žaludek se mi obrátil. „To nebyla pravda!“ lhala jsem a obličej mi začal hořet.

Genevieve se jen zasmála, evidentně mi to nesežrala. „Jasně, že nebyla.“

Obrátila jsem oči v sloup a snažila se změnit téma. „Jak se to vůbec stalo? Ty a on? Zásnuby… na střední jste spolu nikdy nechodili.“ Protože Alaric měl kolem sebe příliš mnoho holek na to, aby se spokojil s jednou.

Její úsměv se ještě rozšířil, když natáhla ruku a pochlubila se obřím diamantem na prstě. „Co na to říct? Je dokonalý. Pohledný, bohatý a úplně do mě blázen.“

Hruď se mi sevřela. „Jasně. Dokonalý,“ řekla jsem a přinutila se k úsměvu.

Naklonila se blíž a hlas jí klesl do spikleneckého šepotu. „Ale něco jsi k němu cítila, že? Buď upřímná.“

Samozřejmě, že to nenechá být. Dokud neuspokojí svou zvědavost.

Zavrtěla jsem hlavou a odmítala se jí podívat do očí. „Nebylo to nic vážného, jen takové hloupé poblouznění. Jen proto, že mi zachránil život. To je všechno.“

Její úšklebek se stal přímo zlomyslným. „A co to tetování?“

Do háje.

S tímhle jsem ve svých letních plánech tak úplně nepočítala.

Srdce se mi zastavilo. „Jaké tetování?“

„Ale no tak, Sero. To tetování ‚A‘ na zadku? Pořád ho máš?“

Obličej mi úplně zrudl. Vyskočila jsem z postele a zběsile mávala rukama. „Samozřejmě, že ne! To bylo jen dočasné tetování!“

Jenže nebylo.

Genevieve mě dotáhla do tetovacího studia pět dní před plesem. Měly jsme si nechat udělat ladící dočasné motýlky, ale obě jsme byly tak opilé, že jsem ani nevěděla, kdy jsem si místo toho řekla o „A“.

Ano, A – jako Alaric.

Když jsem vystřízlivěla, tatér přísahal, že je dočasné, ale o pět let později tam to pitomé „A“ pořád bylo a posmívalo se mi pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla.

Ano, byla jsem mladá, opilá a hloupá a budu toho litovat navždy.

Genevieve nadzvedla obočí, očividně mi nevěřila.

Nevypadala přesvědčeně. „Mohla bych ho vidět? Jen mě to… zajímá.“

„Ne!“ vyhrkla jsem a ustoupila.

Zasmála se, zjevně si užívala mé rozpaky. „Klid, Seraphino. Jen tě provokuju.“

Roztřeseně jsem vydechla a snažila se uklidnit bušící srdce. Ale jak jsem dopadla zpátky na postel, hlavou mi běžela jediná myšlenka.

Kdyby Genevieve někdy zjistila, že to tetování je pravé, zešílela by, odtáhla by mě na transplantaci kůže nebo by mi tu kůži sama sedřela.

A co hůř, kdyby to zjistil ten parchant Alaric…

To bych nepřežila.