Pohled Seraphiny

„Samozřejmě, že jsem v klidu,“ pokrčila jsem rameny a předstírala smích. „Proč bych nebyla? Nemohla bych ho přece pořád mít. Vždyť bylo dočasné,“ řekla jsem a lhala, až se mi od pusy prášilo.

Genevieve měla ten výraz, ten pochybovačný pohled v očích, který mívá, když ze mě chce vyčmuchat pravdu. Ale v žádném případě jsem jí nehodlala říct, že mám na levé půlce zadku pořád vytetované jméno jejího snoubence. To by byla naprostá katastrofa. Několikrát by se z toho zhroutila a pak by mě nejspíš donutila jít na transplantaci kůže nebo by mi to sama oškrábala.

V tomhle byla až moc teritoriální.

Pokud jsem chtěla prožít klidné léto, nebo vůbec nějaké léto, musela jsem lhát a zajistit, aby se to nikdy nedozvěděla.

„Bůh mě chraň, abych měla jeho jméno natrvalo vytetované na zadku,“ odfrkla jsem si.

„Pravda. Tak moc ses bála nechat si udělat trvalé tetování, protože by Elara šílela,“ řekla a mírně zúžila oči.

„Přesně tak! A, um, tvoje tetování motýla je taky pryč, že jo? Stejná věc.“ Horlivě jsem přikyvovala a snažila se odvést hovor jinam.

Genevieve naklonila hlavu a ušklíbla se. „Víš, kdyby tam pořád bylo, hned bych tě objednala na odstranění. V žádném případě bych tě nenechala běhat se jménem mého snoubence na zadku.“

Zasmála se, ale v jejím hlase byl takový ten jedovatý podtón, jako tichá hrozba.

Donutila jsem se k smíchu. „Díky bohu, že bylo jen dočasné a že je úplně pryč.“ Panebože, za tohle půjdu určitě do pekla.

Její úšklebek se prohloubil. „Stejně nemůžu uvěřit, žes to udělala. Víš, že tě Alaric nesnáší, že jo? Jakože tě nemůže ani cítit. Co tě to napadlo, nechat si tam vytetovat jeho jméno?“

„Byla jsem opilá,“ vyštěkla jsem.

„Já byla taky opilá, ale nenechala jsem si vytetovat jeho jméno na zadek,“ oponovala s nesnesitelně samolibým tónem.

„Byla to hloupá chyba, jo? Nic to neznamenalo,“ řekla jsem a do hlasu se mi vkrádala frustrace.

„Jasně,“ řekla a povytáhla obočí. „Takže… pořád po něm nejedeš, že ne?“

Žaludek mi udělal kotrmelec. „Ne!“ vyhrkla jsem až příliš hlasitě, ale ta lež chutnala hořce. „Už mě to přešlo. Úplně. Ani to nebylo žádné velké poblouznění.“

Zasmála se. „Jasně, Sero. Určitě ne. Proto jsi sehrála celé to divadlo s ‚topením‘.“

„Cože?!“ Obličej mi začal hořet. „Já nic nesehrála! Já se skutečně topila, Genevieve. Vážně. Myslíš si, že bych riskovala život jen proto, abych získala jeho pozornost? To je šílenství!“

Pokrčila rameny a lehce se zasmála. „To je fuk, Sero. Je prostě zázrak, že si tě vůbec pamatuje.“

Její slova mě zasáhla víc, než jsem čekala. „Chodili jsme na stejnou střední, Genno. Samozřejmě, že si mě pamatuje. On… zachránil mi život,“ řekla jsem defenzivně.

Odfrkla si. „Alaric je skvělý plavec. Pro něj to nic nebylo. Nic si od toho neslibuj. Nemá tě rád.“

Hruď se mi sevřela. „Zachránil mě, protože jsem se topila. To je všechno.“

Obrátila oči v sloup a odmítavě mávla rukou. „Jen říkám, nedělej si žádné naděje. Chlapi jako Alaric po holkách jako ty nikdy nejdou. To by muselo v pekle zamrznout a já bych se musela upálit zaživa.“

Au. To bolelo. Ruce se mi v bocích zaťaly v pěsti, jak jsem se snažila zachovat klid. „Proč mi tohle říkáš?“

„Protože je to pravda.“ Pokrčila rameny, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. „Chlapi jako Alaric jdou po holkách jako já. Víš, po lidech, co skutečně patří do jeho světa. Ne… no, ne po tobě.“

Těžce jsem polkla, bodnutí jejích slov se mi zařezávalo hluboko do kůže. Přesně jsem věděla, co dělá.

Ta její teritoriální nátura si značkovala území, ukazovala mi mé místo a ujišťovala se, abych na něj nikdy nezapomněla. Ale sakra, nemusela být tak krutá.

„Nemyslím si, že to platí pro každého,“ řekla jsem potichu, spíš pro sebe než pro ni.

Prudce se zasmála. „Sero, no tak. Co bys takovému člověku jako Alaric mohla nabídnout? Jakou hodnotu bys mu do života přinesla?“

Její slova byla jako facka a já bojovala, abych udržela pevný hlas. „Hodnota není jen o penězích, Genno. Je to o něčem víc.“

Ušklíbla se. „Další moudro z tvých papírků Post-it?“ Znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. „Jsi pořád tak naivní.“

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem vypadnout, ale kam bych šla? Zpátky do svého prázdného domu v Ashbury? Elarina přítomnost byla prakticky nasáklá ve stěnách. Ta osamělost by mě tam zabila rychleji než ty Genevieveiny narážky.

Naklonila se dopředu a hlas jí klesl do té hnusné sladkosti, která dělala její další slova jen ještě krutějšími. „Stejně naivní, jako jsi byla na plese.“ Hodila tu bombu a vybuchla smíchy, zakláněla hlavu, jako by ta vzpomínka byla ta nejvtipnější věc, co kdy slyšela.

Srdce se mi v hrudi sevřelo. „To nevytahuj, Genevieve,“ řekla jsem tichým, zlomeným šepotem.

Jak to mohla vytáhnout – můj nejvíc ponižující den na střední.

Její úsměv se rozšířil, jako by si vychutnávala mou bolest. „Proč ne? Je to klasika. Upřímně, Seraphino, měla jsi vidět svůj obličej. Myslela jsi, že si tě vybere za královnu plesu, tebe!“ Odfrkla si. „Alaric by nikdy!“

A pak se zvedla a hodila si vlasy přes rameno. „Každopádně, měla bych se k němu vrátit. Chybím mu, když jsem moc dlouho pryč,“ řekla se samolibým úsměvem. Spokojená, že mě usadila na mé místo.

Pak, jako by neudělala absolutně nic špatného, nasadila ten svůj falešný úsměv. „Jsem tak ráda, že jsi tady, Sero.“

Udržela jsem se, abych na ni neudělala kyselý obličej.

Těsně předtím, než zmizela ze dveří, se na mě usmála. „Budeš moc ráda, žes přijela, Sero. Slibuju.“

Chtěla jsem ji uškrtit. Měla to být moje nejlepší kamarádka, ale občas mi připadala spíš jako můj nejhorší nepřítel. Měla jsem ji ráda, ale panebože, jak já ji taky nenáviděla.

Jakmile se za ní zavřely dveře, vypustila jsem do polštáře tlumený výkřik, vnitru ve mně vřel vztek. Chtěla jsem jí přistřihnout ta její křidýlka, ukázat jí, že nemůže mít vždycky všechno po svém. Chtěla jsem, aby se mýlila. A přesně v tu chvíli se mi do mysli vloudila temná, nebezpečná myšlenka, kterou jsem nedokázala zahnat.

Chtěla jsem Alarica. Chtěla jsem, aby on chtěl mě.

A jestli se kvůli tomu Genevieve chce upálit, tak ať se klidně stane.